Rukopis sežraný psem, papoušek nahrazený havranem i odmítaná J. K. Rowling: Sedm zajímavostí ze světa knih

Za sedmero horami a sedmero řekami stojí malý domek a vedle něj hluboká studna inspirace. Na jejím okraji sedí spisovatel či spisovatelka, s udičkou nahozenou do jejích temných vod, lovící námět na svůj další román. Co vytáhne ven, nikdy dopředu netuší, protože cesty inspirace jsou nevyzpytatelné. Následující text vám ukáže, že jsou to občas hodně zvláštní úlovky, se kterými musí spisovatelé pracovat.

Věděli jste, že Edgar Allan Poe původně nepsal Havrana? Nebo že za názvem nejslavnějšího románu Raye Bradburyho stojí doslova žhavá zkušenost? Vysvětlení najdete, pokud budete číst dál.    

Chmurný papoušek

Ponurou báseň Edgara Allana Poea Havran, ve které uprostřed temné a strašidelné noci sivý (to znamená bledý) básník teskní po své zemřelé Leonoře, zná asi každý z vás. Hlavně tedy tu část, kdy ho navštíví havran (protože ta byla v Simpsonech, v úplně prvním Halloweenském speciálu), který pořád dokola opakuje „Nikdy víc.”

Co se ale ví málo je fakt, že Poe původně do svého díla zamýšlel dát papouška, protože věděl, že ten dokáže napodobit lidskou řeč. Jenže copak by se k melancholické náladě viktoriánského hororu, kde temný vítr lomcuje okenicemi a vyhublý poeta se sklání nad knihami ve svitu svíček, hodil pestrobarevný opeřenec z rajských ostrovů? Těžko. Autor si to uvědomoval také a nahradil ho později havranem a dílo hned získalo potřebné záhrobní kouzlo plné deprese. Jak to měl ostatně Poe nejspíš nejradši.  

Pálením knih k názvu světové klasiky

Ray Bradbury svůj román o dystopické budoucnosti, ve které je zakázáno číst knihy, pojmenoval prostě Hasič. Příběh vypráví o pokrouceném věku totality, kdy požárníci místo toho, aby plameny hasili, naopak pálí zakázané knihy a s nimi i domy, ve kterých jsou dotyčné publikace ukryté. Nakladateli se kniha líbila, název však ne, považoval ho za nudný. Zavolali proto na hasičskou stanici aby se zeptali, při kolika stupních hoří papír. Hasiči to nevěděli, ale byli ochotni pomoci (nejspíš měli zrovna mezi dvěma požáry) a tak nějakou knihu zapálili (dnes už nevíme kterou) a změřili to. Výsledkem je název knihy 451° Fahrenheita (232,7 °C) . Název tak vlastně vznikl tím, že se nějací hasiči na krátký okamžik stali těmi pokroucenými verzemi z knihy Bradburyho, když prováděli svůj pokus se vznícením papíru.

Tvrdá literární kritika

Kniha O myších a lidech Johna Steinbecka vypráví dojemný příběh o tvrdém životě dvou dělníků na americké farmě ve 30. letech dvacátého století. Jejich sny o tom, že budou mít jednou vlastní hospodářství, jsou postupně rozdrcené krutou realitou těžkých časů této doby. Steinbeckovo dílo patří v Americe mezi nejvíce zakazované romány kvůli rasismu a způsobu, jakým se román staví k ženám. Skutečně nejtvrdším kritikem autorova díla bylo ale nejspíš štěně Toby, které nehlídáno jednoho večera snědlo skoro dokončený rukopis románu. Kniha byla napsaná v roce 1937, takže rozhodně zapomeňte na nějaké kopie na Google disku. Steinbeck jí musel celou napsat znovu! Možná proto je to nakonec docela útlá knížka, která má kolem stovky stránek. 

Adam, monstrum bez jména

Hrozivá bouřka, gotická laboratoř plná bublajících lahviček, šílený doktor troufající si svými znalostni a schopnostmi vyzvat samotného Boha. Monstrum, které tento vědec přivedl svými temnými experimenty k životu, se navzdory obecné mýlce nejmenuje Frankenstein (lidé si to pletou nejspíš z toho důvodu, že se tak jmenuje celé dílo), neboť tak se jmenoval právě onen vědec, který zrůdu stvořil: Viktor Frankenstein. Samotná kreatura v románu Mary Shelley jméno nemá, i když autorka o něm při veřejném čtení mluvila jako o Adamovi, čímž evidentně odkazovala na příběh stvoření z knihy Genesis v Bibli. 

Litujeme, ale Harryho Pottera vám nevydáme

Dneska se už těžko věří, J. K. Rownling měla problém přesvědčit nějakého nakladatele, aby jí vydal první díl Harryho Pottera. Údajně jich obešla přes tucet, než s vydáním souhlasil majitel firmy Bloomsbury. Ten byl také zpočátku skeptický, ale když doma přečetl první kapitolu své osmileté dceři, která se okamžitě dožadovala pokračování, nakonec s publikováním díla souhlasil. Doporučil spisovatelce, aby knihu nevydávala pod svým občanským jménem Joanne Rownling, ale aby ho trochu „vytunila“. Hlavně proto, aby nebylo na první pohled poznat, že se jedná o ženu. Autorka v touze po úspěchu souhlasila a Harry Potter vyšel jako dílo J. K. Rowling. Kathleen je vymyšlené prostřední jméno, které autorka nemá. Pojmenovala se tak sama podle své babičky. Vypadá to tedy, že pokud se chcete stát uznávanými autory fantasy sérií, potřebujete rozhodně celou řadu písmen před svým jménem! (G. R. R. Martin nebo J. R. R. Tolkien by mohli vyprávět). 

Sladká inspirace

Někdy v roce 1929 měla společnost Cadbury, která vyrábí čokoládu, skvělý nápad. Poslala balíčky se vzorky do místní školy, aby je ochutnaly děti a řekly, co si o nich myslí. Jedním z dětí byl třináctiletý Roald Dahl, který se později stal slavným spisovatelem dětských knih a autorem Karlíka a továrny na čokoládu, kterou známe z několika filmových zpracování. Zážitek ochutnávání patří mezi věci, které ho k sepsání knihy inspirovaly. 

Krotitel duchů viktoriánské éry

V devatenáctém století v Anglii (zase ta éra královny Viktorie!) existoval takzvaný Ghost club (Klub duchů). Jeho členové se scházeli, aby debatovali o nadpřirozených jevech, pořádali mystické seance a pátrali po důkazech o existenci záhrobního života. A jedním z nich byl i Charles Dickens! Bylo snad setkání s nějakým takovým nadpřirozeným jevem inspirací pro jeho Vánoční koledu?