Exkriminalista Josef Mareš: O Případech 1. oddělení, kostlivcích ve skříni i odchodu od policie

Hostem Ranního klubu byl bývalý šéf oddělení vražd krajského ředitelství Policie České republiky v Praze, spoluautor scénáře televizních seriálů Případy 1. oddělení a Devadesátky, Josef Mareš. S Milošem Pokorným rozebrali práci vyšetřovatele vražd, novou knihu a také chystaný seriál.

Pražský rodák Josef Mareš vystudoval kybernetiku na Fakultě elektrotechnické ČVUT. U policie začínal v roce 1990 jako vyšetřovatel v Praze 4, o tři roky později přešel na oddělení vražd, odkud v listopadu 2019 odešel do civilu. V seriálu Devadesátky si zahrál  praporčíka Jana Vetchého, zatímco Ondřej Vetchý hraje v Případech 1. oddělení postavu Tomáše Kozáka inspirovanou právě Marešem. Mareš, Vetchý a seriálový Kozák mají také jednu společnou vášeň, jsou velkými fanoušky AC Sparta Praha. 

Na České televizi běží Případy 1. oddělení, zároveň vyšla kniha Moje případy z 1. oddělení. Na kolik se kryjí ty televizní příběhy, které jsi napsal jako spoluscenárista, s těmi v knize? 
V knize je to, co se nevešlo do seriálu. Zároveň bych tě chtěl poopravit: Není to moje kniha, ale naše kniha, napsal jsem ji s Martinem Moravcem, který se ptá, protože je to kniha rozhovorů. Takže se ptá na to, co ho zajímá a co myslí, že by zajímalo čtenáře. Já jsem se snažil odpovídat, aby on i čtenáři byli spokojeni. 

Když srovnáš práci scenáristy a spoluautora, jaký pro tebe byl vypravěčský rozdíl?
U knihy jsme měli volnou ruku. To, co chci, jsem tam dal. Martin mi nechával volnou ruku, pokud se mi něco nelíbilo, tak jsem to opravil a stál jsem si za tím sám. Ale když píšete scénář, tak nad vámi je dramaturg, režisér, producent, klidně řeknou, že je to hezky napsaný, ale nenatočí to, protože to tak nejde nebo by to bylo špatně, takže nevíte, jak to dopadne. 

Na kolik jsi musel upravovat pro televizi reálné příběhy, které jsi zažil? 
Tvrdím od začátku, že jsme na nějakých osmdesáti procentech. Spoluautor Honza Malinda je takový optimističtější, myslí, že máme 90 procent, ale je skutečně 80. 

Je něco, co do scénáře z případů nemůžeš dát? 
V rámci mého psaní proběhla taková autocenzura, věděl jsem, že něco bychom ještě prozrazovat neměli. Ale jde to časem. V roce 2014 bych třeba nenapsal scénář ke třetí řadě, jak jsem ho napsal. 

Vrátím se ke knize. Odmítl jsi Martinu Moravcovi na něco odpovídat?
To asi ne, ale spíš jsem říkal, že otázka se dá formulovat lépe, abych na ni mohl odpovědět. Myslím si ale, že nebyla žádná otázka, na kterou bych neodpověděl. 

A je něco, o čem jako bývalý kriminalista nesmíš mluvit? Třeba nevyřešené případy?
Spíš proč bych o nich mluvil já, když už nejsem u policie. Mně se taky nelíbilo, když se k nevyřešeným případům vraceli bývalí kolegové, nebo když se novináři obraceli na bývalé kolegy, kteří tam už dvacet let nejsou, a ti se vyjadřovali k tomu, co policie udělala špatně a jak by to udělali oni. Tohle jsem nesnášel, takže do toho nikdy nechci sklouznout. Odpovídám tak, že už nejsem u policie, a pokud někdo chce komentář, ať se obrátí na ně. 

Je nějaký případ, u kterého tě mrzí, že jsi ho nemohl dotáhnout a bude z něj kostlivec, který tam po tobě zůstal? 
Když jsem odcházel, měli jsme dva nevyřešené případy, ale mí kolegové mi udělali radost, že to dotáhli do konce. Takže se dá říct, že jsem odcházel s čistým štítem. Ale nemůžu říct, že za těch 30 let jsem všechny případy vyřešil. Myslím, že málokterý kriminalista nebo vyšetřovatel by mohl říct, že měl všechny případy vyřešené, protože v devadesátkách to ani snad nešlo. 

Když vzpomenu americký seriál Odložené případy, je vůbec možné po dlouhé době případ vyřešit? 
Nám se podařilo vyřešit případ po 33 letech díky kolegovi z Brna, který byl na kriminalistické technice, tam si hrál s dlaněmi z nevyřešených případů a najednou mu vyšla shoda a my jsem po 33 letech vyřešili případ vraždy z roku 1985.

