Hana Vagnerová: Nezvládla bych žít v otevřeném vztahu, to ale neznamená, že to odsuzuji

Herečka Hana Vagnerová navštívila Ranní klub a představila v něm své dva nové filmy, Hranice lásky, u kterého se podílela na scénáři, a Za vším hledej ženu. Z Milošem Pokorným probrali i to, proč jí přátelé říkají Julia Roberts z Wishe, proč se stala herečkou a nikoliv vynálezkyní a má-li zahraniční agentku.  

Dcera programátorů, Hana Vagnerová, vyrostla na pražském Jižním Městě. Ve 14 letech začala s modelingem, o čtyři roky později kariéra modelky ustoupila studiu DAMU. Hrála v divadlech Extrém, Disk, ABC, A studio Rubín. Televizní diváci Hanu znají ze seriálů Expozitura, Horákovi, Vyprávěj nebo Lajna. Na stříbrném plátně jsme ji v poslední době mohli vidět ve filmech Řekni to psem nebo Případ mrtvého nebožtíka, aktuálně má v kinech film Hranice lásky a Za vším hledej ženu. 

Je zvykem, že když se objeví někdo výrazný nebo talentovaný, tak se začne přirovnávat. Jak jsi reagovala, na označení „Česká Julia Roberts“?
Samozřejmě mi to velice lichotí, protože Julia Roberts je jedna z nejkrásnějších žen na světě. Kamarádi si pak ze mě dělají legraci a říkají takový ten klasický vtip „co si objednáš a co ti přijde z Wishe“, takže jsem Julia Roberts z Wishe. To je taky takový český přístup, jak se s věcmi vypořádat.

Chtěla jsi vždycky být herečkou? A měla jsi nějaký vzor, třeba Libušku Šafránkovou?
Tohle jsem neměla. Já jsem velmi brzy cítila, že bych herečkou být chtěla. Myslím si, že to mi bylo šest nebo sedm. Já jsem pořád oscilovala mezi dvěma věcmi. Chtěla jsem vynalézt stroj času, nebo jsem chtěla být herečkou. Pak jsem dospěla k tomu, že kdybych měla vynalézt stroj času, tak bych o tom pravděpodobně asi věděla, protože bych z budoucnosti navštívila sama sebe, Tak jsem pojala podezření, že se mi to nepovedlo, a rozhodla jsem se pokračovat v té herecké dráze. Pamatuju si, že mě naši vzali do divadla ABC, bylo mi sedm, říkala jsem si, jak je báječné, že lidi na jevišti si můžou celý život hrát. Když už to člověk dělá, zjistí, že to tak není. Ale doteď jsem toho nikdy nezalitovala. 

Charakterizovala by ses v dětství jako exhibicionista?
Byla jsem totální exhibicionista. Pak jsem přišla do školy a s nastupující pubertou se mi to otočilo, byla jsem tichý, zakřiknutý člověk, to se se mnou táhlo poměrně dlouho.

A kdy to zase vystřelilo nahoru?
Až později. Kolem 25. Dlouhou dobu jsem byla introvert a DAMU byla taky složitá.

Ale chtěla jsi být úspěšná herečka a pochopila jsi, že nejde být introvertem…
Paradoxně si myslím, že spousta herců je introvertních. Je to o nějaké citlivosti, která je přivede k tomuto zaměstnání, a pak se musejí poprat s tou velkou pozorností, která je součástí. Spousta si vytvoří i nějakou obranu, kdy jsou zdánlivě extroverti, ale není to úplně tak.

Aktuálně máš v kinech dva filmy, u filmu Hranice lásky jsi taky spoluscenáristka. Jak k tomu došlo?
S Tomaszem Wińskim, což je režisér toho filmu, jsme se sešli na kafe, myslím, že byl rok 2016. Tomasz řešil, že nedostal peníze na film v Polsku. A já zrovna přijela z Ameriky, byla jsem plná jejich entusiazmu, tak jsem mu řekla, ať si napíše něco sám. On mi řekl:  „Tak to napiš se mnou“. Stalo se to během pěti minut a nějak jsem se do toho pustili. Napsali jsme tři náměty, tenhle vyhrál, pak jsme se s tím dlouho potýkali. Verzí scénáře jsme napsali milion a udělali všechny možné chyby. Myslím, že ta první verze byla nečitelná, ale zvládli jsem to. A jsme hrdí, že jme tu cestu ušli, film je v kinech a vyvolává takové diskuze, které vyvolavá.

