Pravda kazí příběh. V čem nám lhaly hudební filmy?
Redakce
Walk The Line (2005)
Lidé z okolí slavného country hudebníka Johnyho Cashe se shodují, že film o něm z roku 2005, ve kterém ho fantastickým způsobem hrál Joaquin Phoenix, je dost věrným zobrazením jeho divokého života. Přesto se ozvala jeho vlastní dcera Kathy, že film minimálně zkresluje představu o jeho manželství z první ženou Vivian Liberto a vůbec o jeho exmanželce samotné. Podle Katy Cash je Vivian ve filmu zobrazena jako protivná, pedantská ženská, která jeho hudební kariéře nepřeje, snad proto, aby měl divák větší pochopení pro jeho pozdější románek s kolegyní June Carter (v podání Reese Witherspoon), kvůli níž rodinu opustil. "Mojí mámě se film prakticky nevěnuje snad až na dvě scény, ve kterých vypadá jako šílená psychotička, která nenávidí jeho kariéru. Moje matka byla ve skutečnosti milující žena a v kariéře ho velmi podporovala až do doby, než začal otec užívat drogy a přestal se vracet domů," řekla Katy Cash.
A pak – film June Carter a lásku k ní zobrazuje jako hlavní důvod, proč Cash přestal s drogami. Ve skutečnosti však tím hlavním důvodem, proč se Cash začal léčit, byla jeho silná víra v Boha, která ho provázela už od dětství. Velkým zlom v jeho životě nastal, když uvažoval o sebevraždě a záměrně se vydal do jeskyně Nickajack v Tennessee, aby zde svůj život ukončil, nakonec si to však rozmyslel. Cash později přísahal, že to byla Boží přítomnost, která ho vedla zpět z jeskyně, když mu selhala baterka. A tehdy si před Bohem slíbil, že se z drog vyléčí, což se mu i povedlo. Tato událost se však ve filmu vůbec neobjevila.
The Doors (1989)
Slavný film režiséra Olivera Stonea je jedním z nejvíce strhujících hudebních biografických filmů vůbec a v 90. letech výrazně nastartoval dodnes trvající zájem o skupinu The Doors, na níž se vlastně začínalo tak trochu zapomínat. Do jisté míry za to mohl i Stoneův dravý filmařský styl, s nímž si řadu scén přibarvil a vykreslil je dramatičtěji a "filmověji" než ve skutečnosti. Což je určitě v pořádku, protože film je film a má svá pravidla.
Určité rozpaky nad vyzněním filmu vyjádřili i samotní členové The Doors, mimo jiné klávesista skupiny Ray Manzarek, který se nechal slyšet, že filmový Jim Morrisson je podstatně temnější a zlověstnější než skutečný. V reálném životě byl podle něj Morrisson spíš plachý a povahou veselý chlapík, zatímco film jej vykresluje jako rozervaného, až nihilistického rockového boha. A to právě proto, že chtěl Stone zdůraznit jeho historickou roli rockové hvězdy.
Nicméně ve scéně z koncertu v Miami v roce 1969, po němž byl Morrisson zatčen za obnažování na veřejnosti, je i sekvence, ve které se na pódium vrhají nahé dívky. Bubeník The Doors John Densmore však tvrdil, že nic takového se nestalo. "Vážně si nepamatuju, že by nám na pódium vběhly nahé holky. Kdyby se to totiž stalo, okamžitě bych přestal hrát a šel si s nějakou začít vztah," komentoval to později sám Densmore.
Bohemian Rhapsody (2018)
Předloňský film o životě Freddieho Mercuryho a skupině Queen byl jedním z nejúspěšnějších hudebních biografických filmů posledních let. A to přes skutečnost (nebo možná právě pro ni), že si v řadě poměrně zásadních situací vymýšlí nebo je vypráví zcela jinak než jak se ve skutečnosti udály. Kupříkladu není pravda, že se Freddie Mercury představil Brianu Mayovi a Rogeru Taylorovi po koncertě jejich tehdejší skupiny Smile. Všichni tři se v době, kdy spolu začali hrát v kapele, už nějakou dobu velmi dobře znali a dokonce byli spolubydlícími. Současně John Deacon nebyl prvním basistou kapely, jak film naznačuje. Byl až čtvrtým v řadě a první koncert s kapelou odehrál až v červenci 1971.
