Je několik písní, které začínají přímo cinkáním mincí a pokladny. Nejslavnější je mezi nimi rozhodně tato skladba skupiny Pink Flody z jejich slavného alba Dark Side Of The Moon z roku 1974. Jejím autorem je Roger Waters, který osobně nahrál i všechny ty charakteristické kovové zvuky, které máme v mozku s penězi neodmyslitelně spojeny, tedy cinkaní mincí, vyzvánění pokladny, trhaní papíru, kliknutí počítacího stroje a podobně. Waters tyhle zvuky dal do smyčky, kterou zařadil trochu nezvykle do špatně počitatelného sedmičtvrťového rytmu. Proto se vám může zdát, že skladba tak trochu kulhá a nedá se na ni dobře tančit (pokud samozřejmě nemáte sedm nohou). Do klasického čtyřčtvrťového rytmu skladba přejde pouze během toho slavného kytarového sóla, které nahrál Dave Gilmour.
Ale zpět k penězům. Je poměrně zřejmé, že text písně je zcela zřejmě kritikou imperialismu, což ještě podtrhuje videoklip, který ukazuje ty nejvíce snobské luxusní věcí, které si za ně můžete pořídit, jako kaviár, soukromý tryskáč nebo fotbalový mančaft. V textu ostatně zazní i strofa se slovy "peníze jsou zločin". Není divu, že tahle skladba měla obrovský ohlas a byla dokonce první skladbou skupiny, která se dostala do americké Billboard Chart. A pochopitelně tím skupině Pink Floyd přinesla obrovské množství peněz, protože i zásluhou této skladby se alba prodalo celosvětově čtyřiatřicet milionů kusů.
Když švédská čtveřice ABBA složila jeden ze svých největších hitů, byla už v té době velmi slavnou a bohatou skupinou. Přesto se rozhodli napsat píseň z pozice člověka, který je chudý a sní o tom, jaké to asi je žít ve světě boháčů. Což byla pochopitelně většině jejich fanoušků realita podstatně bližší. Skladba pocházela z jejich desky Arrival z roku 1976, kde byl i jejich patrně největší hit, skladba Dancing Queen. Zajímavé je, že původně se písnička jmenovala Gypsy Girl a její text byl vyprávěn z pohledu chudé dívky, která žije takříkajíc z ruky do úst a pomýšlí na to, že její finanční problémy by vyřešilo, kdyby si našla zajištěného muže.
Nakonec však Benny Andersson a Björn Ulvaeus, kteří jsou jejími autory, změnili text do o něco neutrálnější podoby. K písni pochopitelně vznikl i videoklip, a ten byl inspirován jinou písní o penězích, a to tou ze slavného a tehdy velmi úspěšného muzikálů Boba Fosseho Cabaret. Ostatně právě proto má Anni-Frid Lyngstad, která ji zpívá v podstatě sama, ve videoklipu na hlavě ten klasický černý cylindr, který evokuje dvacátá léta minulého století a na hlavě jej má i Joel Grey, která společně s Lizou Minelli píseň v Kabaretu zpívá. Autorem klipu byl později světoznámý švédský režisér Lasse Hallström, mimo jiné tvůrce filmů jako Čokoláda či Pravidla moštárny, který jej zpětně označil za nejlepší klip, který natočil.
"Peněz je tak málo, že ani nestojí za řeč," to je hlavní slogan písně, která – opět tak trochu paradoxně – udělala z jednoho zrzavého kluka z Manchesteru boháče. Tím klukem je samozřejmě Mick Hucknall, frontman a lídr skupiny Simply Red, který se v druhé polovině 80. a později v 90. letech vyšvihl mezi nejbohatší hudební hvězdy Velké Británie a mimo jiné v roce 1998 dokonce vážně uvažoval o tom, že koupí svůj oblíbený fotbalový mančaft Manchester United (ostatně několikrát prohlásil, že i přímo název jeho skupiny Simply Red přímo odkazuje na klubovou barvu "Rudých ďáblů"). A na začátku toho všeho stálo album Picture Book z roku 1985, na níž byla i tato píseň, která se stala obrovským hitem.
Ačkoliv je Hucknall mistrným skladatelem popových písní, tato není z jeho pera. Je od amerického soulového dua The Valentine Brothers, které tuto skladbu napsalo v roce 1982 a v jejich podání se stala v Británii docela slušným hitem. Podstatně výše však v hitparádách na obou březích Atlantiku vystřelila v podání Simply Red. Samotný text je otevřenou kritikou ekonomické politiky tehdejšího republikánského amerického prezidenta Ronalda Reagana, které se přezdívalo "reaganomika". V textu je navíc přímo zmíněna i jistá Nancy, přičemž samozřejmě nejde o nikoho jiného, než Nancy Reagan, tehdejší americkou první dámu. Hucknall se, coby bývalý pankáč, svými levicovými názory nikdy netajil (ostatně i to je význam slova "rudý" v názvu kapely) a vždycky se stavěl na stranu sociálně utlačovaných. A jak se říká, tím, že zpíval o chudých a pro chudé se sám stal boháčem.