Ty jsi v jednom rozhovoru řekla větu „Nevěru tolerujeme více než otevřené vztahy.“ Mohla bys to rozvést?
To byla věc, na kterou jsem přišla při psaní scénáře a při bavení se s lidmi. I během natáčení jsem se ptala lidi ve štábu, jak by přistupovali oni k myšlence otevřeného vztahu, jestli si dovedou představit, že mají nějakou aféru. A všichni říkali, že se to stát může. A když jsem se zeptala, co by se stalo, kdyby to samé udělala jejich partnerka, tak odpovídali, že holky to takhle nepotřebují. Ale pak jsme se bavili o tom, že velmi často známe někoho, kdo měl nějakou aféru nebo paralelní vztah, všichni to chápou. Jakmile ale někdo přijde s tím, že žije v otevřeném vztahu, následuje kritika. Teorie zní skvěle, ale praxe pak přináší s sebou strachy a žárlivost, je to velký nápor.

Je v tom filmu to téma dořešené? Přistoupí aktéři na otevřený vztah?
Přistoupí a my pak vnímáme a pozorujeme, co to s nimi dělá. Jsou tam různé formy vztahu. Ty klasicky monogamní, pak je tam pár, který žije v otevřeném vztahu a zvládá to dobře. Myslím, že je to hodně o individuálním přístupu a o tom, aby si člověk upřímně řekl, jestli na to má, nebo nemá.

Dokážeš pochopit, že někomu to otevře fungování lépe než doteď?
Úplně stoprocentně. Je to možnost, ale pro mě úplně není, já bych to nezvládla. Navíc i natáčení filmu, kdy člověk prožije nějakou simulaci, mi nedělalo dobře. Nemám na to povahu a nedokážu partnerovi dát takovou svobodu. Zároveň jsme se setkali se spoustu lidí, kteří takto žijí. Působili velmi živě a šťastně.

A našel se někdo z tvého okolí, kdo tohle teď řeší?
Spousta, až jsem byla překvapená. Řešili to jakýmkoliv způsobem, že o tom třeba uvažovali, něco takového zažili a nebylo jim z toho dobře, další si uvědomili, že potřebuji vztah nakopnout. Těch témat je ve filmu hodně a reakce pozitivní. Když to lidi zasáhne, zasáhne je to na spoustě úrovní. Pak jsou lidi, které to mine, to je taky v pořádku.

Můžeš nám představit tvůj druhý film, který aktuálně běží v kinech?
Jmenuje se Za vším hledej ženu. Je to romantická komedie o třech holkách, každá má jiný přístup k životu a ke vztahům. Moje postava, Alex, si velmi dobře poradí v pracovním světě a neporadí si v osobním světě, kde lehce tápe. To máme asi společné.

Mám pocit, že ti český filmový trh začíná být malý. Máš zahraniční agentku?
Mám dvě. Jednu mám v Americe a jednu v Itálii, mezi těmi zeměmi pendluji. Měla jsem teď premiéru filmu Fanga, který byl v americké produkci, točil se na Islandu, tak jsem byla v Los Angeles. V Itálii to bylo legrační, protože já tuhle italskou agentku potkala na festivalu a ona se mnou podepsala smlouvu. Říkala jsem jí, že neumím italsky, a ona, že se to doučím. Tak jsem se začala opravdu učit, mám rezervy, ale začala jsem dělat castingy v italštině. Doufám, že z toho něco bude.

Co to obnáší, když podepíšeš smlouvu se zahraničním agentem?
On si bere procenta z toho, co domluví. Vy mu nic neplatíte. Proto je tak těžké si agenta najít. Ale bez něj v zahraničí nemáte šanci začít. V Čechách vám agent většinou nepřinese konkurzy, v zahraničí konkurz nedostanete bez agenta. To znamená, že on si vás musí vzít a věří, že se mu ta energie, kterou do vás vloží, vrátí. Proto je to tak těžké podepsat s nějakým agentem smlouvu.

Foto: Expres FM / Vašek Mašinda