Pokud patříte ke generaci tzv. Husákových dětí, možná jste také v dětství přemýšleli, jak se vlastně hraje ta "kličkovaná", o níž tehdy v jednom ze svých velkých hitů zpíval Dalibor Janda. V refrénu této písně z roku 1984 doslova pěje "Hráli jsme kličkovanou, vždyť to znáš / Kamaráde, já jsem vyhrával / Žárovkou otočíš a bude tma / Víš přece, jak ta hra končívá". Patrně až v o něco vyšším věku vám došlo, že nejde o nějakou rafinovanější schovávačku se zhasnutým světlem, ale o "hru", při které on chce a ona ne. Samozřejmě, zní to vlastně velmi naivně, až banálně. A taky lehce humorně. Zvlášť, když si poslechnete celý text písně (jeho autorem byl Jan Krůta), z nějž je jasné, že vlastně ona jeho pozvala k sobě, uvařila mu čaj a chtěla se bavit o knížkách, zatímco jej zajímala jenom jeho blůza a "zkoušel na věc jít". Z textu se nedozvíme, jestli jí skutečně šlo pouze o debatu o literatuře, zatímco jemu šlo jen a pouze o zásun.
A ani její tajnosnubná slova "počkej, ať všechno nezkazíš", ještě nutně neznamenají, že taky chtěla sex a jenom s ním hrála hru na oddalovanou. Jasně, můžeme nad tím mávnou rukou s tím, že je to písnička o tom, jak se kluk pokouší sbalit holku, která se trochu zdráhá. A ptát se, zda je její zdráhání jenom A) důkazem dobrého vychování, protože přece není žádná šlapka, aby do postele hned skočila s každým, kdo si řekne, B) snahou o zvýšení vlastní žádostivosti a pocitu, že nebyla snadnou kořistí, C) důkazem o tom, že o žádné milostné pletky ve skutečnosti vůbec nestála a jsme tak svědky naprosto nepřiměřeného sexuálního nátlaku stejného ražení, z jakého byl v nedávné minulosti obviněn Dominik Feri.
Složité na tom je, že zda je správně A, B, nebo C, může povědět jenom dotčená dáma. Může to být kterákoliv z těchto variant a její názor k dispozici nemáme. Dokonce ani nevíme, zda se jedná o fiktivní či skutečný příběh. Z klipu, ve kterém Dalibor Janda dostane facku, to ale vlastně úplně dobře nevypadá.
Je to jeden z největších hitů uplynulé dekády. Ostatně jako řada dalších písní, na které sáhl geniální producent Pharell Williams. Ale současně je to z více důvodů asi nejproblematičtější písnička jeho kariéry. Prakticky od jejího zveřejnění se na její autory snáší kritika, že se jedná o dost sexistický útok na ženy, které jsou v něm nepokrytě objektifikovány, a že se jedná vlastně o legitimizaci znásilnění.
V textu se totiž zjednodušeně řečeno zpívá "vím, že to chceš, i když říkáš, že ne". A že de facto tento "mysoginní popěvek" jenom přiživuje mýtus o tom, že si za to oběť znásilnění mohla sama, protože byla vyzývavá a sexy. Takový Robin Thicke už od pohledu nevypadá jako nejostřejší tužka v penálu a vlastně od něj to až tak překvapivé není. U Pharella, který je známý svým poměrně asketickým životním stylem (nejí maso, nekouří, nepije alkohol a nebere drogy), to však trochu překvapivé bylo. A nic moc na výše uvedeném nemění ani nápis "Robin Thicke má velkýho č****", který se v klipu objevuje v podobě stříbrných nafukovacích balónků.
Jistě, dá se to jako vždycky ospravedlnit tím, že je to pořád hlavně hrozně chytlavá, funky písnička, což nepochybně je. Ale ani to není tak úplně zásluha těchto tří pánů. Všichni, kdo znají tvorbu soulového krále Marvina Gaye, si totiž velmi rychle všimli, že píseň dost nestydatě kopíruje jeho skladbu Got To Give It Up z roku 1977. Za což dali dědicové již zesnulého Gaye píseň k soudu a vyhráli. Kromě toho, že jim museli Robin Thicke a Pharrell Williams zaplatit pokutu přes dva miliony dolarů, Marvin Gaye musí být nadále uváděn jako spoluautor písně a patří mu podíl ze všech budoucích příjmů z tohoto hitu.
Pokud tuto píseň z roku 1962, kterou nazpívala vokální skupina The Crystals, zasadíte do kontextu svého vzniku, je vlastně v pořádku. Gerry Goffin a Carole King, kteří společně vytvořili celou řadu hitů z 60. let, píseň napsali poté, co zjistili, že dívka, která jim hlídala děti, je celá zmlácená. Když se zeptali, odkud má modřiny, dozvěděli se, že od přítele, který ji pravidelně bije. Carole King dívce radila, aby se s ním okamžitě rozešla a pokud možno celou věc ohlásila na policii. Dívka, které v té době bylo sedmnáct let, však tvrdila, že se na svého přítele nezlobí. A rány, které ji uštědřuje, jsou prý jen důkazem jeho pravé lásky k ní. Alespoň tak to prý vždycky poté, co ji zmlátil, její přítel vysvětloval.
