Vražda krále Jošta: Mýtus, nebo spiknutí?
Redakce
Střípek do tragické mozaiky
Nedávno vydlážděnými ulicemi špilberského podhradí se trousí prokřehlí měšťané. Drábové se na hradbách bez úspěchu snaží zahřát pošlapáváním na místě a trochu nezúčastněně pozorují ranní shon pod nimi. Směnárníci zase opodál rozkládají své stoly a netrpělivě vyhlížejí kupce pomalu se trousící Měnínskou branou na Dolní trh. Čas od času nějaký z kupců uklouzne na namrzlé dlažbě a s překvapeným výrazem ve tváři se za všeobecného veselí odporoučí k zemi. Při všem tom mumraji v podhradí by člověk snadno podlehl dojmu, že ve zdech Špilberku se neodehrává nic dramatického, natož pak zlověstného. A přesto, právě teď a tady za podezřelých okolností umírá ve věku 56 let markrabě moravský a král římský. Mezi dvořany se začíná šířit zvěst, že byl čerstvě zvolený král otráven.
Takto nějak mohlo vypadat na první pohled obyčejné lednové ráno roku 1411. Události tohoto čtvrtečního dne se staly tragickým střípkem do mozaiky událostí vedoucích k patnácti letům husitských válek. Kdo ví, jakým směrem by se ubíraly dějiny české koruny i celé Evropy, kdyby Jošt, věrný Husův příznivec, tak náhle nezemřel. Z čeho ale plynulo podezření, že byl otráven? Jošt přece na svou dobu disponoval výjimečně mohutnou tělesnou konstitucí (na základě antropologického výzkumu provedeného v roce 1999 měřil na svou dobu neuvěřitelných 180 cm a vážil kolem 100 kg, pozn. aut.) a není známo, že by trpěl nějakou nemocí. Zároveň byl ale ve svém věku považován za ctihodného kmeta a lidé jeho doby se zřídka dožívali více než šedesáti let. Jeho smrt z přirozených příčin by tak neměla být překvapivá. Ve světle předcházejících událostí, které byly vyústěním Joštových celoživotních ambicí, se však podezření, že v jeho smrti měl prsty někdo jiný, zdají být přece jen pochopitelná.
Jan Žižka: Mytický válečník i geniální taktik, který u protivníků vzbuzoval hrůzu
Jošt Lucemburský se narodil kolem roku 1351 (některé zdroje uvádějí až rok 1354) jako nejstarší syn moravského markraběte Jana Jindřicha a Markéty Opavské. Jako prvorozenému synovi se mu dostalo příkladného vzdělání. Už od útlého věku projevoval zájem o četbu a umění, což ho nepustilo až do konce života. Oblíbil si spisy římského historika Josefa Flavia a vypůjčoval si a horlivě četl spisy Jana Husa. Už jako desetiletý chlapec se účastnil diplomatických jednání se svým otcem a strýcem a pro diplomatické umění projevoval mimořádné nadání. Na markraběcí stolec usedl v roce 1375 jako vzdělaný a velmi dobře připravený panovník. Politická situace však byla během vlády českého krále Václava IV. nestabilní. Mladý panovník neoplýval diplomatickými schopnostmi svého otce. Pryč bylo období míru, které přinesla Karolinská doba. České země už nevzkvétaly. Po smrti Karla IV., který byl garantem korektních vztahů v rámci Lucemburské dynastie, se navíc české země potýkaly s faktickým mnohovládím. Země se stala kolbištěm zájmů několika lenních pánů. Louky se proměnily v příležitostná bitevní pole a z lesů se za stal ráj pro lapky a hrozba pro poutníky.
I Jošt musel o vliv neustále bojovat, jak s bratry, tak bratranci. Často i v rámci ozbrojeného konfliktu. Tyto vleklé vyčerpávající půtky ještě dále pustošily zemi a vyčerpávaly zdroje všech zúčastněných stran. Fyzickým bojům se nakonec povedlo předejít i z Joštovy iniciativy uzavřením tzv. landfrýdu, který zakazoval jakýkoliv ozbrojený konflikt, a tomu, kdo zákaz poruší, hrozil tvrdý trest. Zaručením zemského míru se konflikty přesunuly téměř výhradně na diplomatické pole. To byla oblast, ve které Jošt vynikal. Zde prokazoval, jak brilantně ovládá ekonomickou diplomacii. Díky tvrdé a aktivní ekonomické politice se mu podařilo poprvé územně rozšířit moravské markrabství, a další diplomatické úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Během jeho vlády se Brno na rozdíl od zbytku země dočkalo nebývalé prosperity a rozkvětu. Jeho úspěchy však rostly úměrně s jeho ambicemi. Ne všem konkurentům se jeho agresivní diplomatická politika zamlouvala, a to měly ještě Joštovi nejodvážnější kousky teprve přijít.
