Nejděsivější zbraně husitů: Jak se používal v boji cep nebo řemdih?
Redakce
Je sice pravda, že husité byli původně obyčejní lidé, jejich hnutí ale přerostlo téměř v seskupení armádních profesionálů. A právě to ukazují i zbraně z dob husitských válek. Husité se nebáli "inovací" a při výběru zbraní zohledňovali především jejich praktičnost, dostřel i ovladatelnost. Používali palebné zbraně a sami vynalezli i některé obávané zbraně určené pro boj nablízko s nepřítelem. Že byli mezi stoupenci husitů zkušení zbrojíři, dokazuje také fakt, že husité jako jedni z prvních bojovných útvarů v Evropě začali při svých bitvách používat palné zbraně, mezi nimi také ručnice a polní děla.
Foto: Ivo Medek Kopaninský, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
Vztahy z vášně: Co vše musel vztah Marie Terezie a Františka Štěpána překonat? Hazard, nevěry a smutný konec
Psychologický efekt zbraní
Zbrojnictví se v Čechách ve 2. polovině 14. století velmi dařilo. Mezi nejprestižnější zbrojní řemesla patřilo v dané době puškařství, které bylo zrovna na vzestupu. Naopak kroužkové zbraně byly postupně upozaděny kovářským řemeslem, které se zaměřovalo na výrobu vylepšených cepů a dalších zbraní. Palné zbraně, které používali také husité, bylo v českých městech možné sehnat, problémem ale často byla jejich vysoká cena a technické nedostatky. Zejména to, že potřebovaly zajistit pevnou oporu a stabilitu, takže k použití v boji, například během jízdy na koni, nebyly moc vhodné. Husité používali například píšťaly a hákovnice, kterým se říkalo také ručnice. Jejich výhodou oproti klasickým dělům byla naopak menší váha a snazší ovladatelnost. Velikým minusem ručních palních zbraní byla ale jejich nepřesnost, navíc nedostřelily moc daleko. Dalo by se tak říct, že s nimi husité v boji nepřítele mohli alespoň vystrašit, což bylo také důležité. Palné zbraně tedy měly také důležitý psychologický efekt.
Děsivé okované cepy
Husité při svých bitvách často používali také zbraně vyrobené ze zemědělských nástrojů. Nenechte se ale zmást jejich původním účelem. Tyto zbraně, které byly určené pro přímé střety husitských bojovníků s protivníky, byly upravené profesionálními kováři a zbrojíři, takže se nejednalo o obyčejné náčiní ale o skutečné zbraně. Mezi ty nejobávanější z nich patřily okované cepy vyráběné z nářadí na mlácení obilí, které když někoho zasáhly, způsobovaly děsivá zranění. Byly totiž sestaveny z dřevěného tlouku, který měl železnou výztuž a na sobě objímky s ostrými hřeby nebo hroty. Bojovníkům, kteří využívali k boji cep, se říkalo cepníci. Podobnou husitskou zbraní byl také řemdih, který se skládal z koule s ostny, která byla k násadě připevněná řetězem. Ten byl však méně dostupný a jeho výroba bývala náročnější. Stejně děsivou výzbrojí byl kropáč, tedy vlastně řemdih. Lišil se pouze v tom, že byl přímo ukotven na násadě namísto připevnění ostnaté kovové koule řetězem. Nepřátelům husitů způsobovaly údery řemdihem i kropáčem mnohočetná zranění.
Mezi další mocné husitské zbraně, které byly určené pro boj nablízko a naháněly protivníkům v boji skutečnou hrůzu, patřily třeba šídlo (dřevěná násada s ostrou špicí), sudlice (sečná a bodná zbraň), halapartna (kosa souběžně s násadou), ale také meč nebo pověstná válečná sekera, která byla větší a těžší než obyčejná sekera.
Foto: Tim Avatar Bartel, CC BY 2.0, via Wikimedia Commons
Těžká obléhací děla i samostříly
Husité používali často ve svých bitvách bombardy, tarasnice a houfnice. Bombardy byly těžké obléhací děla, která se Husitům mohla hodit například při obléhání hradů a ničení jejich hradeb. Ráže děl, kterými stříleli husité, bývala minimálně 50 cm, jejich dostřel poté kolem 150 až 450 metrů. Bombardy však byly hodně těžké, takže bylo velice obtížné dopravit je z místa na místo. Nehodily se proto do přímého kontaktu s nepřítelem na bojišti a bitevním poli. Právě tam tedy husité spíše používali houfnice a tarasnice, které měly dostřel přibližně 300 metrů i více, navíc měly také menší hmotnost. Náboje do těchto zbraní byly ocelové koule.
Protože byli husité ve zbrojnictví pokrokoví, všechny těžkopádné palné zbraně časem vyměnili za lehčí a praktičtější. Jedněmi z nejvíce používaných husitských zbraní byly kuše alias samostříly. Ty sice nebyly žádná novinka, ale byly stále užitečné. Nezabíraly moc místa a nepotřebovaly žádné přípravy pro odpal. Husitští bojovníci z nich mohli střílet okamžitě, navíc se jim kuše snadno ovládaly. Naopak mezi zbraně, které už husité moc nepoužívali, patřil luk, protože postrádal lehkost ovládání, byl moc nápadný a svou konstrukcí nebyl příliš skladný.
Zmizení elitních římských vojáků vědci dodnes nedokázali vysvětlit. Kam se ztratila Devátá legie?
Husitský chorál
Ač se to někomu může zdát možná neuvěřitelné, mezi nejděsivější a nejsilnější zbraně Husitů nepatřila jen jejich výzbroj, ale hlavně jejich strašidelný sborový zpěv. Chorál Ktož jsú boží bojovníci, který je zapsán v Jistebnickém kancionálu v sobě totiž skrýval dávku vlastenectví, odvahy a síly. Není se tedy čemu divit, že s ním husité vystrašili nejednoho nepřítele. A dokazuje to i jedna z nejznámějších legend o husitských válkách.
Kališníci, jak jim mnozí podle jejich znaku přezdívali, se v roce 1431 pod vedením Prokopa Holého vydali překvapit čtvrtou křižáckou výpravu u Domažlic. Křižáci pod vedením markraběte Friedricha Braniborského a energického kardinála Juliana Cesariniho byli vysláni papežem Martinem V. a měli za úkol potlačit husitské hnutí, a tím zklidnit celou situaci v království. Když je ale husité znenadání překvapili a svůj příchod doprovodili jednohlasným a zvučným zpěvem svého nejznámějšího chorálu, údajně se velká většina Křižáků polekala, a navzdory rozkazům se dala na ústup. Právě tento fakt pak husitům pomohl k vítězství. Bitva u Domažlic ale nebyla jedinou bitvou, kde se husitům podařilo svým zvučným a odhodlaným zpěvem vyděsit nepřítele. Husitský chorál navíc inspiroval mnoho novodobých umělců, takže je dnes možné slyšet i jeho různé variace.
Zdroje: dotyk.cz, ceskozemepribehu.cz, cs.wikipedia.org
Úvodní foto: Public Domain, via Wikimedia Commons