Měl jsi kontakty s podsvětním a ti lidé vás brali. Byla to výhoda, že vám mohli pomoci v nějakých případech, nebo jste se snažili zůstat anonymní? 
Snažili jsme se, abychom byli anonymní, ale v okamžiku, když vás poprvé poznají, je dobré toho využít a navázat s nimi kontakt. Většinou nám galerka pomáhala v okamžiku, kdy se jim ztratil nebo zemřel nějaký kamarád a oni chtěli, aby ten člověk byl potrestaný, chtěli něco zjistit, v tu chvíli k nám byli nejupřímnější. 

Existuje tam i takové to vyjednávání, kdy třeba za něco přimhouříte oko u nějakých činů? 
Bohužel tohle asi moc nejde. To je pak jednání na hraně. Řekl bych, že do toho sklouzli policisté v Berdychově gangu, kdy se pak řídili úplně jinak a stavěli se na stejnou úroveň. Vždycky ten člověk musí vědět, že musí jednat jako policista. Nesmí to překročit určitou mez, takže zavíráni očí moc nejde, nelze to takhle dělat. 

Dostal ses sám ohledně tohoto vyjednávání do nějaké hraniční situace?
Já jsem to popsal v seriálu Devadesátky v případech té arménské nebo ruské mafie, kdy poručík Tůma do toho spadnul. I když to opravdu nebyl žádný konkrétní člověk, takhle se dřív jednalo. Opravdu za mnou přišel člověk, který byl vysoko postavený v té hierarchii mafie. My jsme měli zadrženého jednoho člověka, kterého považoval za svého příbuzného. Tenkrát byly strašné problémy na Florenci, když na Ukrajince, kteří tady byli nebo jako dělníci jezdili domů, čekala mafie, která je okradla, pobodala a police s tím měla strašné problémy. On to věděl a říká „Máte problémy na Florenci, že? Tak do týdne to bude vyčištěné.“ A že to bude nejbezpečnější místo v Praze, ale potřebuje pustit toho zadrženého. Tak jsem mu vysvětloval, že to nejde. To není rozhodnutí jenom toho policisty, ale navrhuje to také státní zástupce, soudce.  

Nechybí ti to po těch 30 letech. Šéfoval jsi pražské mordpartě, bylo těžké se rozhodnout odejít? 
Tuhle otázku dostávám často a říkám to pořad stejně. Už mi to nechybí. Chybí mi lidi, legrace, která občas byla, porady a tak dále, ale ty případy už mi nechybí. 

Říkal jsi, že ti chybí legrace, to si nedokážu moc představit…
Během porad jsem se snažil udržovat přátelskou atmosféru, takže jsem tam měl pár lidí, které jsem měl nejradši, z těch jsem si občas dělal nějakou srandu. Když třeba hrála Sparta se Slavií. Ale to jsem měl štěstí, že jsem velel mordpartě, kdy se Sparťanům dařilo, teď už je to o něco horší, teď bych asi byl terčem vtípků já. A tyhle legrace mi prostě chybějí. 

Teoreticky, kdyby přišla nabídka se vrátit…
Tuhle otázku jsem taky dostal už mockrát. Nešel bych, a to z toho důvodu, že jsem rád, že ten odchod mám za sebou. To není jen, že jsem odcházel z kriminálky, ale myslím si, že každý, kdo byl u soustruhu 30 let a pak musí odejít, má s tím nějaké problémy. Bylo to hodně těžké. Já jsem měl ještě problémy s vedením, takže můj odchod nebyl úplně idylický. Bylo to psychicky náročné, když mi potom kolegové předávali ocenění a hrála tam písnička, tak jsem to nevydržel a tekly mi slzy. Jsem rád, že tohle mám za sebou. To odcházení je opravdu těžké a nedokážu si představit, že bych to absolvoval znova. 

Nepřemýšlel jsi ani, že bys tam zůstal v jiné pozici? 
Dostal jsem nabídky, jestli nechci dělat něco jiného, ale já chtěl dělat vedoucího 1. oddělení, protože to mě nejvíc baví. A když mi to není umožněno, nebo když se mnou nebyla spokojenost, říkal jsem, že odejdu celkově. Prostě byl čas odejít a myslím, že jsem odešel v pravý čas.

V čem byla ta nespokojenost? 
Třeba v tom, jak tu práci prezentujeme, jak vyplňujeme excelové tabulky a tak dále.

Úvodní foto: Expres FM / Barbara Hacsi