Tohle teď neposlouchejte! 13 nejdepresivnějších songů
Redakce
1. Billie Holiday – Gloomy Sunday
Neexistuje asi žádná jiná píseň, která by byla ve vysílání rozhlasové stanice BBC zakázána z důvodu, že její poslech vedl k několika desítkám zdokumentovaných sebevražd. Píseň Gloomy Sunday z roku 1933, kterou složil maďarský skladatel Rezső Seress, však od počátku provází pověst ztělesněného neštěstí. Textem ji opatřil rovněž maďarský básník László Jávor a vypraví příběh muže, který chce spáchat sebevraždu poté, co jeho láska zemřela. Anglický text k ní napsal Sam M. Lewis a příběh v něm nechal prakticky totožný. Píseň se celosvětově proslavila zejména poté, co ji v roce 1941 nazpívala Billie Holiday a už tehdy se pro skladbu zažilo druhé jméno "Maďarská sebevražedná píseň". Těžko dnes říci, co jsou městské mýty a co fakta, ale hovoří se o několika případech lidí utopených v Dunaji, kteří v rukou svírali notový zápis této písně. Lze také najít zmínky v New York Times o sebevraždách a pokusech o sebevraždu souvisejících právě se zmíněnou skladbou, které se odehrály na území USA. I sám autor hudby svůj život v roce 1968 ukončil sebevraždou. Faktem však je, že BBC – jak už bylo řečeno – skladbu ve verzi s Bille Holiday z vysílání stáhla (instrumentální verze byla povolena) a tento zákaz byl zrušen až v roce 2002. Existuje i její česká verze, kterou pod názvem Smutná neděle v roce 1973 nazpíval Karel Gott. Ovšem jeho zářivý tenor skladbě přece jenom nedodává takový pocit sklíčenosti, jako plačtivý alt Billie Holiday. Takže pokud na vás leze chandra, radši se jí vyhněte.
2. David Bowie – Blackstar
Když David Bowie připravoval své album Blackstar, které vyšlo začátkem roku 2017, tedy krátce po jeho pro fanoušky šokující smrti, dobře už věděl, že se jedná o album poslední a že brzy zemře. Skladba samotná pak vyšla na singlu pouhé dva dny před Bowieho skonem. Při (bez tří vteřin) desetiminutové stopáži se jedná o jednu z nejdelších Bowieho písní vůbec, původně měla dokonce něco přes 11 minut, ale kvůli omezením iTunes ji Bowie zkrátil pod deset minut. I tak je to ale dostatečně dlouhá doba na to, aby vám Bowieho táhlý zpěv, který má spíše nepřehlednou strukturu, vyvolal depku, kterou si budete pár dní vyhánět z hlavy. Zejména s výpravným videoklipem, ve kterém šedivý a pohublý Bowie zpívá na jakési půdě, účastní se podivného rituálu či se zavázanýma očima vlaje v poli v podobě strašáka do zelí. Brrr.
3. Nick Cave – Waiting For You
Neexistuje větší bolest než smrt dítěte. Mezi hudebníky, kteří se s touto tragédií museli vypořádat patří například Eric Clapton (skladba Tears In Heaven) a z poslední doby také Nick Cave, jehož šestnáctiletý syn zahynul po pádu ze skalního útesu. Cave mu věnoval celé své album z roku 2019, které velmi příznačně pojmenoval Ghosteen. Do tohoto žebříčku bychom mohli vybrat téměř kteroukoliv skladbu z něj. Nicméně tato skladba jde ve svém textu bez velkých oklik rovnou k žalostnému jádru věci. Poslední slova smutné písně, podepřené pouze pianem s táhlými smyčci, která Cave zpívá zlomeným hlasem, jsou: "Čekám na tebe, čekám na tebe, čekám na tebe, až se vrátíš."
4. Pink Floyd – High Hopes
Pokud chcete napsat skutečně smutnou a depresivní píseň, prostě ji otevřete zvukem umíráčku a máte z poloviny vyhráno. Přesně tím se řídili Pink Floyd v písni ze svého slavného comebackového alba The Division Bell z roku 1994. V textu se jeho autor a zpěvák Dave Gilmour vrací do Cambridge svých mladých let a také k bývalému parťákovi z kapely, kytaristovi Sydu Barrettovi, který byl v prvních letech Pink Floyd jedním z duchovních motorů skupiny, ale kvůli vážným psychickým problémům (hovoří se schizofrenii způsobené užíváním LSD) z kapely už na konci 60. let odešel. Samotné vyznění písně je pak o známé pravdě, že v životě často něco získáme, ale jakou to pro nás mělo ve skutečnosti cenu, si často uvědomíme až poté, co o to přijdeme.
