Hodně Velké nic: Klusákův dokument hraje na city, dává prostor i dezinformátorce

Českými kinosály v těchto týdnech proplouvá Klusákovo Velké nic. Není to eufemismus, ale česká dokumentární tragikomedie natáčená po tři roky na téma Češi versus Covid. A není to Klusákův počin, i když lidé na sociálních sítích píší: „Tak jsem viděl nového Klusáka.“ 

Pro tuto příležitost vytvořil Vít Klusák režisérskou dvojici se svou chotí, dokumentaristkou Marikou Pecháčkovou. Ne, opravdu to není ta stejná dáma, s kterou režíroval předchozí blockbuster V síti, jak pravili omylní odborníci z pořadu Čelisti na stanici Wave, to byla Barbora Chalupová, někdejší studentka katedry dokumentárního filmu, na které Vít Klusák působí jako pedagog. Možná došlo k omylu, poněvadž v médiích se vyjadřuje k filmům převážně on sám.  

Terapie filmem

Recenze na Velké nic jsou vesměs velmi přívětivé. Shodneme se, že pokusit se zmapovat tříleté období covidové pandemie tak, jak se s ní Česko potýkalo, je podstatné. Stejně je o tom přesvědčena jedna ze tří hlavních protagonistek dokumentu, operní pěvkyně Monika Jägerová: „Pro spoustu lidí musí být ten film terapeutický v tom, že s nějakým odstupem vidí, v čem jsme žili a že tady fakt umřelo přes čtyřicet tisíc lidí, mnoho z nich zbytečně, protože to většina z nás rychle vytěsnila.“ Směs poetických scén prázdných ulic a náměstí, zobrazení anonymní všudypřítomné smrti vedle fórků a bohatého prostoru věnovaného dezinformační scéně však nemusí působit jednoznačně hojivě.

Jaké je hrát sám sebe

Jak se vlastně hraje v dokumentárním filmu a jak se mezinárodně aktivní operní pěvkyně Monika Jägerová cítila, když přezpívávala na konci šichty v supermarketu píseň Když nemůžeš, tak přidej víc? „V tu chvíli by mě vůbec nenapadlo, že by to tam (pan režisér) mohl dát. Chyba, samozřejmě, ale co už. Co by to bylo za muzikanta, kdyby neustál trochu té ostudy. Tu písničku upřímně nenávidím, ale je mi to jedno víc než cokoliv jiného,“ řekla Monika Jägerová, která závěru filmu věnovala velkolepou tečku úryvkem z árie Vorrei Vendicarmi z opery Alcina od G. F. Händela. Doprovod filmového štábu si nepřála, například když pracovala jako recepční v domově důchodců. Vcelku je však se svým filmovým zobrazením spokojená a nelituje, že s natáčením svolila.

Konečně pravdu

Druhá protagonistka, Jana Peterková, která by sama stála za dobrý film, měla z Velkého nic vyloženě radost. Prohlásila: „Pan Klusák je dobrej chlap a celou věc uchopil citlivě a objektivně.“ Její příznivci prý měli obavy z filmu zbytečně. Pan Klusák u nich doma se štábem strávil deset hodin, a použil čtyři minuty, ale na to je zvyklá z Novy. Je ráda, že se aspoň lidi dozvědí pravdu. Pan Klusák si její důvěru dle jejích slov získal okamžitě. Jsme rádi, že si hezky rozuměli. 

Dnes tolik populární umělá inteligence na otázku, v čem je tvorba Víta Klusáka problematická, odpovídá takto: “Klusák je také často kritizován za to, že využívá manipulativních technik a neetických metod, aby získal požadované výsledky. Například v některých jeho filmech vystupuje jako přátelský mluvčí, aby získal důvěru lidí, kteří jsou následně zobrazeni v nesouhlasné nebo kritické roli, což může mít na některé zúčastněné osoby negativní dopad.” To může vysvětlovat, jak si mohla Jana Peterková užívat účinkování ve filmu, který ji znázornil jako zápornou, směšnou postavu. Vybírat si protagonisty bez špetky sebereflexe vyžaduje zvláštní talent. 

Svět, v kterém o náhody není nouze

Pan režisér čas od času čelí výtkám toho druhu, že svým způsobem modeluje scény k co nejkvalitnějšímu bizáru. Na to je odpověď o dokumentaristické metodě rekonstrukce reálných událostí. Problematické je, že v celkovém filmovém díle nikdo například pomocí titulku nerozezná, co je natočeno bez příkras a co je rekonstrukce. Asi nejvíc srdečně od plic se publikum smálo při dialogu nahé dvojice nudistů s rouškami. Paní bez oděvu v nejlepším věku hovoří o tom, s jakou náplní má nejradši buchty. Prý se o tom skutečně onen pár sám od sebe bavil. No a skvělé je, že zrovna tam náhodou byli i kameramani a zvukaři. Něco takového lze natočit jednou, maximálně dvakrát za deset let.

Čekání na Ludwiga (a Godota)

Ošidné je, že předlouhé statické záběry první půle filmu může needukovaný divák považovat za předtitulkovou scénu. S takovými reakcemi je nutné počítat, protože Klusákovy filmy jsou mnohdy jedinými dokumenty, které kromě těch o přírodě laici viděli. Záměrem je patrně nechat zaznít ticho a pustotu města. Koho dojetí minulo třeba proto, že už měl trauma dávno před covidem, cítí doslovné nic, také protože všichni vědí, jak to s námi a covidem dopadlo (a proto film nelze spoilerovat, ani kdybychom chtěli). Diváci prý po shlédnutí mají zvláštní potřebu sdílet spolu své osobní příběhy a začne se jim v hlavě při sledování odvíjet jejich vlastní film, jaký za pandemie zažili, řekl Vít Klusák v Deep Talks Petra Ludwiga. Rozhovor dvou mužů, z nichž jeden neviděl film toho druhého, a druhý nečetl knihu toho prvního, bude prý mít pokračování, hned jak se Petr Ludwig na Velké nic podívá.    

Autorský článek 
Foto: Lenka Hatašová, Aerofilms a Petr Topič / Mafra / Profimedia