Adam Ernest: Když do něčeho jdu, vím proč, zpětně se za nic nestydím

Hostem Expres FM byl Adam Ernest, člověk aktivní nejen na poli hudebním nebo filmovém. V našem rozhovoru jsme probrali jeho angažmá v Letních shakespearovských slavnostech, svět stříbrného plátna, aktuální alko-gastro projekt, hudbu i sport. 

Od dětství jsi tíhnul nejen k uměleckému řemeslu, ale i ke sportu. V žákovských kategoriích jsi dokonce byl trojnásobným mistrem republiky ve veslování. Slušně rozjíždějící se sportovní kariéru jsi opustil ze zdravotních důvodů?
Je to tak. Měl jsem, nebo vlastně pořád mám, klínovitou deformitu dvou bederních obratlů, Shermanův syndrom, což mi způsobovalo, že se ten pohyb stal hodně bolestivým. A šlo to ruku v ruce s tím, že mě z jednoho závodu odvezla sanitka, protože ta záda se kousla. Přišel jsem na to při nějakých navazujících vyšetřeních a chtěl začít dělat něco kontaktního, takže jsem začal hrát lakros a chvíli i box laccrosse. 

Za jaký tým jsi hrál a jakých úspěchů si dosáhl?
Za Jižák, stal jsem se talentem roku 2007. Díky lakrosu jsem se seznámil i s Petrem Speady Novákem, který byl basákem v první kapele, ve které jsem hrál, v Pomoč kolotoč. 

Z hudebních projektů, ve kterých jsi aktivní, můžeme zmínit třeba Sebe, Chci Pnutí nebo Matka, ve kterém funguješ s hereckým kolegou Janem Nedbalem. Mohl bys nám případně doplnit další a říct nám o nich něco více?
V tuto chvíli jsou to jenom nebo v uvozovkách jenom tyhle tři projekty a každý z nich je v trochu jiném stádiu, nejaktivnější je asi Chci Pnutí, což je zároveň kapela, která je z nich nejmladší. Naše bubenice má asi za měsíc a půl termín porodu, takže to tak trochu stojí, ale máme rozdělané nějaké věci a jakmile to půjde, budeme nahrávat. Sebe prochází takovou transformací a po poměrně dlouhé pauze se hledá beatmaker. Matka nespí, i když už to tak poměrně dlouho vypadá, ale jsou nějaké věci, které se chystají, poměrně velké, ale myslím, že to bude v přímé úměře k jejich velikosti poměrně dlouho trvat, protože jsme oba dva s Honzou a nově i s bubeníkem Tondou Kropáčkem, všichni velmi vytížení. 

Během studia na DAMU jsi obdržel Cenu Jiřího Adamíry za mimořádné tvůrčí úspěchy. Mohl bys to specifikovat, o co přesně šlo?
To je cena, která se uděluje na Katedře činoherního divadla každý rok a uděluje se člověku, který během studia podle pedagogů daného ročníku udělal největší progres. 

V letech 2016 až 2023 jsi působil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem jako herec i režisér, režíroval jsi představení Černá sanitka. Je to jediná tvá divadelní aktivita v současnosti?
Byl to můj debut a správně bylo uváděno, že na režii jsem se podílel s kolektivem divadla. Druhá věc mě teď čeká a ta už není čistě pod hlavičkou Činoherního studia, ale je to koprodukce s festivalem Kult v Ústí nad Labem. A to je teď taková největší věc, co mám před sebou. Ačkoliv mám za sebou tenhle rok moc krásné projekty, tohle je pro mě takový vrchol, protože se jedná o režii mého autorského textu. Mám vůči tomu velký respekt, zároveň je to i hodně osobní téma.

Dostáváme se k aktuálnímu tématu, což jsou Letní shakespearovské slavnosti. Ve kterém představení tě diváci mohou vidět a v jaké roli?
Marná lásky snaha. Hraji postavu excentrického Španěla Dona Adriana de Armado. 

Jak se ti ta postava hraje?
Teď už dobře. Byl to pro mě boj v mnoha ohledech, protože jsem vlastně nikdy nezkoušel a nehrál na takhle velkém jevišti. Takže to byla velká výzva z tohoto úhlu pohledu. Ta role je psaná jako komická nebo řekněme úsměvná, což je další disciplína, ve který se vůbec necítím být nějak silný. Takže to byla také výzva, ale snad se mi to podařilo nějak zpracovat, takže to není úplná ostuda. Teď už si to i užívám.

Posluchači a čtenáři se o tom mohou přesvědčit krom Prahy i v jiných městech. Kde všude?
V Ostravě a v Brně. To je letos z mimopražských představení všechno a příští rok by se k tomu měla přidat i Bratislava. 

