Dominik Heřman Lev: Snažit se pobavit všechny je to nejhorší, co stand-up komik může chtít

Hostem Expres FM byl muž, který se dokáže na věci podívat z výšky. A to doslova. Nejenže má životní nadhled a velký smysl pro humor, ale také se rád věnuje pilotování letadla. Krom toho je moderátor, úspěšný stand-up komik i promotér. Pozvání Markéty Žilinské přijal Dominik Heřman Lev.

Jsi průkopníkem amerického stylu stand-up, nějakou dobu jsi v Americe strávil, byl to ten impuls k tomu, aby ses stand-upu začal věnovat?
Impuls asi ne, protože jsem tam sice žil, to je pravda, ale nevrátil jsem se s tím, že tady budu rozjíždět stand-up, ten tady začal pořadem Na stojáka před 20 lety. A k tomu průkopnictví, když jsem to u nás viděl poprvé, tak to bylo něco jiného, než jsem čekal. Z Ameriky jsem znal takové to povídání, kdy mluvíš o nějakých životních názorech, vztazích, práci a tak. U nás se to uchopilo malinko jinak a asi i z nějakých historických důvodů se spíše jely scénky v určitých rolích. Když jsem se rozhodl, že to zkusím, pokoušel jsem se právě o to povídání, která jsem viděl v zahraničí a se snažil se to dělat právě tímto způsobem.  

Jak ses tedy stal stand-up komikem?
Když jsem se vrátil z Ameriky, přemýšlel jsem o tom, co budu dělat, protože jsem tady nebyl x let a chtěl zkusit něco na jevišti, to mě zajímalo. Říkal jsem sil, že bych možná mohl zkusit něco v češtině, ale už jsem ji měl trošku chycenou tou angličtinou, co se přízvuku týká. Nejdříve jsem zkusil minimalizovat právě tyto chyby, což je v dospělosti docela dřina a začal chodit na kurzy rétoriky. Tam jsem se seznámil s lidmi, se kterými jsme se pak rozhodli, že budeme mít satirický pořad Hezky česky, aneb Jak se nám žije.  S tímto programem jsme vystupovali asi dva roky v divadle U Hasičů.  Skončilo to, protože jsme to nebyli schopní ufinancovat a pak přišel projekt Na stojáka. Šel jsem se na to podívat a viděl kolegy, kteří dělali stand-up tou českou cestou a řekl si, že one man show, kterou si sám vymyslíš a uděláš, je vlastně daleko jednodušší než dělat divadlo, a poprvé jsem vystoupil.

Byl jsi odmalička showman, nebo to přišlo až s věkem?
Nebyl. Jako dítě jsem nezkazil žádnou legraci, ale rozhodně jsem nebyl takový ten třídní šašek. Asi to ve mně otevřela ta Amerika, a tím, jak jsi tam sám, a lidi vědí, že angličtina není tvůj primární jazyk, jsi trošku svobodnější, a když uděláš chybu, nic se neděje, oni ti to prominou, což velmi osvobozuje. Takže jsem tam zkusil pár kurzů, nějak se to odemklo a najednou mě to začalo bavit. A po návratu do Čech jsem v tom chtěl pokračovat.

Většina tvých kolegů vystupuje pod svým občanským jménem, proč sis zvolil umělecké jméno Dominik Heřman Lev?
Lidé si často myslí, že Heřman je příjmení, ke kterému jsem si přidal toho Lva. To tak úplně není. Mé civilní jméno je Dominik Oždian, můj tatínek byl Dalibor Oždian a Heřman Lev měl jako křestní jména, co mu dal kmotr při narození. Tatínek bohužel umřel dříve, než jsem začal standupovou kariéru a nebyl tedy součástí této mé životní dráhy, na rozdíl od maminky, která občas na vystoupení chodí. Od úmrtí mého táty uteklo deset let, mrzelo mě to, a proto jsem se rozhodl vzít si ta jeho dvě jména a udělat z nich pseudonym. Takže se táta vlastně stal součástí mých vystoupení.  

Ve svých vystoupeních se zabýváš intimními tématy, nebojíš se kritizovat dnešní mládež nebo politiky. Existuje nějaké téma, do kterého by ses nepustil?
Hranice má asi každý v sobě. Nechtěl bych teď mluvit přímo o tématu, stand-up je pro mě
o tom, že komentuji věci, které mě v tu chvíli přijdou nějakým způsobem zajímavé, vtipné nebo si na ně dokážu ten vtipný pohled najít. A je mi vlastně jedno, jestli to pobaví všechny, protože snažit se pobavit všechny, je to nejhorší, co stand-up komik může chtít. Důležité je, aby to bylo autentické a abych pobavil sebe i nějakou výseč lidí, která má podobné životní zkušenosti. Že tam budou lidi mladší, kteří tu zkušenost nemají a nepřijde jim to vtipné, anebo naopak o dost starší, kteří už si tím prošli a nezajímá je to, je v pořádku. Cílem je najít si tu svoji cílovou skupinu, která by byla dostatečně velká na to, aby mě to uživilo.