Autorská a manželská dvojice o tom tedy napsala píseň, kterou s finalizoval producentský génius Phil Spector. Ten byl sám dost proslulý násilím na ženách (a nakonec byl za vraždu svojí přítelkyně odsouzen do vězení, ve kterém zemřel). Píseň v podání The Crystals se stala poměrně záhy hitem. Příběh v pozadí, který by celou věc vysvětlil, v textu nezazní. Slyšíme pouze zpěv Barbary Alston, která zpívá o tom, že ji její kluk mlátí a ona má s každou ranou pocit, že ji právě políbil. Není proto s podivem, že ještě v dobách dávno před hnutím #metoo se proti ní zvedla vlna nevole a ve vcelku krátké době byla píseň stažena z vysílání amerických rádií s odůvodněním, že (i když je její záměr opačný) ve výsledku zní jako nepřijatelná legitimizace násilí na ženách.
A jen pro zajímavost, tou zmlácenou dívkou byla Eva Boyd, později známá coby Little Eva. A znát ji budete jako interpretku skladby The Loco-Motion, kterou později proslavila i Kylie Minogue (a pod názvem Diskohrátky v češtině Hana Zagorová). Tuto píseň rovněž napsali Gerry Goffin a Carole King – Evu ji nechali zazpívat jako odměnu za to, že se jednou, když jim hlídala děti, vrátili později. Díky tomu měla nakonec Eva Boyd své jediné číslo jedna v americké singlové hitparádě.
Této písni jsme se věnovali už jednou v článku Nejdivnější české písně o lásce. Takže to vezmeme jenom velmi krátce. Slova "Odnauč se říkat, ne, to jediné ti nesluší", která pro Karla Gotta napsal Miroslav Černý (autorem hudby k písni je Ladislav Štaidl), zněla trochu problematicky (byť jsou nejspíš míněna v nadsázce) už v roce 1986, kdy vyšla, natož dnes.
Je zažité klišé, že určitá nekorektnost s rock'n'rollu patří, viz zprofanované a okřídlené heslo "Sex, drogy & rock'n'roll". A byla to právě skupina The Rolling Stones, která pomáhala toto heslo naplnit. V jejich diskografii můžeme najít celou řadu menších či větších úletů, které jsou přes čáru. Platí to kupříkladu o skladbě Some Girls z roku 1978, v níž jsou ženy vylíčené jako otravné zlatokopky dobré jenom na sex. Což je téma, které se táhlo jako červená nit podstatnou částí rané tvorby písní, kterou napsala dvojice Mick Jagger a Keith Richards.
Tady to však jde ještě dál, protože dvojice do textu přidala celou řadu politicky nekorektních narážek. Tak kupříkladu "černý holky chtějí m***t celou noc, na to nemám dost šťávy" nebo "čínské holky jsou tak jemné a děsně rajcovní, nikdy nevím, co na mě zrovna pečou, když na sobě mají ty hedvábné hadříky". Proti písni se po nějaké době ozval i americký černošský aktivista a baptistický pastor Jesse Jackson, který prohlásil, že by od kapely, která postavila svoji kariéru na vykrádání hudební tradice Afroameričanů, očekával trochu větší respektu k této komunitě. Na což mu Mick Jagger odpověděl poměrně očekávatelným způsobem, že text je parodie, která si dělá legraci ze všech mužů, kteří ženy tímto způsobem objektifikují.
"Nikdy by nás nenapadlo, že naši parodii na obecně známé stereotypy bude brát vážně kdokoliv, kdo si poslechne celý text písně. Žádná urážka nebyla v plánu a pokud jsme se jí přesto dopustili, upřímně se omlouváme," reagoval na to doslova Jagger. Kapela tuto píseň raději téměř úplně vypustila ze svého koncertního repertoáru a zatím naposled ji hrála v roce 2015 v americké Atlantě, kdy celou pasáž o "černých holkách" Jagger z textu raději vynechal.
A abychom byli fér, i největší konkurenti The Rolling Stonees, tedy liverpoolská čtveřice The Beatles, má v tomto ohledu trochu másla na hlavě. A to zásluhou písně Run For Your Life z roku 1965. John Lennon a Paul McCartney v této melodicky a rytmicky veselé a zdánlivě bezstarostné písni vyprávějí poměrně mrazivý příběh o žárlivém chlapíkovi, který by "svoji holku raději mrtvou než s jiným mužem". Ostatně už samotný už samotný název písně, který se dá přeložit "Utíkej jako o život" je poměrně výmluvný. A v jedné ze slok Lennon, který píseň zpívá v první osobě, hlásá: "Víš, že jsem divnej chlápek, narodil jsem se s žárlivou myslí."
Vzhledem k náladě písně není těžké tuto skladbu z alba Rubber Soul slyšet jako obhajobu tohoto chování nebo minimálně jako podání něčeho, co je naprosto běžné, a vůbec není třeba se nad tím pozastavovat. Sám Lennon ale později několikrát poznamenal, že se jedná o jeho patrně vůbec nejméně oblíbenou píseň z repertoáru čtveřice a z různých důvodů vícekrát litoval, že ji The Beatles vůbec kdy nahráli.
Není však žádným tajemstvím, že sám Lennon, tento známý mírový štváč a "Pan Všechnocopotřebuješjeláska" se dopouštěl domácího násilí, a to zejména na své první ženě Cynthii, s níž má syna Juliana. Lennon toho později veřejně litoval a doslova prohlásil: „Ke své ženě jsem býval krutý, mlátil jsem ji a snažil jsem se ji držet stranou od všeho, co milovala. Býval jsem krutý ke své ženě a vlastně ke všem ženám. Býval jsem mlátička. Když jsem se nedokázal vyjádřit jinak, dal jsem jim ránu. Bojoval jsem s muži, ale moje rány schytávaly ženy." Není divu, že jejich manželství vydrželo od roku 1962 pouhých šest let. Cynthia, které je dnes sedmdesát pět let, se pak ale vdala ještě třikrát. Ale i všechna její další manželství skončila rozvodem.
Ilustrační foto: Profimedia