Pokud se nemýlím, hraješ společně s Petrem Čtvrtníčkem, Leošem Nohou a dalšími, tudíž se nabízí otázka, zda máte prostor i na legraci?
To představení je jenom sranda. Je tam sice pár vážných momentů, ale velká deviza téhle inscenace je, že se vlastně vůbec nebere vážně. A to na mě udělalo velký dojem a ovlivnilo to i můj názor a vztah k Shakespearovým hrám. Ale jinak to má, podle mě, takovou určitou, nebál bych se říct, sprosťáckou nebo rošťáckou lehkost, která ale konkrétně k téhle věci patří.

Mohli jsme tě vidět například v seriálech Kukačky, Bodyguardi, Odznak Vysočina nebo na Vlnách Jadranu. Na který z těch seriálů vzpomínáš rád a na který bys nejradši zapomněl?
Naštěstí za sebou nemám natáčení, na které bych nejradši zapomněl. K žádné z těch zkušeností nemám negativní vztah. Když do té věci jdu, vím proč. Často už dovedu odhadnout, co se od toho dá čekat. A že bych se pak zpětně za cokoliv styděl, to se neodehrává. Hodně rád vzpomínám na natáčení Bodyguardů, protože to byla moje první hlavní seriálová role a měl jsem naprosto volnou ruku ve všem, takže jsem si to užíval.

Jedna z tvých prvních filmových zkušeností byla také komedie Party Hard, kterou režíroval Martin Pohl aka Řezník. Jaké byly reakce tvého okolí, když tě viděli v roli Páji Poulíčka? 
Moje okolí určitě nepřekvapilo, že jsem šel do takové věci, ani rodinu. Spíš bych řekl, že hodně lidí bylo překvapených, protože je to bavilo a líbilo se jim to. Zároveň nečekali, že by je takový bizár mohl bavit. A to se Mártymu, který má prostě cit pro timing a gag, podle mě daří.

Byl pro tebe inspirací někdo skutečný nebo jsi dostal jasně daný scénář?
Ne, inspirací nikdo skutečný nebyl. Ono to vlastně vzniklo trochu omylem. Posílal jsem na tu roli self tape, ale Řezník hledal někoho třeba o sedm let mladšího, než jsem byl já v tu chvíli. Ležel jsem na hotelu, hráli jsme v Ostravě, čekal jsem na večerní představení, a protože jsme se nějak znali přes jiné kámoše, tak na mě vyskočilo, že poptává nějakou roli. Nahrál jsem video a poslal mu to, ale spíš ze srandy. Spojil jsem dohromady všechny řečové vady, co mě napadly, on to vzal a vzniklo to. Byl to pokus zjistit, jaká vykroucenost a porucha jde dohromady protnout.

Přejdeme na vážnější notu, film Bratři od Tomáše Mašína z loňského roku. Je mi jasné, že otázku, jestli jsou pro tebe bratři Mašínové vrazi, nebo hrdinové, už jsi dostal, ale jak vnímáš postavu Milana Paumera, kterého jsi ve filmu hrál?
V tom filmu je vlastně, podle mě, všechno takové jednoznačnější v tom smyslu, že hrdinství má různé možnosti, jak jej vnímat. Jeden aspekt je být hrdina, který dělá něco pro ostatní a sebe tím třeba popře nebo nějak poškodí, zároveň v češtině nemáme slovo statečňák. Prostě záleží na kontextech, ale já na tom Milanovi, kterého jsem ztvárňoval, miloval tu obyčejnost. A co mi na něm přijde doteď nesmírně hrdinské, je fakt, že on žádným genofondem superhrdiny, jako mají bratři Mašinové, nedisponoval. A přestože nemusel, na rozdíl od bratrů Mašínů, pracovat s otázkami rodinného dědictví a navazování na něčí odkaz, tak do toho šel. A to je pro mě důležité.  

V létě se natáčelo pokračování filmu Vyšehrad. Koho ve filmu hraješ?
Můžu říci, že hraju jednoho ze členů týmu FK Smrkov. Slovo „hraješ“ je trefné, v podstatě se snažím předstírat dobrého fotbalistu. Natáčení mě bavilo natolik, že jsem si i říkal, že bych v té skupině, která tam je, šel zahrát i normálně. V životě by mě nenapadlo, že bych do téhle fáze mohl dospět. Snažím se kopat do míče a trefovat ho tím směrem, který po mě kluci chtěj, občas se mi to nepovede, občas jo. Ale více ne.  

Kdo je podle tebe nejlepším fotbalistou na place?
Podle mě asi Jakub Štáfek. A pak na mě dělá ještě velký dojem Kuba Děkan, který i přes svojí na první pohled nesportovní proporci do toho míče umí dotknout tak, že je na to i pro mě, pro totálního nefotbalistu, radost pohledět.

Jakou hudbu Adam poslouchá? Chodí na castingy? Jak velký mejdan bylo natáčení klipu se skupinou P/\ST? A co se skrývá za projektem Srdcová cenová? 
To se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v přehrávači v úvodu článku!