Odmítli i Madonnu. Proč byli Daft Punk tak skvělí?
Redakce
NEOPAKOVÁNÍ JE MATKA PŮVODNOSTI
Daft Punk dobře věděli, že lákání pokusit se zopakovat svůj vlastní úspěch tím, že jen trochu jinak vytvoří něco, s čím už jednou uspěli, je silné, ale je to cesta do pekel. Tedy alespoň v případě, pokud chcete zůstat relevantní i být si i po letech schopní za svojí tvorbou stát. Daft Punk se proto nikdy neopakovali a na každém albu přinesli něco diametrálně odlišeného, než co od nich fanoušci očekávali. Dvojice proslula v roce 1997 debutovým albem Homework, které bylo poměrně brutální dekonstrukcí klasického diska prostřednictvím techna a house. Je známo, že Bangalterův otec, Daniel Bangalter používající umělecké jméno Daniel Vanguard, byl v 70. a 80. letech coby producent a skladatel významnou postavou evropské disko scény (stál například za megahity D.I.S.C.O. a Cuba). A je příznačné, že mladý Thomas tím byl ovlivněný, ale současně si k tomu potřeboval najít svůj přístup.
To – tedy podívat se na odkaz svého otce vlastníma očima – byl hlavní "domácí úkol" mimořádně úspěšného debutu Homework, a to splněný na jedničku. Brada k zemi však všem jejich fanouškům padla hned s druhou deskou Discovery (2001), na kterém si to Daft Punk (poprvé s maskami robotů) namířili přímo na taneční parket a dodali s ním diskotékového hity jako One More Time nebo Digital Love. Řada fanoušků je zatratila, jelikož v tom od Daft Punk viděli krok směrem ke komerci. Ti ale sledovali spíš vlastní umělecký koncept, který byl podtržený i animovaným sci-fi filmem Interstella 5555: The 5tory of the 5ecret 5tar 5ystem, k němuž byla vlastně deska doprovod.
O pět let později přišli s výrazně rockovějším, minimalističtějším a temnějším albem Human After All, které zase bylo pro fanoušky, čekající na další porci diskohitů, zklamáním. Dvojice však usilovala o podstatně jiný zvuk, než obsahoval opulentní, dva roky nahrávaný předchůdce. Za logický vrchol a vlastně i zakončení tohoto konceptu je možné považovat poslední album Random Access Memories (2013), které obsahovalo starší materiál, ale natočený zcela znova a prakticky kompletně s živými studiovými hudebníky, včetně legendy diskoscény, kytaristy Nilea Rodgerse z kapely Chic.
Tedy žádné samplery a bicí automaty, což je absolutní antagonismus toho, co dělali na debutu. Velká část fanoušků opět remcala, neboť čekala něco jiného, Daft Punk však uzavřeli pomyslný kruh a byla vlastně otázka, zda a kam jít tentokrát, aniž by zcela opustili koncept nebo se skutečně začali opakovat. Jejich oznámení o ukončení společné kariéry je pak možné považovat za odpověď na tuto otázku. K samotnému albu Random Access Memories pak Thomas Bangalter prohlásil: "Smyslem téhle desky nebylo vrátit se hudebně do minulosti, spíš snaha přinést tu nadčasovou kvalitu a brilanci z minulosti do přítomnosti. Měli jsme pocit, že je v hudbě minulosti něco, co se z ní už dávno vytratilo. Dneska už se alba tímhle stylem nedělají a to, že se nedají jednoduše zopakovat, z nich dělá něco jedinečného. Ale přesně o tom je život, je to kolekce neopakovatelných momentů, jednoho za druhým."
