Před jednatřiceti lety došlo k odsunu posledního sovětského vojáka z československého území. Byl jím generálplukovník Eduard Arkaďjevič Vorobjov. Skončila tak téměř 23 let trvající okupace Československa Střední skupinou vojsk sovětské armády. Během nenásilného, rok a půl trvajícího odsunu muselo opustit území ČSFR v 925 transportech 73 500 vojáku a 39 000 jejich rodinných příslušníků.
S nástupem perestrojky došlo i ke změně sovětské politiky. Již v období mezi únorem a březnem 1988 došlo na základě smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu, uzavřené v prosinci 1987 mezi USA a SSSR, k odsunu 122. raketové brigády ze základen v Hranicích a v Libavé. Rok poté v prosinci 1988 dospělo sovětské vedení k rozhodnutí o dalším snížení stavů okupačních sil a jejich reorganizaci. Trvalá alokace sovětských okupačních vojsk na našem území tím ale zpochybněna nebyla.
Během roku 1989 se v zemích východního bloku začal proměňovat pohled na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jako první vyjádřilo v srpnu 1989 svůj odmítavý postoj k invazi Maďarsko, hned poté odsoudily invazi obě komory polského parlamentu. V listopadu odsoudila invazi NDR, následující měsíc 2. prosince vyhodnotila invazi jako nezákonnou i bulharská vláda.
Hned den poté označila vláda Ladislava Adamce intervenci za odporující mezinárodnímu právu a navrhla jednání o odchodu sovětských jednotek. Následující den 4. prosince vydali Adamec s Gorbačovem společné prohlášení, ve kterém intervenci vojsk Varšavské smlouvy označili za vměšování do vnitřních záležitostí ČSSR a neslučitelnou s principy státní suverenity. Následně byla zahájena příprava nové smlouvy o pobytu sovětských vojsk. Expertní skupina Ministerstva zahraničních věcí měla v nové dohodě zahrnout stahování sovětských vojsk do procesu snižování americké a sovětské vojenské přítomnosti v Evropě, čímž by byla nepřímo legitimizována přítomnost Střední skupiny vojsk na našem území jako součást kolektivní obrany.
Nová porevoluční vláda národního porozumění však měla jiné plány a prosazovala, aby odsun sovětských vojsk nebyl spojován s odzbrojovací procesem. Nakonec se oběma stranám po složitých rokováních povedlo dosáhnout dohody. Ta byla podepsána ministry zahraničí Jiřím Dienstbierem a Eduardem Ševarnadzem v Moskvě 26. února 1990. Dohoda se skládala ze sedmi článků. Časový horizont odchodu vojsk byl po složitých jednáních a oboustranných kompromisech stanoven na dobu 18 měsíců. Odchod se měl uskutečnit v několika etapách a ukončen měl být nejpozději do 30. června 1991.
Řízení odsunu dostal na starost zástupce ministra obrany generálmajor Rudolf Ducháček, za ruskou stranu byl pověřen velitel Střední skupiny generálplukovník Eduard Vorobjov. Pro dohled nad odsunem byla zřízena parlamentní komise Federálního shromáždění. V jejím čele stál nejprve Josef Macek, poté co bylo zvoleno nové Federální shromáždění, se do jejího čela postavil místopředseda původní komise Michael Kocáb.
Samotný odsun byl rozdělen do tří navazujících etap. V první etapě od 26. února do 31. května odešlo 26 tisíc osob a téměř 1.500 kusů vojenské techniky. V druhé etapě, která trvala do 31. prosince 1990 byla odsunuta sovětská 15. tanková divize, 211. dělostřelecká brigáda, 5. protiletadlová brigáda, letecký pluk a 30. motostřelecká divize, celkově se jednalo o více než 18 tisíc vojáků a jejich vojenské vybavení. V poslední třetí etapě, která byla ukončena 30. června 1991 pak byli odsunuti zbývající vojáci a také zbylá technika. Fakticky se podařilo ukončit celý proces již 25. června podpisem protokolu o ukončení odsunu sovětských vojsk z Československa.
Jako poslední symbolicky opustil Československou půdu generálplukovník Vorobjov. Původně bylo plánováno, že by odletěl 24. června vrtulníkem po skončení koncertu Adieu C. A., na kterém vystupoval Pražský Výběr a Frank Zappa, sovětské vedení ale takový odchod zatrhlo. Generálplukovník Vorobjov, který se přesto koncertu účastnil, tak odletěl až 27. června 1991.
Za téměř 23 let okupace v Československu mnozí sovětští vojáci zapustili kořeny, vychovali děti a našli si přátele. Pro mnohé z nich byl tak odchod z Československa bolestivý. Sami se často ani nepovažovali za okupanty. Návrat do reality rozpadajícího se Sovětského svazu a nastupujících krušných 90. let byl pro mnohé z nich velice obtížný. Československo ale získalo zpátky zabrané vojenské prostory, množství nemovitého majetku a dlouho ztracenou suverenitu. Skončila tak jedna z nejbolestivějších etap československé historie.