Bára Basiková: Showbyznys je profese pro silné a otrlé, kteří neočekávají nesmyslné a závratné pocity i výdělky

Bára Basiková nedávno oslavila významné životní jubileum. Přijala pozvánku do podcastu Boomer Talk, aby s Milošem Pokorným pohovořila o svých kariérních začátcích, extravagantních kostýmech, účinkování v muzikálu, dětech. Došlo i na otázku, co si myslí o českém showbyznysu.

Když tady byli tví mužští kolegové, řešili jsme otázku oblečení a image. Jak jsi dávala dohromady své extravagantní kostýmy?
Měla jsem to štěstí, že první spolupráce, v mých devatenácti letech, byla s Martinem Němcem a kapelou Precedens. Na rockové scéně jsme byli zjevením a představovali jakýsi druhý břeh, neoficiální. Tím oficiálním byl Karel Gott, Helena Vondráčková a všichni, co byli v televizi, rádiu a časopisech. My jsme hráli po klubech. Komunita, která prahla po něčem jiném, než po normalizačním popu, byla poměrně veliká a my jsme hráli třeba třicet koncertů měsíčně po celé republice. Martin je akademický malíř a velmi kreativní člověk, kromě kostýmů vymýšlel i různé scénografie. Takže jsme spolu vše vymýšleli, občas něco objevili v nějakém časopise. Upozorňuji, že v té době nebylo možné vidět nějaké videoklipy, maximálně San Remo, hudební show, přenášenou ze stejnojmenného města. Kolem svého dvacátého roku jsem se seznámila s klukem, který se jmenoval Alva, stal se později mým prvním manželem. Byl moc šikovný a šil celému Precedensu kostýmy, následně i kapele Stromboli. V této oblasti jsme se vyřádili a popustili uzdu fantazii. Občas se stalo, že přišel dopis z nějakého kulturního střediska nebo nějakých vyšších míst, že zpěvačka neměla pod kostýmem spodní prádlo.

Kdy přijde ten okamžik, že frontwoman takové kapely, jako je Precedens, si řekne, že je třeba se posunout trochu jinam?
U mě to přišlo v roce 1991. Měla jsem bohaté zkušenosti s kapelami Precedens i Stromboli. A mimo jiné jsme s Martinem dělali i filmovou a divadelní hudbu, alba esoterické hudby, strašně moc projektů. Takže ta naše společná tvorba byla sice všestranná, ale už trochu vyčerpaná. Tak jsem si řekla, že je čas postavit se na vlastní nohy, rozjet sólovou dráhu, nebýt členkou kapel a natočit album písničkovější a osobnější. Prostě svoje první regulerní album. Oznámila jsem, že bych chtěla jít vlastní cestou, oslovila deset kámošů muzikantů, Davida Kollera, Otu Balage a další, a natočila první sólovou desku Bára Basiková 1991. Tam byl ten start. Po letech jsem se zase k Martinovi Němcovi a Michalovi Pavlíčkovi vrátila do obnovených kapel, takže naše spolupráce i s přestávkami trvá docela dlouho.

Chápe to kapelník, když ho opouští lídryně kapely?
Chápe, ale nerad. Logicky si může myslet, že mě objevil, vychoval. Ale myslím, že každý muzikant pro to pochopení má, protože každý umělec se chce nějak vyvíjet, zkoušet nové věci, experimentovat. Během kariéry jsem toho dělala strašně moc, tolik různorodých a žánrově odlišných projektů, že jsem jako zpěvačka nezařaditelná. Martin i Michal to pochopili a přijali fakt, že musím jít dál.

Na co bylo nejtěžší si na sólové dráze zvyknout?
Nejdříve jsem měla trochu ostych i výčitky svědomí, protože vazba na domovskou kapelu je silná. Start na sólové dráze byl doprovázen i pochybnostmi, jestli jsem udělala dobře a jestli si to obhájím. Musím říci, že velice rychle to nabralo ten správný směr a nikdy jsem s muzikanty nebo producenty neměla žádný problém. Jsem poměrně hodně tolerantní a chápavý člověk, takže nikdy nedošlo k nějakým problémům. Kdyby ses v branži zeptal, nikdo o Báře neřekne křivé slovo. A pokud ano, dej mi pak jeho telefon a já si to s ním vyřídím. Takže jsem všechno nové přijímala s otevřenou náručí a nasávala to. Lidé, kteří se mnou spolupracovali, si toho vážili, vzniklo takové vzájemné souznění. Bylo to fajn.

V roce 2010 jsi předělala Starce na chmelu do bossa novy. Necháš se zdravě zbláznit do podobných věcí i dnes?
Jsem otevřená čemukoliv, co mě osloví, motivuje a inspiruje. A stejné to bylo i s tímto albem, na kterém byly předělávky písniček z českých filmů a skladeb české pop music šedesátých let. S Martinem jsme to dělali s ohromnou radostí, protože jsme ty filmy milovali a některé ty skladby jsou legrační i dojemné zároveň, ilustrují tu dobu, která byla krásná. Takže jsme si udělali radost. Tak to mám dodnes – když mi někdo nabídne něco, co se mi líbí, tak se řídím instinktem a jdu do toho. Pokud sama cítím, že mě to neoslovilo nebo si nejsem jistá, radši do toho nejdu a slušně odmítnu.