ĎÁBEL JE V DETAILU
Daft Punk jsou až obsedantně posedlí detailem při všem, co dělají. Což potvrzují všichni jejich spolupracovníci, včetně Pharrella Williamse, který s nimi natočil jeden z jejich největších hitů, skladbu Get Lucky. "Nikdy nic neponechali náhodě a i ten sebemenší detail v jejich tvorbě má nějaký často i skrytý smysl," prohlásili o jejich spolupráci Williams. Důkaz o tom, jaké detaily Daft Punk při své tvorbě řešili, přinesl i hudební skladatel, legenda elektronické hudby a jeden z inspirátorů Daft Punk Giorgio Moroder.
S ním Daft Punk natáčeli skladbu Giorgio by Moroder na své poslední album Random Access Memories, v níž Moroder pouze do hudby vypráví svůj životní příběh skladatele a hudebního inovátora. "Posadili mě a říkali, vyprávěj o svém životě. Kolem mě rozmístili tři mikrofony, na které můj hlas nabírali souběžně, přičemž každý mikrofon byl z jiného časového období. Takže když mluvím o svých začátcích, z alba slyšíte můj hlas snímaný vintage mikrofonem, když vyprávím o pozdějších dobách, zase to zabíral novější mikrofon a tak dále. Koukal jsme na ně a ptám se jich, kdo si podle vás pozná rozdíl? A oni řekl, nikdo, ale my ano. A pokud takový cit pro detail aplikujete skutečně do každého aspektu svojí hudby, je jasné, že výsledek a rozdíl mezi tímhle a vším ostatním musí být doslova spektakulární," řekl Moroder.
Daft Punk přebírali Grammy za Random Access Memories obklopeni svými spolupracovníky – zleva Giorgio Moroder, Nile Rodgers, v klobouku Pharrell Williams. Foto: Profimedia.cz
NEJLEPŠÍ PRÁCE JE SPOLUPRÁCE
Thomas a Guy-Manuel si vždycky vybírali ty nejlepší spolupracovníky. Ačkoliv v jejich světě to vždycky neznamenalo ty nejslavnější, ba právě naopak. Poté, co se v 90. letech stali hvězdami elektronické hudby, o spolupráci s nimi projevily zájem i áčkové globální hvězdy jako Janet Jackson, George Michael nebo Madonna. A Daft Punk jejich nabídky s díky odmítli. Nejhůře to patrně nesla Madonna, která tolik stála o "french house" zvuk, který Daft Punk pomohli definovat, že nakonec místo nich najala alespoň jiného francouzského elektronického producenta Mirwaise, s nímž v roce 2000 natočila album Music (a pak ještě několik dalších) z nějž je vliv Daft Punk velmi zřejmý.
Co se týče spolupráce s hudebníky, snad až s výjimkou The Weeknda nebo Pharella Williamse si Daft Punk vybírali spíš kolegy z nezávislé scény, což platí například pro Juliana Casablancase z The Strokes (Instant Crush) a Panda Beara z Animal Collective (Doin' It Right), kteří hostovali na albu Random Access Memories. Anebo pak své dlouholeté kamarády, například amerického dýdžeje a zpěváka Romanthonyho, který nazpíval vokály do skladeb One More Time a Too Long z jejich desky Discovery.
Jeho vokál skladbám skvěle posloužil, ale přitom účast případné velké hvězdy, kterou by si tehdy mohli Daft Punk s přehledem dovolit pozvat, nerozbila koncept desky coby díla odlidštěných robotů. Skvělé spolupracovníky si ale Daft Punk vybírali i z řada režisérů svých klipů, ať už to platí pro Spika Joneze, který natočil jejich průlomový klip Da Funk, či Michela Godryho, který má na svědomí legendární taneční klip ke skladbě Around The World.
