Vítězný únor: Vítězství klamu
Redakce
Pomnichovský syndrom
Konec druhé světové války přinesl kromě těžce vydobyté svobody i nové politické výzvy. Komunistická strana nabývala na oblibě i díky dlouhodobé spolupráci se Sovětským svazem, který se nemalou měrou přičinil o osvobození tehdejšího Československa. Směřování země směrem na východ bylo dáno i přijetím tzv. Košického programu, který byl prosazován komunistickou stranou. Vzhledem k jeho náplni byla komunistická strana částí společnosti vnímána jako nositel očekávaných socio-ekonomických reforem. To společně s atmosférou ve společnosti, s nepříjemnou vzpomínkou na mnichovské zklamání ze západních partnerů a také vzhledem k fragmentaci demokratické části politického spektra vedlo k tomu, že v roce 1946 vyhrála KSČ volby a získala v celostátním parlamentu 114 z 300 křesel. Mandát pro sestavení nové vlády převzal z rukou prezidenta Edvarda Beneše Klement Gottwald. Z šestadvaceti křesel v nové vládě získali zástupci KSČ a KSS devět ministerských postů, včetně klíčových resortů vnitra, financí, zemědělství i informací, což komunistům zajistilo dohled na ozbrojenými složkami státu.
Rok poté se začala komplikovat mezinárodní situace a pozice SSSR a západních mocností se od sebe začaly vzdalovat. To vedlo i k obavám Moskvy z oslabení pozic komunistické strany v tehdejším Československu. V červenci 1947 se v Moskvě odehrála jednání, která se ukázala klíčovými pro finální směřování ČSR. Na jejich základě došlo k odmítnutí Marshallova plánu, čímž se ČSR definitivně dostala do sféry sovětského vlivu. Přesto Stalin rozhodl o vyslání kontingentu čítajícího čtyři stovky agentů sovětské tajné služby KGB pod vedením generála Pavla Sudoplatova. Ti měli zajišťovat podporu a ochranu Klementu Gottwaldovi. Komunistická strana také přistoupila ke snaze zdiskreditovat demokratickou opozici a byla připravena zdiskreditovat i prezidenta Beneše.
Eskalovaly také spory mezi ministrem obrany, členem Československé strany národně socialistické, Prokopem Drtinou a ministerstvem vnitra vedeným komunistou Václavem Noskem. Drtina požadoval řádné prošetření Krčmaňské a Mostecké aféry, které byly podle všeho politicky motivované. Katalyzátorem událostí z února 1948 se však stala hlavně kauza ohledně čistky mezi veliteli Sboru národní bezpečnosti, kdy bylo prostřednictvím velitele SNB Dybaly odvoláno osm pražských velitelů sboru, kteří nebyli nakloněni komunistické ideologii. Pražská policie se tak rázem ocitla pod přímou kontrolou komunistické strany. Tato událost vyvolala hlubokou krizi, která posléze vyústila v události únorového státního převratu.
Psychopati mezi námi: Jak se rodí psychopat? V populaci jich je asi jen jedno procento
Puč den po dni
V pátek 13. února bylo na zasedání vlády toto chování ministerstva řešeno. Ministru vnitra, který se jednání záměrně neúčastnil, bylo vládním usnesením uloženo, aby zvrátil Dybalovo rozhodnutí a bylo tak zamezeno kádrovým čistkám. Dva dny poté již byla v Praze nasazena skupina elitních agentů sovětské vládní agentury NKVD, kteří byli přiděleni každému velitelství SNB, část jich navíc byla použita jako podpora pro vojenskou kontrarozvědku.
V pondělí 16. února se skupina ministrů a zástupců Národně socialistické strany dohodla na společném postupu v případě, že nebude páteční vládní usnesení akceptováno. Řešením mělo být podání demise, což mělo v konečném důsledku vést ke vzniku úřednické vlády. Ke společnému postupu se snažili přimět i reprezentanty Lidové a Demokratické strany. O možnosti takového postupu se ještě téhož dne dozvěděl nejen prezident, ale i zástupci Komunistické strany.
Komunisté se snažili o oddálení projednávání kauz ve vládě. Gottwald osobně informoval Beneše o snaze nekomunistických stran o ustanovení úřednické vlády. Beneš ho ujistil, že pokud by došlo k sestavení nové vlády, bude sestavena podle klíče, který by zaručoval účast všech stran. Gottwald pak o jednání s Benešem informoval ústřední výbor, ten následně přistoupil k vyhlášení pohotovosti, která se týkala i pražské SNB a několika vojenských oddílů v příhraničí.
