Ostatní

Šokující smrt peruánského revolucionáře

Redakce

500 INTIS - BILLETE DE PERU - 1987 - 150x75 - ANVERSO CON EL RETRATO DE JOSE GABRIEL CONDORCANQUI TUPAC AMARU,Image: 137802552, License: Rights-managed, Restrictions: Rights to be cleared for artworks not in public domain. No model release., Model Release: no, Credit line: Profimedia

Španělská konkvista Peru byla v roce 1572 definitivně ukončena stětím panovníka posledního zbývajícího svrchovaného Inckého území Túpaca Amarua I. O více něž dvě století později se v Peru vzedmula vlna odporu proti španělské nadvládě, která vedla k tři roky trvajícímu povstání. U zrodu této revolty, která se stala největším povstáním v koloniálních španělsko-amerických dějinách, stál Túpacův přímý potomek. Tento cacique - dědičný náčelník - vstoupil do historie jako Túpac Amaru II.

03. 11. 2021

Túpac Amaru II., celým jménem José Gabriel Condorcanqui se narodil 10. března 1738 v peruánské Tintě do urozené mestické rodiny. Jako potomkovi bohatých pozemkových vlastníků se mu dostalo kvalitního vzdělání na jezuitské škole, přesto se hrdě hlásil ke svému indiánskému původu a otevřeně kritizoval španělské kolonizátory, zejména kvůli nevybíravému zacházení místní správy s původním obyvatelstvem. Trnem v oku mu byly nucené práce i alcabala, vysoká daň, kterou musela dominia odvádět španělské koruně. Když na jeho protesty místní správa v Tintě nereagovala, rozhodl se pro ráznou odpověď.

Z náčelníka revolucionářem

Condorcanqui přijal jméno Túpac Amaru II. a stanul v čele povstaleckého hnutí. Jeho programem bylo incké obrození, zrušení zdanění a pracovní povinnosti domorodého obyvatelstva. Od počátku mu po boku stála jeho manželka Micaela Bastidasová, která byla jako velitelka zodpovědná za logistiku a správu povstalecké základny. Povstání začalo 4. listopadu 1780, kdy se vzbouřencům podařilo zmocnit nepopulárního místodržícího Antonia Arriagu a neprodleně ho oběsit.

Povstalci pak organizovaně útočili na představitele místní moci. Popravovali koloniální úředníky a plenili honosné haciendy roayalistů. Vyhýbali se však jakýmkoliv útokům na katolickou církev, naopak misie ochraňovali. Túpac také trochu paradoxně prohlašoval, že bojuje ve jménu Španělského krále. K hnutí, které budoval po boku své ženy, se postupně přidávalo stále víc lidí. Túpac s Bastidasovou se ale nesnažili verbovat pouze indiány, do svých řad přijímali i kreoly, černochy, mestice a "dobré" Španěly. Jednalo se tak ve skrze multikulturní společenství, které podle některých odhadů mohlo čítat až na 60 tisíc členů.

Túpac s desítkami tisíc svých přívrženců oblehl posvátné hlavní město Inků Cusco, ale dobýt druhé největší peruánské město se mu nepodařilo. Obavy z možného obléhání Limy a Buenos Aires a z toho, že ztratí kontrolu nad důležitým koridorem linoucím se od Cusca ke stříbrným dolům v Potosí, vedly koloniální úřady k tvrdé reakci. Uvádí se, že během následných bojů přišlo o život více než 100 tisíc lidí, převážně příslušníků domorodého obyvatelstva, kteří podporovali povstalce. Během ledna také vyslali roayalisté z Limy na pomoc Cuscu posily.

Čtěte také: Pět záhadných historických artefaktů

Brutální smrt

Koloniální správě se v květnu 1781 podařilo Túpaca s jeho ženou dopadnout. Se svázanýma nohama a rukama je dovláčeli na hlavní náměstí v Cuscu. Tam museli manželé společně sledovat oběšení svého nejstaršího syna Hypólita, několika příbuzných a přátel. Kat pak Bastidasové před Túpacovýma očima vyřízl jazyk a uškrtil ji. Ještě krutější trest byl vyhrazen pro samotného Túpaca. Měl být rozčtvrcen, jeho končetiny byly přivázány provazy ke čtyřem koním a ti pak byly tryskem pohnáni opačnými směry. Túpaca ale tato poprava nezabila, proto byl ještě následně sťat a byly mu odděleny údy. Koloniální úřady pak vystavily hlavy a končetiny vůdců na náměstích v celé oblasti povstání jako varování pro ty, kdo by chtěli v odboji pokračovat. Túpac Amaru II. tak zemřel na stejném místě jako jeho předek o dvě století dříve.

Túpac na náměstí profimedia-0391331079 menší.jpg

Túpacova socha zdobí náměstí Plaza de Armas ve městě Cusco. Foto: Profimedia

Povstání však pokračovalo v okolí jezera Titicaca ještě dva roky po Túpacově smrti. V jeho čele stanul Túpacův bratranec Diego Cristóbal, společně se synem Marianem a dalšími příbuznými. Povstání se změnilo na totální válku, ve které nebyli bráni zajatci. Povstalcům ale rychle docházely zdroje a možnosti. Počátkem roku 1783 tak vyčerpaní vůdci povstalců přistoupili na příměří. To ale roayalisté porušili v březnu téhož roku, Diego Cristóbala zajali, strhli mu žhavými železy maso a rozčtvrtili ho. Bez milosti také popravili jeho ženu a další příbuzné. To byl i brutální konec největšího povstání proti španělské koloniální nadvládě a tragédie rodiny, která za rozvrat, který způsobila zaplatila nejvyšší cenu.

Národní hrdina a symbol

Na další desítky let bylo nebezpečné jakékoliv spojování s Túpacovým povstáním a jeho osobou. První vlna zájmu o toto téma se zvedla s uvedením divadelní hry pojmenované lakonicky Túpac Amaru v Buenos Aires v roce 1821. Ve stejném roce došlo zároveň k vyhlášení peruánské nezávislost. Z Túpaca se rázem stal národní hrdina. Básníci a romanopisci již jen dokončili obraz revolučního hrdiny, jehož životní příběh rezonoval hlavně během turbulentních 60. let. V roce 1968 z něj vojenská junta generála Velasca Alvarada vytvořila režimní ikonu. Jeho odkaz ale nezanechal dojem jen v Jižní Americe, ale i za jejími hranicemi. Afeni Shakur, členka Černých panterů, v roce 1972 nechala úředně změnit jméno svého malého syna. Lesane Parish Crooks se tak stal Túpacem Amaru Shakurem. Tomuto legendárnímu rapperovi a symbolu boje proti nerovnosti, tak bylo přisouzeno jméno, jehož nositelé umírali krutou smrtí. Mrazivou skutečností zůstává, že tento umělec skončil podobně jeho předchůdci stejného jména – byl v roce 1996 zavražděn.