Úspěch celé akce však nezávisel pouze na výsadkářích samotných. Svůj podíl na něm měli i členové domácího odboje a jejich rodiny, bez jejichž osobní odvahy by se akce nezdařila. Pojďme si připomenout silné příběhy hrdinů doby Protektorátu.
Mezi prvními, kdo parašutistům po jejich výsadku v prosinci 1941 pomohl, byl penzionovaný železničář a člen odboje Václav Stehlík, který svůj domov poskytl jako bezpečný úkryt, jeho adresu dostali výsadkáři již v Londýně. Členům výsadku poskytl nejen úkryt a proviant, ale zajistil i lékařskou pomoc pro Gabčíka, který se při seskoku zranil. Bohužel jeho zeť František Mareška dva dny před atentátem celou rodinu udal gestapu. Václav Stehlík s manželkou Růženou, syny Františkem a Václavem i dcerou Josefínou Mareškovou byli odsouzeni k smrti a 28. května popraveni. Protektorátní správa se tak krátce po útoku parašutistů sama připravila o svědka, který je k výsadkářům mohl dovést.
Výsadkáři se díky schůzce u Václava Krále v Plzni a přímluvě Jana Bejbla dostali do pražského bytu Václava Růty. U něj pobývali od Silvestra 1941 do 5. ledna 1942. Gabčík s Kubišem se tam seznámili s Janem Zelenkou-Hajským, členem Obce sokolské v odboji, který jejich činnost ochotně zaštítil. V rámci toho se řešilo, kdo by mohl v Praze parašutistům poskytnout ubytování. Zde vstupuje do hry Václav Khodl, montér v ČKD. Jeho vila se zdála být pro parašutisty ideální operační základnou. Khodl část vily pronajímal, sousedům tak noví nájemníci nepřipadali podezřelí. V průběhu času ale pobývali i u jiných spolupracovníků.
V dubnu 1942 se na devět dní v bytě Václava Krále sešla skupina výsadkářů, včetně skupiny, která se podílela na operaci Canonbury, tedy leteckém útoku na Plzeň 26. dubna 1942. Mezi nimi byl i pozdější konfident gestapa Karel Čurda, mimo Gabčíka s Kubišem se zde nacházeli i Adolf Opálka a Josef Valčík. Parašutisté se během svého pobytu v Plzni také zdržovali v bytě Bejblových.
V pražském Karolinu byla 16. května 2022 zahájena výstava Nový světový pořádek, která se koná při příležitosti 80. výročí útoku na Reinharda Heydricha československými parašutisty. Foto: Právo / Jan Handrejch / Profimedia
Další rodinou, která výsadkářům pomáhala, byla rodina Novákových. Václav Novák dříve zastával pozici náčelníka sokolské župy, odkud se znal s Janem Zelenkou-Hajským. Po obsazení Sudet se rodina musela přestěhovat z Děčínska do pražské Libně. Poté, co výsadkáři provedli útok, zamířil Kubiš právě k Novákům. Kubiš požádal malou Jindřišku Novákovou, aby vyzvedla kolo, na kterém se na místo akce dopravil. Při tom si ale Jindřišky všimly svědkyně celé události, Žofie Čermáková a Cecílie Adamová. Své podezření pak – pravděpodobně ze strachu o svůj vlastní život –nahlásily. Gestapo rozjelo rozsáhlou pátrací akci, zatklo a na rekognici přivedlo více než 250 dívek z blízkého okolí. Svědkyně ale Jindřišku buď nepoznaly, nebo se vědomě vyhnuly tomu, aby ji označily.
Po útoku vyšetřování gestapa uvízlo na mrtvém bodě. To se změnilo až ve chvíli, kdy se pod tlakem rodiny rozhodl mluvit Karel Čurda. Nejdříve napsal anonymní udání, poté se sám 16. června nahlásil na gestapu. Od té chvíle nabral vývoj událostí tragický spád.
Památník hrdinů odboje na kostele svatých Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Foto: Profimedia
Parašutisté hrdinně padli při boji v kostele svatých Cyrila a Metoděje, jejich spolupracovníci nakonec povětšinou skončili v koncentračním táboře v Mauthausenu, kde byli 24. října 1942 při fingované zdravotní prohlídce zastřeleni, a to včetně Václava Růty, Václava Khodla, Václava Krále, Jana Bejbla a čtrnáctileté Jindřišky Novákové a jejich rodinných příslušníků. Vzpomínka by tak dnes neměla patřit jen výsadkářům, ale i hrdinům odboje a jejich rodinám, tedy těm, kteří za svobodu zaplatili cenu nejvyšší.
Úvodní foto: German Bundesarchiv / Profimedia