Lidé mi občas udělují „dobré“ rady, nebo si myslí, že jsem špatný rodič, říká máma dvou autistických synů

Eliška Antošová je psycholožka a autorka knihy Na autismus jedině autibiotika, osm let píše blog o svých zkušenostech matky pečující o dva autistické syny a jednu temperamentní dcerku a před pár lety se odstěhovala z metropole do chalupy v Krkonoších. 

Autorka rozhovoru se s Eliškou dobře zná, tudíž si dovolila zachovat v otázkách tykání. 

Jaké jsou hlavní příznaky, jimiž se vyznačují autistické osoby?
Většinou v jejich chování chybí takový běžný sociální filtr, čili u nich převažuje upřímnost nad sociálními dovednostmi, a převažuje odtažitost. Na rozdíl od asociálů mají mnozí autisté přes jistou sociální nešikovnost nebo odtažitost k lidem vnitřní láskyplný vztah a umí se k blízkým lidem připoutat.

Myslíš takové okřídlené: Mám rád lidstvo, ale nesnáším lidi?
Autisté mohou být velmi altruističtí, ale přitom až hypersenzitivní, proto je mezi nimi mnoho umělců nebo i vědců. I když je okolí čte jako necitlivé nebo netečné, velmi hluboce prožívají bolest a vnímají všechno silněji. Autisté taky často mají hlubší vztahy se zvířaty než s lidmi. Než jsme si pořídili psa, hodně jsem se natrápila, protože se mi zdálo, že můj syn Péťa je úplně bez citu. Zvířata dávají totiž okamžitou a jasnou zpětnou vazbu a dají najevo, že nebudou v blízkosti člověka, kterého se bojí, takže Péťa je k potřebám našeho psa mimořádně citlivý a díky tomu začal i trochu vnímat, co prožívají lidé v jeho okolí.

Může k tomu neporozumění ze strany okolí přispět i málo používaný oční kontakt?
Ano, oční kontakt může být pro autisty velmi zahlcující a nekomfortní, proto jsem odpůrcem vynucování očního kontaktu u dětí, což je vlastně jen tlak na ně v tom směru, aby se jejich okolí cítilo lépe. Je to jako by někdo nutil druhé, aby s nimi mluvili třeba jen ve spodním prádle, aby on se cítil příjemně. Myslím si, že lidi ve 21. století by měli už mít toleranci mezi nejvyššími hodnotami života.

Jaký je vlastně rozdíl mezi autismem, Aspergerovým syndromem a diagnózami typu ADHD a proč je dobré mít stanovenou diagnózu? 
Hovoříme o autistickém spektru, které si můžeme představit jako tachometr: V obci všichni jezdíme padesátkou, ale těžko říct, jaká rychlost je normální a jaká už ne. Každý se ale na této škále nachází. Mně samotné v testu vyšlo, že jsem na tomto spektru jednou nohou a myslím, že jsem odmalička měla poruchu pozornosti. Kdybych znala svou diagnózu dříve a měla takovou péči a přístup ze strany školy jako náš Péťa, který je teď v primě na gymnáziu, nemusela jsem se při vyučování tak trápit a ze stresu si ubližovat. Co se týče Aspergerova syndromu, tradičně je chápána jako diagnóza na autistickém spektru u lidí, u kterých se v raném věku neobjevuje problém s řečí a mohou být mezi nimi i vynikající spisovatelé. Myslím si ale, že rozlišování poddiagnóz autismu může nadělat i škody, protože „Asperger“ bývá vnímán jako něco lepšího, a tím mezi autisty může vznikat další umělá propast.

Při stanovení diagnózy je mnohem důležitější, než řešit, jaký typ autismu člověk má, jestli Aspergera, atypický autismus či něco jiného, jaké má přidružené potíže, jako je například úzkostná porucha, deprese nebo mentální retardace, a také zmíněná ADHD, což je porucha pozornosti (přičemž to H znamená hyperaktivita nebo hypoaktivita). V dospělosti často stanovení diagnózy způsobí velkou úlevu, protože se člověk může přestat obviňovat z toho, že nezvládá běžné situace jako ostatní lidé, a přijmout sám sebe.

