Nejlepší zahraniční alba roku 2020
Redakce
Osobní preference se samozřejmě mohou lišit, takže desky nabízíme bez pořadí, řazené čistě abecedně. Věříme, že si tam i vy najdete tu svoji.
VESMÍRNÁ LÁSKA
The Avalanches – We Will Always Love You
Australští The Avalnaches prosluli na samotném začátku milénia svým debutovým albem Since I Left You, v době, kdy je ještě tvořilo šest lidí. Z ohromného množství (údajně až devíti stovek) samplů hudby z různých dekád tehdy vytvořili monumentální mozaiku, která vyvolala senzaci, a o první desce The Avalanches se mluvilo stejně jako o pár let dříve o podobně zaměřeném debutu DJ Shadowa Endtroducing.
Navázat na takový úspěch bylo těžké. A tak trvalo dalších šestnáct let, než – později už jen zbylá dvojice, kterou tvoří Robbie Chater a Tony Di Blasi – vydala druhé album Wildflower. Zásluhou skladeb jako If I Was A Folkstar či Frank Sinatra se to však podařilo. Na jejich třetí desku jsme už však tak dlouho čekat nemuseli.
Na samotném konci letošního roku totiž duo přišlo s novinkou We Will Always Love You, na níž opětovnou záplavu samplů doplňuje řada hostů slavných jmen jako Mick Jones z The Clash, Tricky, Jamie xx, Nenech Cherry, Leon Bridges, MGMT, Johnny Marr nebo Karen O z Yeah Yeah Yeahs.
Hlavní koncept nového alba vznikl poté, co si Chater a Di Blasi přečetli příběh románku astronoma Carla Sagana s kreativní ředitelkou NASA Ann Druyan. V roce 1977 společně pracovali na výběru klíčových hudebních alb, které měly reprezentovat lidskou civilizaci a byly umístěny do vesmírné sondy Voyager, která nyní putuje mezi hvězdami. Mezi nahrávkami byl i vzorek mozkových vln Druyanové, zachycených během dní po Saganově sňatku s ní – tedy skutečný snímek čisté chemické lásky. Uznejte sami, nezní už tohle jako ryzí nádhera?
KANADSKÁ KRÁSA
Caribou – Suddenly
Veterán kanadské elektronické scény Dan Sniath aka Caribou je dalším z těch, kdo na své nové album nechal po úspěchu toho předchozího (album Our Love z roku 2014, z nějž proslul zejména track Can’t Do Without You) fanoušky dlouho čekat, ale trpělivost byla odměněna. V tomto případě nikoliv růžemi, ale deskou Suddenly.
Přestože Sniath údajně pro novinku složil skoro přes devět stovek hudebních nápadů, dokázal se v tom neztratit a vybrat dvanáct těch, které skutečně drží pohromadě a máte chuť se k nim vracet.
Album je navíc o to lepší, že nejenže působí konzistentně jen jako celek, ale najdete na něm i minimálně dva velké hity, skladby Home a You And I. Přitom se v případě Caribou nejedná o "cheesy" popěvky s dusavým rytmem, ze kterých vás bude po dvou posleších brnět hlava ale skvěle vystavěné tracky, stojící na zajímavých samplech a doplněných celou řadou zajímavých zvukových experimentů.
ZPÁTKY KE KOŘENŮM
Disclosure – Energy
Pět let se čekalo na nové album britské bratrské dvojice Disclosure. Tu tvoří Guy a Howard Lawrencové, kteří na současné britské taneční scéně tvoří podobnou hybnou a tvůrčí sílu, jakou byli v předešlých dekádách dvojice jako Chemical Brothers, Underworld nebo Basement Jaxx. Po předešlé desce, jejich druhé Caracal z roku 2015 (která se dočkala poměrně rozpačitých recenzí a podle dvojice samotné trochu trpěla "syndromem druhého alba"), si chtěli dát Disclosure trochu víc času na rozmyšlenou toho, kam chtějí další album směřovat.
A zaměřili se na zkoumání kořenů taneční hudby až například k afrobeatu 70. let minulého století. Na novince, která je rovnou dvojalbem, tak můžeme slyšet vynikající klubové kousky jako Whe Knew? s hostujícím Nickem Jenningsem nebo My High s rapperem slowthai, které na druhém disku doplňují taneční věci jako Tondo s jasným vlivem západoafrické hudby nebo skladba Etran, kterou bratři natočili ve spolupráci s nigerijskou skupinou Etran Finatawa.
Důležité však je, že od začátku do konce album dostává svému názvu. Doslova překypuje energií a chuť k tanci vás při ní ani přes její dlouhou stopáž až do konce neopustí.
