Andrea Sestini Hlaváčková: Z tenisu si odnáším i přátelství, stýská se mi po vítězství a chvílích, kdy se vše točilo kolem mě

Ranní klub rádia Expres FM přivítal čerstvou tenisovou důchodkyni, Andreu Sestini Hlaváčkovou. Miloš Pokorný s ní probral nejen tenisovou rozlučku, ale také to, co neměla v tenise ráda, zda je možné mezi soupeřkami najít přátelství nebo jestli by šla znovu do StarDance. 

Na turnaji WTA v Praze ses rozloučila se svoji kariérou. Existuje alespoň minimální šance, že by se to změnilo?
Ne, když jsem se takhle oficiálně rozloučila, tak to ani přeci nejde. Měla jsem v tom jasno, už když jsem dohrála svoji poslední profesionální sezónu v roce 2018. A když jsem navíc otěhotněla, věděla jsem, že se vracet už prostě nechci. A samotnou mě překvapilo, že jsem se vlastně rozloučila tenisově, protože jsem půl roku před turnajem nedržela raketu v ruce. A dostávám teď zprávy od fanoušků, jestli není škoda, že jsme ve druhém kole prohrály. Není. Mě to úplně bohatě stačilo a utvrdila jsem se v tom, že už to není pro mě.

Jak pro tebe tedy bylo složité opravdu definitivně skončit?
Hodně. Měla jsem v plánu skončit už o pár let dřív a věnovat se moderování, ale pořád jsem nedokázala udělat ten krok, protože se pořád objevovaly nové možnosti, například, že budu hrát debla s novou parťačkou. Ale poté, co jsem si řekla, že tedy odehraju ještě jednu sezónu, tak jsem otěhotněla a bylo jasno.

Jak to vůbec mají tenistky s muzikou? Mají nějaké společné oblíbené interprety nebo máte každá svoje?
Je to jako u všech ostatních, každá má to svoje, ale na některých skladbách se samozřejmě shodneme. Já jsem třeba hodně mainstreamová, mám ráda třeba Imagine Dragons. Ale pamatuji si jednu dobu, kdy jsme před zápasem zpívaly jedné soupeřce s Luckou Hradeckou Nafrněnou od Báry Polákové. A býval vždy nějaký song konkrétního turnaje.

V letech 2012 a 2014 jsi pomohla Česku vyhrát Fed Cup, aktuálně Billie Jean King Cup. Jsi příznivce změny, kdy už se nejezdí po světě, ale je jen jeden velký turnaj zaměnitelný s jinými?
Zažila jsem pár ročníků před tou změnou a hrozně mě to bavilo, možná i proto, že jsme vždycky měly šanci na vítězství. Ten nový formát se mi příliš nelíbí, protože se to dřív hrálo buď doma, nebo u hostů, člověk poznal jinou atmosféru. Davy fanoušků, které chodily na Fed Cup, už nikdo nenahradí. 

Cítíš se jako týmová hráčka, nebo je podle tebe tenis spíš sólová záležitost?
Cítím se jako týmový hráč, vyrostla jsem ve skupině deseti lidí. Naopak mi vždy vadilo, že v tenise fungujeme spíš sólo, že bojujeme vždy jedna proti druhé. Proto mě vždy bavil debl a týmy. Chtěla bych teď, říkejme tomu „po kariéře“, hrát právě v nějakém týmu.

Kdybys měla jmenovat jeden moment, který jsi v tenise neměla ráda, co by to bylo?
Opakované prohry. Jednu člověk zvládne, ale když jich je víc za sebou, je to moment, kdy brečíš do polštáře, nevíš kudy kam a říkáš si „Skončím“! Vlastně kromě roku 2012, kdy jsme odehrály několik zápasů až třeba do finále, jsem měla v každé sezóně brutální dno a sama o sobě jsem pochybovala. A právě ten tlak, že pokud neuhraji to, co loni, spadnu ze žebříčku, mě právě vždy uměl vystresovat.

A když se naopak zadařilo, například při Grand Slamu nebo olympiádě, zachránilo to situaci?
Ano, člověk získal zase ohromné sebevědomí a připadal si skvěle. Ale je to ošemetné, protože poprvé se ta výhra prostě stane, ale když se má zopakovat, je to strašně těžké. Pro mě je tedy třeba větší satisfakce samotná obhajoba než například jen jeden Grand Slam.

Kterého titulu si nejvíc vážíš?
Bez přemýšlení je to olympijská medaile. Na olympiádě sice nejde o body ani o prize money, ale vlastně vás to v očích sportovních – ne jen tenisových – fanoušků, posune úplně někam jinam.

Je vlastně něco, po čem se ti v tenise už teď stýská?
Pocit vítězství a také rutina, kdy se vše točilo kolem mě, protože teď se vše logicky točí kolem dítěte. A bavilo mě také cestování a místní restaurace, protože miluji jídlo.

Znamená to, že sis mezi turnaji dokázala vyšetřit i nějaký volný čas?
Dlouho ne, pořád jsem řešila svou fyzickou stránku a abych byla odpočatá. Až poslední sezónu jsem si řekla, že, když už jsem v Pekingu, měla bych se jít podívat například na Čínskou zeď, protože už možná nebudu mít nikdy příležitost. Do té doby jsem fungovala jen mezi letištěm, hotelem, tenisem, restaurací, tenisem, restaurací, hotelem, tenisem. Někteří, zejména tenisté, dokázali ale třeba i propařit noc.

Je v tenise opravdu možné vytvořit si opravdové přátelství?
Mám pár kamarádek do života, například Báru Strýcovou, Lucku Šafářovou nebo Kláru Suchoňovou. Píšeme si, vídáme se, máme společná témata.  A teď mě hrozně potěšila videozdravice, kterou pro mě v rámci tenisového světa vytvořil můj manžel – gratuluje mi v ní ke kariéře a označuje mě za dobrou tenistku i osobnost například Serena Williamsová. Je skvělé vědět, že jsem v tenise zanechala nějakou stopu. Nebylo to takové ale vždy. Byly doby, kdy jsme se s ostatními hráčkami sotva pozdravily, to mě hodně sžíralo.

Šla bys znovu do něčeho, jako bylo StarDance?
Stoprocentně, ale nevím, co by to muselo být, protože zpívání ani hraní nepřichází v úvahu. Ve StarDance mě zlomil právě ten tanec, do dvanácti let jsem dělala krasobruslení a v těle mi zůstal nevybouřený exhibicionismus ukázat se jako holka v šatičkách, která dělá ladné pohyby.

Čeho bys chtěla dosáhnout v tvé moderátorské kariéře?
Chtěla bych se dostat k zajímavým projektům, například dělat reportérku z místa konání, být součástí dané akce a fungovat i na světové úrovni. Aktuálně ale převažuje role maminky, nikam se zatím netlačím.

Foto: Expres FM / Vašek Mašinda