Jaké je poselství tvé knihy Na autismus jedině autibiotika a co je pro tebe jako pro matku dětí s autismem nejtěžší?
Chtěla jsem nabídnout vhled matky a psycholožky do života rodin s atypickými dětmi a jednak podpořit rodiče, kteří zažívají něco podobného, že v tom nejsou sami, ale taky vyjádřit se proti předsudkům, které ve společnosti panují. Reakce cizích lidí na meltdowny (autistické krize z přehlcení smyslů projevující se například křikem nebo sebepoškozováním) mých synů na veřejnosti jsou samozřejmě nepříjemné, ale dá se s nimi vyrovnat. Lidé takové chování považují za nevychovanost a udělují mi „cenné“ rady, jako třeba studenou sprchu, nebo mě odsoudí jako špatnou matku. Ti lidé ale nevědí, o co jde, takže to nedělají ze zlé vůle, ale z neinformovanosti, můžu se na ně leda tak mile usmát nebo je poslat někam. Horší je, když nás odsuzuje někdo z blízkých, s tím se těžko žije.

Jak hodně medvědí službu udělal autistům film Rain Man (1988)? Většina laiků si představuje autisty právě tak, jak ho zahrál Dustin Hoffman, a když se dozvědí, že někdo z blízkých má takovou diagnózu, tak říkají: To není možný, ty přece jsi proti Rain Manovi normální!
To proto, že nemají o autismu vůbec žádné další informace. V podstatě žádný film nemůže dobře popsat autismus, ale jenom příběh jednoho konkrétního autisty. Velmi realisticky je ale ztvárněná autistická vyšetřovatelka v seriálu Most, Saga Norén z Policie Malmö, ale taky postava chirurga v seriálu Dobrý doktor. Dětem skvěle podává téma animovaný film Mary a Max (2009). 

Jak hodnotíš český dokument Děti úplňku (2017)? Je možné, že prohlubuje předsudky vůči autistům v lidech, kteří se jich mohou bát, že jsou nebezpeční?
Může to tak být jako vedlejší efekt, ale stejně je to důležité, aby se o tom problému mluvilo. Ne všechny autistické děti mají sklony se chovat násilně, stejně jako není hodně těch s mentální retardací a ostrůvkovitými projevy geniality nebo nějaké mimořádné schopnosti. Jako příklad uvedu svého syna Toníka, který je mentálně na úrovni rok a půl starého dítěte, ale přitom umí hrát Roblox (jezdí v této hře výtahy a nebo metrem), zapnout počítač, napsat své heslo, otevřít YouTube a do vyhledávání si napsat, co chce vidět. Na druhou stranu mu nevysvětlím, že režim letadlo vypne internet, a tak dochází k častým záchvatům zoufalství, že mu přestane fungovat hra. 

Autisté jsou spíše více ohrožení než druzí hned v několika směrech, než že by byli nebezpeční, protože velmi milují pravidla. Například se stávají častěji oběťmi podvodníků, šikany nebo sexuálního zneužití, protože když jim někdo řekne, že jim chce ukázat sbírku motýlů, tak si myslí, že jim chce ukázat opravdu sbírku motýlů. 

V čem jsou autisté přínosní druhým?
Jednak nás učí toleranci, moje děti jsou mi velkými učiteli. Autismus považuji za důležitou vývojovou větev. Mezi nimi je velké procento vědců a umělců, kteří lidstvo velmi obohatili.

Jak vlastně poznáme, že jsme normální?
Psychiatrická definice normality je absence obtíží.

Znamená to, že kdyby byli dva lidé se stejnými symptomy, ale jeden z nich měl takové postavení, v kterém by byly absolutně tolerovány, tak by byl z odborného hlediska zdravý?
Pokud by to netrápilo jeho samotného, tak v podstatě ano. 

Foto: Archiv Elišky Antošové