POPOVÁ OLYMPIÁDA
Gorillaz – Song Machine, Season One: Strange Timez
Umíte si představit album, na kterém se potkají Robert Smith z The Cure, Elton John, Beck, St. Vincent, Peter Hook z New Order nebo dvojice Slaves? A umíte si představit, jak velký musí být váš talent a význam v rámci hudebního světa, aby se vám podařilo skutečně tento ansámbl na svoje album dostat a natočit s ním něco, co bude mít hlavu a patu? Přesně takový význam a talent opět potvrzuje Damon Albarn, duše Gorillaz a frontman britpopových Blur.
Na počátku byl nápad vlastně vůbec nevydávat desku, ale něco jako seriál na YouTube, kdy Gorillaz zhruba každý měsíc uveřejní jednu píseň s klipem. Jenomže když už máte po hromadě kolekci takto vydařených písní s takto významnými hosty, těžko odoláte pokušení to celé zabalit a prodat v elegantním balení s mašlí.
Písně samotné jsou navíc doslova psány hostům na tělo, takže titulní píseň Strange Timez s Robertem Smithem vyloženě připomíná nějaký taneční remix The Cure a basa Petera Hooka doslova dojme každého, kdo má rád legendární a klasické kusy od Joy Divsion a New Order. Deska Song Machine, Season One: Strange Timez je tak pracovním a tvůrčím setkáním odborníků svého oboru na nejvyšší úrovni, jakou si lze vůbec v současném popu představit.
EXISTENCIÁLNÍ DISKO
Róisín Murphy – Róisín Machine
Rok 2020 byl návratem diska ve velkém stylu. Což je vlastně trochu paradox, pokud uvážíme, že vinou pandemie jsme většinu roku museli prosedět doma na zadku, místo abychom jím vrtěli na blikajícím tanečním parketu. Ovšem disko je zpět jako nikdy a vedle například nových alb Kylie Minogue nebo Jessie Ware (viz dále) to jednoznačně potvrzuje i novinka bývalé poloviny britské skupiny Moloko, irské zpěvačky Roísín Murphy.
Ta nové album natočila ve spolupráci s DJ Parrotem, což je už od 90. let jedna z klíčových postav britské houseové scény (mimo jiné byl i členem projektu All Seeing I) a výsledek je přesně takový, jak byste si asi disko hudbu v podání téhle prudce elegantní, smyslné a chytré femme fatale představovali.
Róisín Machine nejsou banální popěvky o lásce celou noc, Róisín do disko beatů zpívá o tom, jak ji ubíjí fádnost všedního dne, že od života očekává víc a raději bude sama, než aby jen naplňovala něčí očekávání. A když si k tomu pustíte videoklipy, které zpěvačka natočila během lockdownu, jenž trávila na Ibize nebo ve svém londýnském bytě, budete mít pocit, že sledujete dokonale odosobnělé audiovizuální dílo, za něž by se nemusel stydět ani Stanley Kubrick.
DRUHÝ DECH
The Naked And Famous – Recover
Novozélandská skupina The Naked And Famous se proslavila před rovnými deseti lety s vynikajícím debutem Passive Me, Agressive You, který dal světu hity Punching In A Dream a Young Blood, stojící dokonale rozkročené mezi hlučným kytarovým indie rockem a konejšivým moderním syntezátorovým popem. Od té doby vydali další dvě alba, nicméně i přes všechnu snahu se zdálo, že kouzlo a chemie debutu už nefunguje.
Tenze uvnitř skupiny vyvrcholily odchodem poloviny sestavy, v důsledku čehož ji od minulého roku tvoří pouze ústřední dvojice Alisa Xayalith a Thom Powers, která se střídá u mikrofonu i za nástroji. A právě v této osekané sestavě vznikla nová deska Recover, což mělo na hudbu samotnou blahodárné účinky. Už od úvodních tónů počáteční titulní skladby Recover, která připomíná sbor v zastrčeném kostele v nějakém novozélandském zapadákově je jasné, že tohle je velký návrat do formy.
A nové album skupiny, které nabízí několik vynikajících hitů se strhující energií a futuristickou popovou atmosférou, je jednoznačně tím nejlepším, co The Naked And Famous natočili od zmíněného slavného debutu.
ZNOVUZROZENÍ
The Strokes – The New Abnormal
Newyorská pětice The Strokes byla jednou z klíčových kapel nové kytarové vlny počátku milénia a jejich debut Is This It z roku 2001 je bez nadsázky jednou z desek, které určily směřování kytarové hudby následujících dvou dekád. Kapela však trochu nečekanou slávu nenesla úplně dobře, zvlášť s ohledem na to, že se nejednalo o nějakých pět kluků z dělnických rodin, pro které by prodeje desek byly zásadní možností ke zbohatnutí – všichni jsou totiž z prominentních a zajištěných newyorských kruhů (více o neměnné sestavě kapely najdete v našem článku o věrnosti v hudbě).
