Crystal Fighters: Naší hudbou malujeme barevná graffiti na šedé zdi

Když se řekne Crystal Fighters, každému, kdo je zná, se okamžitě vybaví slunce, barvy, květiny, koktejly, písek mezi prsty, barevná pírka, široké úsměvy a nohy kmitající v exotickém rytmu. Tato britská kapela totiž dokáže svou muzikou unést posluchače ze sychravých ulic přímo pod palmy. Její páté album LIGHT+, které kombinuje britský indiefolk s tropickým popem a stylem cumbia, je jako vodotrysk světla uprostřed temnoty. Vykoupat se v něm můžete 8. října v pražském klubu Roxy. Před koncertem jsme se spojili s frontmanem a zakladatelem skupiny Sebastianem Pringlem. 

S tvým spoluhráčem Gilbertem se znáte odjakživa. Jak je možné, že v té deštivé a mlhavé Anglii jste přišli se zvukem, který člověka teleportuje přímo na tropickou pláž, doprostřed karnevalu života?
Když jsme v Londýně zakládali kapelu, žili jsme v takovém velmi chladném skladišti, které jsme si sami přestavěli. Postavili jsme si tam I vlastní studio. Zimy tam byly extrémně chladné a my si říkali, že v takovýchhle podmínkách nechceme žít věčně. Takže jsme tyto pocity přetavili do písní, které byly pozitivní a připomínaly nám tropická místa, která jsme navštívili nebo o kterých jsme snili.

Moc se mi líbí, když do nějakého industriálního chladného prostoru přinesete svůj exotický zvuk a během vteřiny změníte atmosféru toho místa i náladu lidí. To je kouzlo, které ovládáte. Máš rád pohled na to, jak se lidem v publiku mění výraz v průběhu koncertu? 
To naprosto zbožňuju. Vždycky si moc užíváme, když naší hudbou malujeme jakási barevná hudební graffiti na rozpadlé šedé zdi industriálních míst. 

Jaké bylo nejmagičtější místo, kde jste za sedmnáct let své existence hráli, kde sis řekl, že se děje ještě něco víc než váš běžný koncert, něco spirituálního?
Jednou jsme hráli v obrovské jeskyni Zugarramurdi v malé vesnici v Baskicku, tedy v oblasti, která  je v podstatě takovým spirituálním domovem naší skupiny. A bylo to skutečně magické. Byla to masivní jeskyně, větší jsem nikdy neviděl, ale měla v sobě takové otevřené prostory a vodopády. A take skrz ní tekla voda. Působilo to opravdu kouzelně, slunce zapadlo, přišli lidé, všude hořely ohně a mně to připadalo takové starověké. To byl opravdu magický večer.

Kdy to bylo a kolik lidí se toho koncertu zúčastnilo? 
Bylo to v roce 2013, už je to dost dávno, a řekl bych, že přišlo asi tak tisíc lidí. 

Vaše nové album Light+ vzniklo během pandemie a krátce po ní. Ty jsi ten čas strávil v Kolumbii. Proč sis vybral právě tuto zemi? 
Neplánoval jsem tam strávit celou pandemii. V lednu roku 2020 mě to tam táhlo a odjel jsem na tři týdny. Pak jsem si pobyt prodloužil o další tři týdny.. No a pak jsem tam prostě radši zůstal, protože když jsem telefonoval se svou rodinou v Anglii, říkali: “Máš se tam dobře? Užíváš si? Tak tam zůstaň, protože tady je to mizérie. Tak jsem zůstal a žít na pláži byla opravdu nádhera. 

Jak dlouho jsi tam nakonec zůstal?
Rok a půl. 

Kolumbii se přezdívá  Země tisíce rytmů. Potkával ses tam s muzikanty, hrál s nimi, poslouchal a učil se jejich tradiční hudbu? 
Samozřejmě. Kolumbie je v tomhle úžasná. Hudba je úplně všude – v ulicích, venku, v barech. Lidi jen tak hrají na ulici a má to fantastickou pozitivní atmosféru. Těch rytmů je minimálně tisíc! Naučil jsem se tam toho spoustu a snad je to na té naší nové desce slyšet.  

Jeden z kolumbijských rytmů, který jsi použil na novém albu, je cumbia. Jaké jsou ty další?
Je tam bullerengue, champeta, což zní jako reggeton starého střihu, a pak starší lidové styly jako vallenato, které se hraje na tahací harmoniku. Krásná je tradiční hudba z úžasného místa San Basilio de Palenque, kde se usadili osvobození otroci, kteří utekli z otroctví, takže je tam silná africká populace. 

Na ilustrovaném přebalu vaší nové desky jsou postavy ve vysokých kuželovitých kloboucích s překrytým obličejem, které v ruce drží košťata. Stejné postavy jsou také na vašem prvním albu Star of Love, ve vašich klipech nebo na vašich současných promofotografiích. Co je to za figury?
Říká se jim txatxo a jsou to tradiční maškary z Baskicka, které se účastní některých karnevalů. Jsme jimi doslova uhranuti. Líbí se nám, že jsou anonymní, bez obličeje, ale mají pestré barvy – jsou veselí, ale zároveň i trochu strašidelní. Vždycky nás hodně přitahovali. 

Hodně času trávíš na cestách. Proč si myslíš, že je cestování důležité? 
Miluju starý citát o tom, že svět je kniha a pokud necestuješ, přečetl jsi jen jednu její stránku.  Cestování je důležité pro poznávání a přijímání jiných kultur, jejich rozdílností a jejich přínosu pro to, co nás dělá lidmi. Je úžasné vědět, že existuje tolik různých kultur. A jsem rád, že díky své práci jich tolik poznávám. 

Původně jste u nás měli koncertovat letos v únoru, ale museli jste zrušit celé turné, protože jsi v Ghaně dostal malárii. To muselo být těžké období. Jsi už úplně fit? Co tě ta zkušenost naučila?  
Děkuji. Jsem už úplně zdravý a cítím se skvěle. Naučilo mě to asi respektu před komáry a vděku za zdravotní péči, které se mi dostalo, abych se rychle uzdravil. Lekce by to mohla být taková, že už se nikdy nebudu chtít vypravit do podobných končin, ale je to přesně naopak. Jsem vděčný za vše, co jsem v Ghaně prožil a naučil se, včetně tohoto zážitku, který byl velmi drsný, ale zároveň mi dal pokoru a respekt k přírodě a nový, jeste větší vděk za život a zdraví.