5. Radiohead – Idioteque
"Kdo je v bunkru? / Ženy a děti první / My jenom nestrašíme / Tohle se doopravdy děje," kňučí Thom Yorke ve slavné písni britské skupiny Radiohead z roku 2000. Zatímco pulsující rytmus a skřípavé zvuky, spíše než hudba, věrně vyvolává pocit blíže nespecifikované katastrofy (patrně jaderné války), při níž se zástupy lidí, jeden přes druhého, hrnou skrýt v podzemí před zkázou. Rytmus písně naprogramoval kytarista Radiohead Johnny Greenwood na syntezátoru a jeho cílem přímo bylo vyvolat pocit beznaděje a chaosu. Celkově se jednalo o bezmála hodinovou improvizaci a když to Yorke poprvé poslouchal, několikrát prý překvapeně hles: "Cože?" Pak ale narazil na pasáž, která mu přišla geniální, z celku ji vystřihl a opatřil svým apokalyptickým textem. Název písně pak volně odkazuje na píseň Discotheque od skupiny U2, která se prý Yorkeovi při poslechu výsledku vybavila.
6. The Cure – The Same Deep Water As You
Tento kousek dokáže hravě zkazit i jinak celkem příjemný den. Předposlední píseň ze slavného alba Disintegration od skupiny The Cure z roku 1989 je totiž doslova zhudebněnou depkou. Vedle pomalého tempa, skličující hudby a vyloženě odevzdaného textu její úvod i závěr doprovází i zvuk hustého deště a vzdáleného hřmění. Ostatně málokdo dokázal kytarové krasosmutnění povýšit na vysoké umění právě jako Robert Smith a The Cure. A ačkoliv bychom v jejich bohaté kariéře našli celou řádku písní, které jsou skutečně doslova na mašli (zmínit můžeme třeba skladbu One Hundred Years), The Same Deep Water As You vám ve své stopáži, přesahující devět minut, nabídne opravdu hodně příležitostí k zamyšlení nad tím, jak tlustý provaz unese lidské tělo.
7. Půlnoc – Muchomůrky bílé
I text této legendární písně je inspirován skutečným příběhem. Básník Egon Bondy ji napsal o své kamarádce Mirce Kochové, která spáchala sebevraždu v pouhých čtyřiadvaceti letech poté, co za záhadných okolností ovdověla. Její manžel, básník Milan Koch, tragicky zahynul, což ji podle přátel naprosto zlomilo. Po jeho smrti u Bondyho krátce bydlela a údajně prohlašovala, že s životem skoncuje, jen co načisto přepíše celé dílo z pozůstalosti svého manžela. Bondy jí to marně vymlouval, ona si však sedm měsíců po jeho smrti pustila plyn. A ještě před tímto smutným aktem ke svému jménu na dopisní schránce připsala křížek. Bondyho báseň zhudebnil Mejla Hlavsa, s nímž v minulosti Kochová několik let rovněž chodila. Jeho skupina Plastic People Of The Universe však píseň odmítla. Nakonec se proslavila až v repertoáru Hlavsovy druhé skupiny Půlnoc, kterou založil na konci 80. let
8. Johny Cash – Hurt
Tuto skladbu napsal Trent Reznor pro své skladbum The Downward Spiral z roku 1994 a dokonce za ni dostal cenu Grammy. Celosvětovým hitem se však stala i její předělávka, kterou nazpíval Johnny Cash na své album coververzí American IV: The Man Comes Around z roku 2002. Ten dal také písni, která původně vypráví o Reznorově zkušenosti se závislostí na heroinu a sebepoškozováním, zcela nový smysl. A zejména v kombinaci s vynikajícím videoklipem, ve kterém se ve střizích střídají záběry starého a unaveného Cashe (který několik měsíců po jeho natáčení v roce 2003 zemřel) s archivy z jeho mládí, vyprávějí příběh někoho, kdo ve svém bohatém a dlouhém životě zažil náhlé vzestupy i strmé pády. A i když to byl život plný bolesti, neměnil by. Jak se přímo v písní přímo zpívá: "Kdybych mohl začít znovu milion mil daleko, zůstal bych sám sebou a našel si svoji cestu." Sám Trent Reznor se poté, co videoklip viděl, údajně rozplakal a prohlásil, že tato píseň už nadále není jeho a patří navždy Johnnymu Cashovi.