S jejich diskografií to tak postupně šlo od deseti k pěti a dokonce se tradovalo, že nová alba kapela točí jen proto, aby dostála nahrávací smlouvě s labelem, a až ten vyprší, členové skupinu rozpustí. Nicméně sedm let po velmi rozporuplné desce Comedown Machine (jak příznačný název) letos The Strokes přišli s deskou, jakou od nich už nikdo nečekal, možná včetně jich samotných. Pod taktovou slovutného producenta a "krizového manažera kapel" Ricka Rubina natočili jedno z nejlepších alb své kariéry, plné chuti z hraní, skvělých písniček a místy i na ně trochu nečekaných syntezátorových experimentů.
DO LESA
Taylor Swift – Folklore
Rok 2020 přinesl řadu věcí, s nimiž nikdo nepočítal. Ale neprojevovalo se to jenom negativně. Například celá řada muzikantů se neplánovaně zavřela do studia, aby natočili nové album, protože jednoduše nemohli odjet na plánované turné. Mezi nimi i americká zpěvačka Taylor Swift. Ta místo aby odjela na turné ke svojí loňské desce Lover, začala skládat nové písně a vydala je na albu Folklore, které je podle mnohých favoritem na příští Grammy.
Pokud máte Taylor Swift zafixovanou jako slizké country případně tupou popinu, budete možná zmateni. Zpěvačka natočila intimní kolekci písniček, s nimiž jí autorsky i producentsky pomohl Aaron Dessner ze slavné americké indie rockové kapely The National a taky její dlouholetý spolupracovník a popový producent Jack Antonoff.
Hostem alba je pak i Justin Vernon, frontman a lídr dnes už takřka kultovní indie folkové skupiny Bon Iver (není to jméno hudebníka, jak si řada lidí myslí, ale skupiny, čte se s francouzskou výslovností, tedy [bon ivér], což znamená "dobrá zima"). Výsledek vás nepochybně překvapí a věříme, že především pozitivně.
V prosinci navíc Taylor Swift přidala další nečekané (a opět folkové) album Evermore, které natočila opět s Aaronem Dessnerem.
REVOLUCE 2.0
Tame Impala – The Slow Rush
Jako už zmínění The Strokes definovali v kytarové hudbě první dekádu nového milénia, australský multiinstrumentalista Kevin Parker a jeho Tame Impala jsou jedněmi z těch, kdo se zásadní měrou podepsali na zvuku té druhé. A zejména po jejich megaúspěšném albu Currents z roku 2015, s nímž o rok později zavítali i na festival Colours of Ostrava, se očekávalo, s čím vyrukují příště.
A čekalo se plných pět let, přestože původně mělo nové album vyjít už o rok dříve. Perfekcionismem posedlý Parker však s novým materiálem nebyl spokojen a ten tedy pod názvem The Slow Rush vyšel až v roce 2020. A úspěch svého předchůdce bez problémů zopakoval, přestože novinka je oproti předchozí desce podstatně více experimentální, méně písničková a vůbec od posluchače očekává trochu trpělivosti a více poslechů.
I tak se však album dostalo na vrchol australské a třetí příčku britské albové hitparády, což je stejný výsledek jako u Currents. O jednu příčku si však polepšilo v americké Billboard Chart, kde bylo dokonce třetí. A to navzdory skutečnosti, že neobsahuje žádný hit v rádiovém slova smyslu. Což naštěstí potvrzuje, že ještě stále jsou hudební fanoušci, kteří mají trpělivost kvalitu aktivně vyhledávat a ne jen čekat, až jim přistane pod nosem.
POTĚŠENÍ NA NAŠÍ STRANĚ
Jessie Ware – What's Your Pleasure?
V počátcích její kariéry tuhle britskou zpěvačku řada lidí označovala za nástupkyni Sade. A to zejména pro její hořkosladký hlas, nesoucí se písněmi na pomezí bílého soulu a r'n'b. I ji však na aktuální desce zlákal třpyt diskokoulí a taneční rytmus. Ovšem podobně jako výše zmíněná Róisín Murphy i Jessie Ware natočila disko album s lidmi, kteří se na disko tak úplně nespecializují. V jejím případě to byl mimo jiné slavný producent (Artic Monkeys, Foals, Depeche Mode či Klaxons) a také člen techno projektu Simian Mobile Disco James Ford nebo Joseph Mount, ústřední postava britské experimentální popové skupiny The Metronomy. A výsledek je o to zajímavější. Vlastně stačí, když si poslechnete nádherně klenutou úvodní skladbu Spotlight a Jessie Ware i se svým týmem vás má spolehlivě na lopatě. A pokud by na vás album Róisín Machine bylo trochu moc cynické a měli jste chuť spíše na disko, které by bylo více o lásce a objímaní, bez obav sáhněte po desce What's Your Pleasure. U ní můžete rok 2021 protančit bez zaškobrtnutí.
Foto: Profimedia.cz