Model hlavy Jošta Lucemburského vytištěný na 3D tiskárně. Foto: Anna Vavríková / MAFRA / Profimedia
V roce 1394 se Jošt zaštítil nově vzniklou Panskou jednotu a tomuto panskému povstání proti králi se následně podařilo zajmout samotného Václava IV. Nedlouho na to sice došlo mezi oběma znesvářenými stranami k uzavření smíru a Václav byl propuštěn, ale vztahy těchto dvou výrazných vladařů tím zůstaly poznamenané a dál měly k ideálu daleko. Václav proto také Joštovi bez váhání oplatil stejnou mincí, jakmile se mu k tomu naskytla příležitost. O rok později se mu ho podařilo zajmout a nechal vsadit do žaláře. Po pár týdnech ho však propustil pod podmínkou, že Jošt již nikdy nevstoupí do Prahy. Vztah těchto dvou se nakonec po několika dalších neshodách alespoň formálně narovnal po smrti Joštova bratra Prokopa, který se ve vleklém sporu stavěl na Václavovu stranu. Oficiální narovnání vztahu těchto dvou výrazných postav své doby tak zaručila až mírová smlouva z roku 1406. V té dal Václav Joštovi v léno i državy jeho bratra Prokopa a Jošt tak za příslib pomoci fakticky získal moc nad celou Moravou. Zda se tím vztah mezi králem českým a markrabětem moravským skutečně zlepšil, nebo jestli mezi nimi zůstala dále osobní nevraživost, se můžeme pouze dohadovat.
Čtěte také: Pět záhadných historických artefaktů
Po smrti Ruprechta III. Falckého, který se stal v roce 1400 římským králem po sesazeném Václavu IV., už stanul Jošt jako jeden z hlavních kandidátů na římskou korunu. Volba se odehrála v kostele sv. Bartoloměje ve Frankfurtu nad Mohanem 1. října 1410. Kandidátem protistrany byl uherský král a Václavův bratr Zikmund Lucemburský. Při dramatickém prvním pokusu nezískal Zikmund dostatek hlasů kurfiřtů a muselo tak dojít na druhé kolo. Při těsné volbě byl až na druhý pokus za nového římského krále vybrán právě Jošt. Překvapený Zikmund trpce prohrál o jeden jediný hlas, který Joštovi přisoudil Zikmundův bratr a Joštův bratranec, donedávna jeho zarytý protivník Václav. Tím se rovnováha sil výrazně přiklonila na stranu Jošta a jeho podporovatelů. Možnost, že by Jošt získal kromě koruny římského krále i korunu císaře Svaté říše římské, se stávala čím dál tím hmatatelnější. Zkušený, ambiciózní a sečtělý Jošt tak držel všechny trumfy ve svých rukách.
Socha krále Jošta zdobí Moravské náměstí v Brně. Foto: Marie Stránská / MAFRA / Profimedia
Jošt se tak vrací do svého Brna jako triumfátor. Nově zvolený král římský se ovšem korunovace nedočká. Krátce před korunovací Jošt náhle umírá. Jeho smrt i po více jak 600 letech vzbuzuje dohady. Nejenže Jošt umírá náhle před korunovací, ale jeho majetek si následně rozdělují Václav se Zikmundem. Hrozba, že by si Jošt na hlavu kromě královské koruny posadil navíc i korunu císařskou, tím pominula také. Je snad možné, že byl Jošt otráven některým ze svých konkurentů, nebo se jedná jen o mýtus a zemřel z přirozených příčin?
Zodpovědět tyto otázky se pokusili vědci z Moravského zemského muzea v souvislosti s výstavou Moravští Lucemburkové. V roce 1998 se rozhodlo o otevření hrobky v kostele svatého Tomáše, ve které byly uloženy ostatky moravské linie Lucemburků. V lednu 1999 byly z hrobky za dohledu antropologů, biologů a historiků vyzvednuty Joštovy ostatky. Následně byly podrobeny antropologickému zkoumání v Kriminalistickém ústavu policie ČR. Kosti byly v překvapivě zachovalém stavu, bez degenerativních změn. V rámci výzkumu se ověřovala i hypotéza, že byl Jošt obětí násilného činu. Výsledek zkoumání ale nakonec nic takového nepotvrdil. Verdikt tedy zněl, že Jošt pravděpodobně zemřel z přirozených příčin. Zároveň se ovšem variantu násilné smrti nepodařilo stoprocentně vyvrátit. Za záhadou Joštova náhlého skonu, který přinesl jeho konkurentům nemalý prospěch, tak i po více než šesti stech letech není možné udělat definitivní tečku.
Kam dál? Na čem si pochutnávali staří Římané? Výzkum překvapivě ukázal, že jídelníček mužů a žen se v antice značně lišil
Titulní foto: Anna Vavríková / MAFRA / Profimedia
Zdroje: encyklopedie.brna.cz, encyklopedie.brna.cz, encyklopedie.brna.cz, kniha ČECHURA, Jaroslav – České země v letech 1378-1437: Lucemburkové na českém trůně II. 2. vyd. Praha: Libri, 2008. 438 s. Dějiny českých zemí.
