Tento týden se Iva Frühlingová věnuje takzvané krizi středního věku, ale ještě než se k tomuto tématu propracuje, bylo by dobré zjistit, jestli se netýká i nás. A začít bychom měli u zařazení do správné generace. Jsme baby boomers, Husákovy děti nebo mileniálové? Možná všechna ta označení a souhrnné charakteristiky vznikly pro zábavu sociologů, nicméně nás, širokou veřejnost, baví určitě také.
Lidé narození od poloviny 40. do konce 60. let. Vzdělání bylo pro tyto lidi vším. Důležitý byl i třídní původ a stranická příslušnost rodičů – podle toho se vidělo. Hodně chytrých dětí, přestože nechtělo, končívalo na učňáku. Mnoho lidí této generace zažilo, že rodiny v rámci kolektivizace přišly o všechno. Většina vyrůstala ve skromných poválečných a ranně komunistických poměrech, chleba měl někdy hodně tvrdé kůrky a maso bylo jednou týdně. Rodiče byly svaté autority, kterým bylo třeba od raného dětství pomáhat. Tito lidé často zůstali a zůstávají ve dvougeneračních domech, či bytech, je pro ně samozřejmé, že se o rodiče ve stáří zcela postarají. Mnohdy soudí rychlost a povrchnost doby a svým celoživotním přátelům stále ještě někdy napíšou dopis. Mají pevné morální zásady a žebříček hodnot stejný po celý svůj život.
Lidé narození v letech 1968 až 1983 se pyšní názvem Generace X, u nás také Husákovy děti. Příslušníci generace X celé dětství běhali zablácení venku, hráli si na indiány a sladká dětská naivita jim spolu s úctou k rodičům vydržela nezměrně déle než generacím následujícím. Vyrůstali v normalizaci, poznali tuzexové zboží a vnitřní potřebu rebelovat vůči tomu, co jejich rodiče akceptovali. Dospívali bez počítačů a technologií, aby se nenudili, četli si nebo sestavovali modely. Na rande chodili do kina, a když si chtěli s někým vyrazit, prostě na něj zazvonili před domem. Husákovy děti byly rozhodně silné ročníky. Jsou mezi nimi "staré školy" se vzpomínkami na bouřlivé mládí plné zábav v kulturácích, na kterých se pilo, dokud všem nebylo špatně. Dnes jsou střízlivější, ale dobré pití si dají pořád. Technologie sledují, ale používají je spíše méně. Telefon je pro ně stále hlavně na volání, možná SMS, slovo aplikace v nich nevyvolává žádné zvláštní pocity, protože je takřka nepoužívají.
Tahle zajímavá "mezigenerace" byla popsána teprve nedávno. Jsou to lidé, kteří se narodili do světa analogového, ale vyrůstali už v tom digitálním. Na svět stihli přijít na pomezí generace X a mileniálů. Xeniálové se dívali nejdřív na Xénii (a její sestru Arabelu), později na Xenu, pamatují si Pedro, do školy jezdili starými autobusy, v pubertě prvním láskám volali z budky na náměstí a první mobil dostali nejdřív k osmnáctinám. Byli s tím úplně v pohodě, protože ho stejně ještě nikdo neměl. Vynikají nadáním spojovat staré a nové. Je v nich kousek staré dobré školy i dravosti nového tisíciletí. I když internet používají, knížka je pro ně pořád důležitý. Vlastní je jim dobrý smysl pro humor, černý i ten laskavý.
Lidé známí pod názvem Generace Y nebo Havlovy děti už se mohou potýkat s krizí středního věku. Narodili se v letech 1984 – 2005. Někdy se ale tato generace datuje již od roku 1979 do druhé poloviny 90. let, především na Západě. Byli vychováváni tak, že když si půjdou za svým, mohou mít, co si zamanou. Sebevědomí by mohli rozdávat, když firmy chtějí draftovat dravce, sahají mezi mileniály. Jsou jim blízké moderní technologie, postují, sdílejí, stahují aplikace a naplno je používají. Nezřídka bojují s autoritami, ale jsou přesvědčení, že právem, protože vědí, umí a jdou si za svým. Chtějí být oblíbení, občas trpívají depresemi z toho, jestli žijí dostatečně naplno, alespoň v porovnání s přáteli. S těmi se mimochodem potkávají často na sociálních sítích, v klasické komunikaci, oproti předchozím generacím, poněkud ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Ale pořád je to ještě dobré. Generaci Y zachraňuje například cestování na vlastní pěst s pár nejbližšími přáteli nebo láska k dobrému jídlu a důraz na lokální suroviny, jež je vedou ke společnému kvalitnímu vaření (a focení a sdílení na Instagramu). Jejich životním cílem je vydělávat, mít se dobře, užívat si (a zase to pak sdílet na Instagramu). I proto si jako svou práci vybírají to, co je baví. A práci se odmítají obětovat.
Zdroj: ProŽeny.cz, Ženy.cz, Wikipedia
Titulní foto: Profimedia