9. Sinead O'Connor – Nothing Compares 2U
Skutečnost, že tuhle píseň, proslavenou irskou plešatou zpěvačkou, napsal Prince v roce 1985 původně pro skupinu The Family, kterou dal dohromady a podepsal ji pro svoje vydavatelství Paisley Park, je poměrně dobře známá. Příliš se ale neví, že Sinead ji nazpívala na doporučení svého manažera Fachtna O'Kellyho. Když ten pak přinesl píseň natočenou na magnetofonové pásce šéfovi vydavatelství Ensing Chrisi Hillovi a pustil mu ji, ten se prý po jejím poslechu dal do pláče. Načež O'Kelly zvedl telefon, zavolal Sinead a pověděl jí, že Chris tu píseň slyšel a pláče. "Pláče?" divila se Sinead, "to je to tak špatné?" Nakonec si však poplakala taky, a to během natáčení ikonického videoklipu, kde má pěknou chvíli na krajíčku. A v čase 3:46 se jí na tváři objeví slza, ačkoliv v plánu to prý nebylo. A podobně jako u písně Dancing On My Own (viz bonus) je text o vlastně docela běžném vypořádávání se s rozchodem, ovšem plný věrných detailů a popisu situací, ze kterých nikdo – snad vyjma Hitlera – nemůže zůstat nepohnut.
10. Portishead – Roads
Bristolská triphopová trojice patří k těm, jejichž alba (vlastně kterékoliv z nich) by se mohla úspěšně prodávat v balení s lahvičkou valia a nabitou osmatřicítkou. O skutečně depresivní písně u nich opravdu není nouze. Vysoce nad nimi přesto ční tato píseň z debutového alba z roku 1994, které je o hořkém konci lásky, partnerství a vztahu obecně. Může za to tesklivý hlas zpěvačky Beth Gibbons podtržený plačícími smyčci, pomalý beat i akordy Rhodes piana, které dalo – v mírné jazykové hříčce – celé písničce název, protože slovo "roads", tedy "cesty" v písni nezazní. "Copak to nikdo nevidí? / Máme před sebou válku, kterou je nutné dobojovat / Nikdy jsme nenašli společnou řeč / Bez ohledu na to, co si myslí ostatní," zpívá Beth Gibbons. A vy se doslova vidíte, jak za svitu svící saháte po šesté sklence červeného.
11. Amy Winehouse – Back To Black
Amy Winehouse měla v životě mnoho problémů. A jeden z nich se jmenoval Blake Fielder-Civil. Chlápek, který ji přivedl k tvrdým drogám, konkrétně k heroinu, k čemuž se ostatně i sám přiznal. Jejich bouřlivý vztah zaznamenal i několik rozchodů, za nimiž byly hlavně Fiedlerovy nevěry s jeho ex, a následných návratů. A právě o jedné z těchto situací, kdy se tento divoký pár dával dohromady, aby posunul Amy dál a blíže neradostnému konci, je tato píseň. Její název tedy neznamená jen "návrat do černého" – což je anglický idiom pro něco ve smyslu "vracím se k tomu, co už dobře znám", ale v mírné slovní přesmyčce i "návrat k Blakeovi." Jak tragicky se jejich vtah na zpěvačce podepíše sice, mnozí tušili, nikdo ale asi nečekal, že to bude až takový sešup. A tak je tato píseň mementem všech ženských, jejichž největší tragédií je láska.
12. Joy Divison – Atmosphere
Co říct o dost možná nejdepresivnější písni hudebníka, který si v pouhých jednadvaceti letech sám vzal život? Zpěvák Ian Curtis, který k ní napsal text, se navíc oběsil pouhé dva měsíce poté, co v březnu 1980 vyšla na singlu. Podle lidí z okolí kapely se dokonce jedná o jakési Curtisovo requiem, které psal s tím, že svůj život – stižený depresemi pramenícími z jeho záchvatů epilepsie – ukončí. Osm let po Curtisově smrti k byl písni dodatečně natočen videoklip, jehož autorem je slavný fotograf a přítel skupiny Anton Corbijn. Ten pochmurnou náladu písně, i skutečnost, že její hlavní protagonista si sáhl na život, jen podtrhuje. Všechny ty černobílé postavy v kápích, nesoucí na ramenou podivné kužely, střídající se s archivními fotkami skupiny, vše zrnité, jako když obraz posype krupicí, jsou pak absolutním protikladem hezkého nedělního dne na dožínkách.
13. Robyn – Dancing On My Own
Na první pohled se může zdát, že Dancing On My Own od švédské zpěvačky Robyn je takový trochu melancholičtější popový song. Ovšem stačí si podrobněji poslechnout jeho text. Robyn v něm – dost možná z vlastní zkušenosti – vypráví příběh zlomeného srdce. Opustil ji a ona se, aby trochu zaplašila smutek, vydala do klubu. Tam jej ale potkává i s jeho novou láskou. Text velmi dobře vystihuje drobné detaily a nuance této situace a každý – ať už muž nebo žena (ostatně tuto skladbu přezpívalo i několik mužů) – si snadno vybaví, kdy sám tuto situaci zažil. "Sedím v rohu a dívám se, jak ji líbáš / Copak mě nevidíš? Jsem přímo tady / Nejsem ta dívka, kterou si odvádíš domů / A tak tančím sama se sebou," zpívá Robyn v refrénu. Zamáčkněte slzu, seberte se a jděte dál.
Foto: Profimedia.cz, AmyWinehouse.com