Zásadní roli má ve filmu také postava manažera Queen Paula Prentera, který je tu vykreslený (zcela po právu) jako hlavní padouch příběhu. Nicméně mnoho detailů z jeho působení v kapele je zcela zavádějících. Například ve filmu je Prenter vyhozen ještě před vystoupením Queen na Live Aid v roce 1985. Ve skutečnosti jej ale kapela vyhodila až o dva roky později, když prodal příběh o svém vztahu s Mercurym známému britskému bulvárnímu deníku The Sun. Zcela fiktivní je pak postava manažera gramofirmy EMI Raye Fostera, kterou ve filmu hrál Mike Myers. Nikdo takový neexistuje a v jeho postavě se slučuje několik negativních zkušeností, které Queen s nahrávací firmou měli.
Jedna z hlavní příběhových linií filmu pak stojí na tom, že Mercury o tom, že je HIV pozitivní, věděl už před vystoupením na Live Aid v roce 1985. To však není pravda. Ačkoliv je pravděpodobné, že se již v roce 1985 nemocí nakazil (dokonce mu lékař nedoporučoval na Live Aid vystoupit kvůli zánětu hrtanu, který s tím mohl souviset), Mercury se o tom, že je HIV pozitivní, podle jeho bývalé ženy Mary Austin dozvěděl až v roce 1986 během Magic Tour. Až v dubnu roku 1987 pak měl lékařem potvrzeno, že u něj propukla nemoc AIDS.
Amadeus (1984)
Režisér Miloš Forman a zejména pak scenárista Peter Shaffer udělali skladateli Antoniovi Salierimu opravdu medvědí službu. Dodnes jej díky nim mají všichni, kteří viděli oscarový film Amadues za prototyp záporáka a intrikána, sužovaného strašlivou závistí k talentu a úspěchu svého mladšího kolegy, jehož nakonec utrápí k smrti. Samozřejmě to tak vůbec nebylo, ačkoliv měl Salieri na sklonku života sám tvrdit, že Mozarta otrávil. V té době se ale již u něj projevovala pokročilá demence.
Salieri byl podobně geniální jako Mozart, na čemž se dodnes hudební historici shodují, takže neměl důvod na kolegův talent žárlit. A navíc – ve své době byl Salieri mnohem úspěšnější a uznávanější než Mozart, takže ani tvrzení o závisti úspěchu úplně neobstojí. Salieri byl neoddiskutovatelný génius své doby, jehož tehdejší publikum oprávněně považovalo za nejlepšího operního skladatele světa. Nebyl sice takový vizionář jako Mozart, ale to mohli jeho současníci těžko rozeznat. Rozhodně si ale Salieri nezaslouží pověst neumětela, jak divákům sugeruje Formanův film.
A jak se vlastně tato linka do filmu dostala? Ohledně Mozartovy smrti se vždy rojilo řada konspirací, včetně toho, že jej otrávili zednáři. Konspirační teorii o důvodu Mozartova úmrtí později ve formě jednoaktové divadelní hry zpracoval Alexandr Sergejevič Puškin, kde je za jejího viníka označen Salieri. A jeho malou tragédii nazvanou Mozart a Salieri zhudebnil jako operu Nikolaj Rimskij Korsakov. Jádrem rozporu v Puškinově hře je pak Mozartovo tvrzení, že génius nemůže spáchat zločin. Salieri tak svým strašlivým skutkem v této hře popírá vlastní genialitu. Právě tohoto příběhu se pak při psaní scénáře k filmu Amadeus chopil Peter Schaffer, což Forman při filmování ještě více zdůraznil.
Straight Outta Compton (2015)
Velké chvály mezi hiphopovými fanoušky se dočkal film z roku 2015, vyprávějící příběh rapové party N.W.A. a jejich členů, jimiž byli Eazy-E, Ice Cube a Dr. Dre. Scenáristé, jimiž byli Jonathan Herman a Andrea Berloff, za film dokonce získali nominaci na Oscara, ve skutečnosti bychom však ve filmu taky našli několik větších i menších prohřešků proti tomu, jak se věci udály ve skutečnosti. V roce 1986 byl například Dr. Dre zatčen za nezaplacené dopravní pokuty a ne za bránění svého bratra, jak bylo ve filmu vykresleno. To je ale spíš prkotina.