Vzpomeneš si na nějaký trapas, který se ti stal?
U nás je to tak, že když začínáš, tak samozřejmě nemáš tu potřebnou sebedůvěru, takže si napíšeš nějaký výstup. A já začínal tak, že jsem to měl všechno napsané od A do Z. Naučíš se to, což je fajn pro tebe – máš vnitřní jistotu, ale nevýhodou je, že to neprožíváš, nevyprávíš to, spíš to oddrmolíš. A ta závislost na tom textu se pak vymstí třeba v tom, že ho v půlce zapomeneš, protože ti to v hlavě běží jako filmový pás. O něčem mluvíš, ale víš vlastně jen další tři věty a pak temno, nic. Ty se k tomu bodu blížíš a přichází nervozita, protože vůbec nevíš, jak s tím naložit. Jsou tam lidi, třeba se i smějí, ale ty víš, že za chvíli přijde temno. Mně se to stalo v začátcích, což není příjemné, ale nejlepší je upřímnost, zastavit se
a na rovinu říct, že jsem si to připravil a teď to zapomněl. Publikum se tomu začne smát, takže než abych se tam snažil něco plácat a schovávat, přiznám to, lidi to pobaví a jsou svědky něčeho, co je normální.

Organizuješ i vystoupení zahraničních stand-up komiků. Koho jsi k nám přivezl?
Začalo to jako taková zábava, kdy jsem chtěl anglický stand-up sám vidět, ale tenkrát to tady v Praze nefungovalo, bavíme se o roce 2011. Začal jsem do pražských a brněnských klubů vozit komiky z Anglie, byla to vždy trojice vystupujících a bylo to fajn. Časem člověk získá potřebné kontakty a naskytnou se příležitosti dělat větší komiky. Michael Winslow byl mojí první velkou hvězdou. Je to herec, který v Policejní akademii dělá zvuky. Pak přišel Jimmy Carr a další. Časem jsem se s pojil s Anthonym Jouetem který má koncertní agenturu, děláme v Čechách ty největší legendy stand-up žánru a přivezli jsme víceméně všechny zásadní.

Koho plánuješ ještě přivést?
Před deseti dny byl v Praze a Brně Jimmy Carr a bylo vyprodáno. 14. dubna vezu Briana Coxe, což je to trošku úkrok stranou, protože to není to klasický stand-up komik, ale velká legenda světové vědy, je to kvantový fyzik, který má ale hodně blízko k humoru. Jeho způsob vyprávění o složitých věcech jednoduchou formou mu zajistil plné sály po celém světě. Doufám, že se lidé na jeho show v Kongresovém centru nejenom zasmějí, ale třeba se i něco dozvědí.  

Nemůžeme opomenout dvacáté výročí projektu Na stojáka, kterého jsi součástí, chystá se nějaký narozeninový program?
Chystá, zatím máme připravené turné po moravských městech a já osobně budu vystupovat již 10. dubna ve zlínském Kongresovém sále. Bude nás celkem osm, tak se určitě přijďte podívat, každý dáme jeden výstup.

Máš neobvyklou zálibu, pilotování letadla. Byl to tvůj dětský sen?
Dostal jsem se k tomu paradoxně v covidu, protože v té naší branži jsme najednou zničehonic měli spoustu času, nebylo kam jezdit a když se to trošku uvolnilo, tak jsem si říkal, že se zkusím něco naučit a využít ten čas produktivním způsobem. Můj tatínek lítal, v mládí byl pilot větroňů. V Americe, kde jsem žil, mám kamaráda, který také lítal, s Cessnou, takže jsem to zažil. Být pilotem byl navíc vždy můj sen, ale neměl jsem na to čas a ani peníze. Nicméně jsem se rozhodl, že to zkusím. Takže jsem si našel pilotní školu a průkaz si udělal.

To ale není úplně levný koníček?
Není. Také jsem musel prodat byt.

Jak často lítáš?
Letové hodiny jsou drahé, takže volíš podle počasí, aby bylo něco vidět, abych ty peníze maximálně vytěžil a měl zážitek. Nejzajímavější na létání je vzlet a přistání, protože řídit letadlo je vlastně jednodušší než auto a když se dostaneš do té letové hladiny, letadlo v podstatě letí samo. Samozřejmě, je tam nějaká komunikace, musíš dávat pozor na nějaké prostory, kterým se musíš vyhnout, ale to letadlo letí samo. Přistání a vzlet jsou ale pokaždé jiné.