Nejen Daft Punk se před slávou schovávali. Muzikanti, kteří nosili masky, než to bylo povinné
NAČASOVÁNÍ JE VŠECHNO
Daft Punk vždy měli dokonalý cit pro to, přijít se svými nápady ve správnou dobu. To znamená ani příliš brzy, což by mohlo způsobit nepochopení, ale ani pozdě, tedy pět minut po dvanácté. Před ostatními byli často o fous napřed, čímž dostáli svého statusu vizionářů, ale tím, že se vždy s každým jejich krokem vyrojila řada následovatelů (např. helmy mezi tvůrci elektronické hudby anebo současná obliba klasického diska, kterou Daft Punk pomohli nakopnout), jim dal vývoj jednoduše za pravdu. Jako příklad může sloužit vystoupení Daft Punk na americkém festivalu Coachella v roce 2006. Jeho organizátoři na něj Daft Punk lákali několik let a stále navyšovali finanční nabídku, ta však dlouho zůstávala oslyšena.
V roce 2006 však Daft Punk v tichosti nechali vystavět za astronomickou částku tří set tisíc dolarů své slavné pódium ve tvaru pyramidy, které premiérově představili na Coachelle toho roku a následně s ní vyrazili na americké turné. Pro Daft Punk to byl klíčový moment, jejich album Human After All z roku 2005 totiž nebylo tak úspěšné jako předchozí desky, a tak Daft Punk pojali plán ukázat světu, že jsou stále nekorunovanými králi elektronické taneční hudby a co ve skutečnosti dokáží. Úspěch vystoupení Daft Punk na Coachelle byl fenomenální a byl to právě tento okamžik a také následné turné, který ve velké míře ve Spojených státech Amerických odstartoval dodnes trvající vlnu zájmu o žánr označovaný jako EDM (Electronic Dance Music). A v následujících letech se objevila hned lavina djů a elektronických producentů, kteří na něj navázali hudebně, ale i vizuálně svojí performancí. Ostatně, zeptejte se například lidí jako Steve Aoki nebo Deadmou5, kde brali svoji inspiraci pro svoji pódiovou show.
Daft Punk na americkém turné. Foto: Profimedia.cz
UMĚNÍ ŘÍCT NE
Poté, co se Daft Punk rozpadli, plakali jejich fanoušci nad skutečností, že po sobě nezanechali nějak rozsáhlou diskografii. Ta čítá jenom čtyři řadová alba a soundtrack k filmu Tron: Legacy. Plus několik živáků s názvem Alive. Nicméně Daft Punk jednoznačně preferovali kvalitu nad kvantitou. A přestože ze strany jejich gramofirmy občas přišly tlaky, aby vydávali nová alba častěji, oni do práce nespěchali. Ostatně proslýchá se, že právě to byl jeden z důvodů, proč Daft Punk ukončili svoji činnost – odmítali nadále plnit očekávání jak fanoušků, tak gramofonového průmyslu.
O tom, že neměli problém říct ne ani nabídce velkých peněz jednoznačně svědčí historka, která se váže k jednomu z jejich vedlejšáků, projektu Stardust, který založil Thomas Bangalter s dýdžejem Alanem Braxem a zpěvákem Benjaminem Diamondem. Jejich singl Music Sounds Better With You z roku 1998 byl jedním z největších globálních hitů toho roku a celosvětově se ho jenom v roce vydání prodalo přes dva miliony kopií. Vydavatelská firma Virgin proto ihned přispěchala s nabídkou, aby Stardust natočili a vydali rovnou celé album, za což chtěla trojici odměnit rovnými třemi miliony dolarů – což dělá milion pro každého z nich. Asi se najde jen málo lidí, kteří by takovou nabídku odmítli. Nicméně trojice, tedy zejména Bangalter, řekl rezolutní ne. Zdůvodnil to tím, že Stardust měli být jeho hobby a relax od tlaku hudebního světa po vydání debutu Homework. A rozhodně neměl v úmyslu rozjíždět kariéru dvou projektů současně. Music Sounds Better With You je tak dodnes jedinou písní z diskografie téhle taneční superskupiny. Mimochodem živě (tedy jako live set dvou dýdžejů a zpěváka) Stardust vystoupili také pouze jednou, na festivalu Borealis ve francouzském Montpellier v roce 1998.
Titulní foto: Profimedia.cz