Následující den situace dále eskalovala, tři vládní nekomunistické strany se odhodlaly k bojkotu zasedání vlády. Sociální demokraté byli ale nakloněni smíru a zachování Národní fronty. Prezident Beneš při jednání s národními socialisty podpořil páteční usnesení vlády a byl jimi informován o tom, že plánují podat demisi. Během této schůzky patrně došlo mezi prezidentem a zástupci národních socialistů Ripkou a Zenklem k zásadnímu nedorozumění.
Následující den svůj postoj, který měl vyústit v demisi, pokud by nebyl respektováno vládní usnesení ze 13. února., potvrdili ministři tří nekomunistických vládních stran. S touto informací šel Gottwald opět na Hrad, kde mu Beneš slíbil, že s vytvořením úřednické vlády nepočítá, a že pokud k demisi dojde, jmenuje premiérem jeho. Je pravděpodobné, že byl Beneš pod Gottwaldovým tlakem. Šéf komunistů byl prostřednictvím sovětské ambasády v neustálém kontaktu s Moskvou. Možná prezident čelil přímo vydírání a obavám z intervence Sovětů, je nicméně faktem, že ze strany Sovětů byla intervence vyloučena, čehož si Gottwald na rozdíl od Beneše byl dobře vědom. Beneš se naproti tomu obával situace, která by byla analogická k pomnichovskému vývoji, a té se chtěl za každou cenu vyhnout.
V pátek 20. února, po Gottwaldově vyhýbavé odpovědi na písemný dotaz, jak je naplňováno vládní usnesení z 13. února, podali ministři tří nekomunistických stran demisi. Demisi odmítli podat jak sociální demokraté, tak ministr zahraničí Jan Masaryk. Beneš byl o jejich rozhodnutí informován krátce po poledni. V časných odpoledních hodinách přijal Gottwalda v doprovodu ministra vnitra Noska, ministra obrany generála Svobody a náčelníků tajných služeb. Gottwald tam přednesl svůj návrh, aby prezident demisi ministrů přijal a nahradil je jeho kandidáty. Na druhý den pak komunisté svolali mohutnou demonstraci na pražské Staroměstské náměstí.
V následujících dnech situace pokračovala vytýčeným směrem. Komunisté začali formovat vlastní ozbrojené jednotky, Lidové milice. Beneš se snažil Gottwalda přesvědčit, že by měl udržet starou Národní frontu a zopakoval svůj postoj, že by měla být vláda sestavena ze zástupců všech stran, Gottwald však trval na svém návrhu. Byly omezovány dodávky papíru pro demokratické deníky. Následovala komunisty svolaná generální stávka. Rozjelo se mohutné zatýkání představitelů Národně socialistické strany, jež odmítla podpořit vznik akčního výboru. Lidové milice obsadily sídlo sociální demokracie. Dělnické hnutí hrozilo další stávkou, pokud by Beneš demisi ministrů oficiálně nepřijal.
Čtěte také: Takhle jsme cestovali na dovolenou před sametovou revolucí
"Vítězný" únor
Ve středu 25. února pak vyvrcholily téměř dva týdny trvající snahy o převzetí moci. Prezident Beneš se již rozhodl, jak situaci bude řešit. Ve snaze neopakovat chyby, které vyústily v německou okupaci, přijal v dopoledních hodinách Gottwalda, Noska a Zápotockého, členy akčního výboru. Po několikahodinovém nátlaku po 16. hodině odpolední Beneš demisi ministrů přijal a akceptoval všechny Gottwaldovy návrhy. Ten pak odjel na Václavské náměstí a tam před několika desítkami tisíců lidí přednesl dnes již nechvalně známý projev. Ještě téhož večera došlo k násilnému střetu studentů demonstrujících na podporu demokracie a prezidenta Beneše a milicionářů.
Byl tak odstartován proces transformace vládnoucího režimu, který s sebou nesl brutální čistky. Prvotní nadšení určité části společnosti bylo vystřídáno strachem z teroru v 50. letech. Během následujících čtyřiceti let ve vězení z politických důvodů skončilo více než 200 tisíc lidí, dalších téměř 180 tisíc lidí kvůli režimu emigrovalo. Spíše než vítezstvím se pro mnohé stal únor symbolem strachu a utrpení.
Kam dál? Václav Havel: Cesta k prezidentství
Foto: TASR / Profimedia