Pro někoho mohlo být překvapením tvé účinkování v muzikálu. Zmýlila ses někdy ve svém úsudku?
Měla jsem obrovské štěstí, že první muzikál byl Jesus Christ Superstar, což ani není muzikál, ale rocková opera. Takže první zkušenost byla s tímto projektem, který přišel v roce 1994. Bylo to fantastické, protože se tam sešlo vše, tak jak má být. Doba, obsazení, orchestr, prostor divadla, scéna, choreografie, kostýmy, všechno bylo fantastické a já se do toho ponořila s obrovskou pokorou i láskou. Během mého čtyřletého účinkování jsem nasbírala obrovské muzikantské, ale i životní zkušenosti. Na to navazovaly další a další nabídky, za vrchol považuji své účinkování v hudebním baletu Lucrezia Borgia v Národním divadle. Hudbu k tomu dělal Petr Malásek a choreografii měl na starosti Libor Vaculík. Byla to těžká role, ale fantastický zážitek. Výborná byla Johanka z Archu od Gábiny Osvaldové a Ondřeje Soukupa, kterou režíroval Jozef Bednárik. Pak byly projekty, s kterými jsem úplně nesouzněla. Ale do každého muzikálu nebo do divadelního projektu jsem šla s tím, že to buď chci, nebo nechci. Trochu zvláštní je asi fakt, že ty muzikály jsou tak propagované a oslavované, že se o nich v médiích pořád píše a mluví. Přitom já jsem paralelně dál hrála s kapelou, vystupovala a nahrávala alba. Muzikál je pro zpěváky jako seriál pro herce. Z nadsázkou říkám, že Ježíš byl pro mě čtyřletý učební obor a vznikla tam nádherná přátelství, ale i kapely nebo hudební projekty. Byl to kus života, který mi už nikdo nevezme. Pro mě to pořád bude něco, co mě ovlivnilo v nejlepším slova smyslu a jsem moc ráda, že jsem u toho mohla být.

O naší branži se říká, že nelítostná i záludná. Co si o našem ušmudlaném showbyznysu myslíš? 
Nejen, že je showbyznys ušmudlaný, ale je to jedno z nejrizikovějších prostředí. Je to profese pro silné a otrlé, ale hlavně pro lidi, kteří to mají v hlavě srovnané a neočekávají od něj nesmyslný a závratný pocity i výdělky. Každý, kdo to měl v hlavě trochu srovnané, to ustál, a ty, co k tomu přistupovali primárně za účelem úspěchu nebo měli v hlavě bordel, to semlelo. Mám přátele mezi lidmi, kteří se ze sebe nepodělávají, jsou slušní, chytří, přistupují k práci s pokorou a opravdu něco umí. Za celý život jsem poznala spoustu lidí z branže a ty největší osobnosti jsou většinou ti nejslušnější a nejobyčejnější lidé, kteří ze sebe nic nedělají. A to jsem si ověřila mockrát.

Jak na tvojí slávu reagovaly tvoje děti?
Když byly dcery malé, tak jim to bylo jedno. Nebo jim to ještě nedocházelo. Když už byly větší, začaly to chápat. V nějakém obrázkovém hnoji si přečetly kecy, které nebyly pravda, tak se tomu strašně divily a pojaly k tomu odpor a nenávist. Zároveň začaly odmítat jakkoliv se se mnou veřejně prezentovat. Když přišly na nějakou premiéru, tak se odmítaly fotit, což jsem plně respektovala. Dneska jsou to dospělé ženy, které mají svoje partnery, rodiny i domácnosti a spousta lidí neví, že jsou to moje dcery, přestože máme stejná příjmení. A co jim taky asi vadilo, hlavně když byly menší, že jsem často nebyla doma a nemohla jim číst pohádku, koupat je a uspávat. Vždycky jsem se snažila jim to maximálně vynahradit. Neznala jsem nic jiného než práci a děti, neměla jsem volný čas a snažila se jen vše vynahrazovat dětem. A díky tomu máme dnes takový vztah, jaký máme. Sice vědí, že jsem hodně pracovala a živila rodinu, ale zároveň si váží toho, že jsem veškerý volný čas věnovala právě jim. Chodily jsme do divadla, do kina na výstavy a hodně si povídaly. Syn Theo už je úplně jiná generace, ten už takový nápor neřešil. U jeho kamarádů jsem stoupla v ceně svým účinkováním v talentové show Tvoje tvář má známý hlas. Theodor občas přijde na koncert. Přestože tu muziku nežere, užívá si to a vidí odezvu. Nikdy jsem nechtěla děti někde vystavovat a zatahovat je do svého profesního života.

Jak to Bára se sociálními sítěmi? Co si pozitivního vzala z minulé doby? Co závidí současné generaci nebo jak slaví své životní jubileum?
Poslechněte si celý rozhovor v přehrávači v úvodu článku, v aplikaci Seznam.cz, na serveru Podcasty.cz nebo ve své oblíbené podcastové aplikaci.   

Bára Basiková

Zpěvačka, herečka a spisovatelka pochází z Prahy. Zpívala klasický repertoár v hudební škole a několika sborech, vystřídala nejrůznější styly a žánry. Spolupracovala s velkým množstvím orchestrů, big bandů, filharmonií, skupin a souborů a natočila téměř 100 alb. Odzpívala tisíce koncertů a odehrála stovky divadelních představení, v nichž ztvárnila hlavní ženské role. Napsala také mnoho písňových textů, povídek, fejetonů, básní a jeden román, Rozhovory s útěkem, získala nejrůznější prestižní ocenění. Její repertoár je velmi široký, všestranný a kreativní.