Závažnější je to, že film zcela pomíjí poměrně temnou stránku osobnosti Dr. Dre, která se týká jeho násilí na ženách v mladických letech. Veřejně o tom později promluvila i jeho přítelkyně, R'n'B zpěvačka Michel'le či televizní moderátorka Dee Barnes, která o tom v roce 2015 napsala obsáhlý článek na populární blog Gawker. "Popadl mě za vlasy a začal mi hlavou mlátit o zem," napsala Barnes. A dodala: "Dre měl v textech vždycky hyperbolické zmínky o tom, co všechno špatného ženám provedl a jak je mu to líto. A pak vyšel ven ze studia a znovu fyzicky napadl nějakou další ženu. Z filmu byste ale mohli získat dojem, že by něčeho takového nebyl schopen. Že to byli tvrdí, ale hodní chlapi. To je ale lež."
Rocketman (2019)
Podobně jako Bohemian Rhapsody, i film i Eltonu Johnovi z roku 2019 (který měl i s filmem o Queen společného režiséra Dextera Fletchera) byl jedním z velkých filmových trháků posledních let. A přestože na jeho vznik dohlížel i sám Sir Elton, je zde hned několik věcí, které jsou v rozporu s realitou. Například, Elton John (vlastním jménem Reginald Kenneth Dwight) si umělecké jméno nevypůjčil od Johna Lennona, ale od Johna Baldryho, opory londýnské rockové scény 60. let, který byl jedním z jeho prvních mentorů a také mužem, který objevil Roda Stewarta.
Píseň I’m Still Standing není jeho zpovědí o detoxu. Na ten totiž nastoupil až v roce 1990, zatímco píseň je z roku 1983. Vystoupení v klubu Troubadour 25. srpna 1970 skutečně odstartovalo Eltonovu americkou kariéru a film se tomuto vystoupení věnuje písní Crocodile Rock, tu však toho večera Elton John vůbec nehrál. Navíc se neuskutečnilo v pondělí, jak se ve filmu tvrdí, ale v úterý. A taky není pravda, že Neil Young tam hrál pouhý večer před ním.
Snímek lže i v tom, že svoji pozdější doprovodnou kapelu Elton potkal až v Troubadouru a onoho večera. Například bubeník Nigel Olson a basák Dee Murray s ním koncertovali po Anglii od dubna 1970. A navíc, až do roku 1972 Elton John vystupoval bez kytaristy, který ho ve filmu v klubu Troubadour doprovázel. A svého milence a pozdějšího manažera Johna Reida Elton John nepotkal na mejdanu Mama Cass z The Mamas & The Papas po koncertě v Troubadouru, ale na vánočním večírku hudebního vydavatelství Motown na konci téhož roku. Jeho ženou skutečně byla Renata Blauel, ale vzal si ji až o pět let později, než vypráví film, v roce 1984.
Ray (2004)
Herec a zpěvák Jamie Foxx získal za svoji roli Raye Charlese v tomto filmu Oscara i Zlatý globus a pro mnoho lidí je Ray přímo měřítkem toho, jak má vypadat dobře zpracovaný hudební biografický film. I zde bychom však našli několik vymyšleností. Kupříkladu podle filmu byl Ray Charles celý život pronásledován smrtí svého bratra, jehož utopení přihlížel a domníval se, že jej za to Bůh potrestal slepotou. Ve skutečnosti však Ray Charles nikdy nedával svoji slepotu do souvislosti se smrtí bratra, tuto linku si vymyslel režisér filmu Taylor Hackford, ale Charles ještě za svého života s jejím použitím ve filmu souhlasil.
Hackford si přimyslel i další historky, například tu, jak mladý Ray přemluví řidiče autobusu, aby s sebou svezl slepce bez doprovodu, tím, že mu řekne, že o zrak přišel při bojích v Normandii. Podle filmu pak Charles žil v Seatllu u ženy, která mu dělala manažerku a on jí musel platit i sexuálními službami. Charles sice žil v bytě u ženy jménem Georgia Kemp, ta však nikdy nebyla jeho manažerkou a údajně spolu neměli ani poměr. Navíc, Charles si svoji závislost svoji na heroinu vypěstoval už během let v Seattlu a ne až později během turné s Lowellem Fulsonem, jak zobrazuje film. A – což není pro hudební znalce velkým překvapením – skladba Hit The Road Jack nevznikla spontánně jako výsledek hádky v hotelovém pokoji mezi Rayem a jeho milenkou. Ostatně Ray Charles ani není autorem písně, napsal ji totiž už v roce 1960 skladatel a zpěvák Percy Mayfield a Ray Charles svoji verzi nahrál až o rok později.
Foto: Profimedia.cz