"Štestí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš," zpívá Richard Müller v písní z roku 1988, jejíž text napsal Michal Horáček na hudbu Petra Hapky. A podobně jako v případě písně Money od Pink Floyd, i tento text je popisem přepychových komodit, po nichž – tehdy ještě spíše nemajetný sázkař a básník Horáček – snil a rád by si je koupil, pokud by na ně měl. Mezi nimi je "kartón marlborek, porcelán s modrejma cibulkama, tapety, pět kilo uheráku anebo džíny Calvin Klein". A vzápětí dodává, že "možná, že to není štěstí, ale hlavně je to fajn".
Celý text je tedy poměrně hezkou lapidární zkratkou o tom, že mnoho lidí vám může říkat, že peníze nejsou důležité, protože šťastný člověk může být i bez nich. Horáček si z toho však v textu utahuje a přináší výčet věcí, které si z čirého štěstí rozhodně nepořídíte. Opět hezký paradoxem je, že sám Michal Horáček se o několik let později sám stal boháčem poté, co v roce 1990 spoluzaložil sázkovou kancelář Fortuna, kterou od zakladatelů v roce 2004 společnost Penta odkoupila za 2,4 miliardy korun.
"Já mám mozek, ty máš vzhled, pojďme vydělat spoustu peněz," zpívá Neil Tennant v písni z roku 1985, která pocházela z prvního alba dvojice Pet Shop Boys s názvem Please. Byl to dokonce první singl z tohoto alba a stal se velkým hitem v USA i v Evropě. Podobně jako zmíněný Mick Hucknall, i zpěvák a textař Pet Shop Boys Neil Tennant se prohlašuje za zapáleného socialistu, ostatně na vysoké škole studoval ruské dějiny a v písní West End Girls dokonce nepřímo zmiňoval i komunistický puč z roku 1917, pro který se později vžil eufemismus Velká říjnová socialistická revoluce. Text je dialogem dvou mužů, kteří jsou vzdělaní, ale chudí. A hodlají zbohatnout, protože "všude je přece tolik příležitostí". Je tam dokonce i zmíněno, že jeden z nich má doktorát z matematiky na univerzitě v Sorboně, a že ovládá programování, v čemž jsou podle něj prachy a budoucnost (v čemž se Tennant rozhodně nemýlil).
V textu je však přítomný určitý sarkasmus a ironie, z nějž je jasné, že Tennant takové uvažování spíše odsuzuje, protože je motivováno ryzím materialismem a touze po zbohatnutí spíše než tím vytvořit hodnoty, které poslouží společnosti. Dodejme, že píseň samotná byla první z řetězu velkých hitů, které měli Pet Shop Boys v druhé polovině 80. let a které z nich se stovkou milionů prodaných desek nejúspěšnějších duem v historii britské pop music. Na podobné téma je ještě jiná píseň Pet Shop Boys, Shopping z alba Actually, která – jak by se mohlo zdát na první pohled – není o nákupech v obchoďáku, ale o korporacích a magnátech, které skupují ostatní a vytvářejí globální koncerny, jimž ti menší nemohou konkurovat.
Pokud nepatříte mezi pravověrné fanoušky této kultovní elektronické skupiny, možná si ani neuvědomujete, že jeden z jejich největších hitů, skladba Everything Counts, je přímou a otevřenou kritikou kapitalismu, v tomto případě toho, jemuž se přezdívalo "thatcherismus". Text samotný se obouvá do témat jako je klientelismus, korupce a hamižnost obřích korporací. "Hamižné ruce shrábnou vše, co mohou, svět je soupeřivý, všechno se přepočítává v obřích sumách," je volný překlad refrénu této písně z alba Construction Time Again, což bylo třetí album této britské skupiny z roku 1983.
Ostatně Martin Gore, který je autorem této písně, ji dokonce v pracovní verzi nazval "grabbing hands music", tedy "hudba o hamižných rukách". Byla to mimo jiné první skladba Depeche Mode, ve které zpívali David Gahan i Martin Gore společně. Gahan obstaral sloky, Gore pak refrény, v doprovodných vokálech mu sekundoval Alan Wilder. Klip k písni byl natáčen v Západním Berlíně
A něco z trochu jiného soudku. Ne každá píseň o penězích se točí kolem kritiky kapitalismu. Skladba Bills, Bills, Bills z roku 1999 od dívčí trojice Destiny's Child je kupříkladu vyprávěná z pozice dívky, která peníze má, ale žije s chlápkem, který s nimi věčně nevychází, a tak se na ní kvůli penězům stává stále více závislým. Autorem písně jsou Kandi Burruss a Kevin Briggs, kteří předtím napsali několik písní i pro trojici TLC. Nápad na tento text prý dostal Briggs, když byl jednou v obchodě s potravinami. Nejprve chtěl napsat píseň o dívce, která je švorc a nemá na zaplacení, jeho parťačka Kandi Burruss však navrhla, že lepší než další text o holce, co hledá boháče, bude písnička o holce, které dochází, že by si zasloužila někoho lepšího než vyžírku, který z ní neustále tahá prachy.
Sama Burruss později řekla, že text vypráví z její vlastní zkušenosti, protože prý chodila s několika chlápky, kteří používali její mobil nebo jezdili jejím autem, do kterého ale musela vždycky koupit benzín sama a tak se rozhodla s nimi touto písní zúčtovat. Skupině Destiny's Child ovšem tahle píseň účty v každém případě zaplatila, dostala se totiž až na vrchol Billboard Chart a byla jedním z největších hitů této skupiny. Ta se rozpadla poté, co se její členky v roce 2006 vydaly na sólovou dráhu.
Foto: Profimedia