Honza Dědek: Hudba byla vždycky součástí mého života, proto jsem o ní začal psát  

Hostem Ranního klubu byl Honza Dědek, český novinář, který se specializuje na hudbu a rozhovory. S Milošem Pokorným rozebral své karierní začátky v hudební publicistice a zavzpomínal také na setkání s legendárními zahraničními kapelami. 

Televize Seznam navíc do svého podzimního schématu zařadila nový pořad Jukebox Honzy Dědka, pokračuje i úspěšná talk show 7 pádů, takže témat k rozhovoru bylo více než dost. 

Já si tě pamatuji jako hudebního publicistu. Kde se u tebe vzal vztah k muzice?
Já s mírnou nadsázkou říkám, že začít psát o muzice je to nejednoduší, když chceš začít psát, protože máš pocit, že jí rozumíš celý život. Muzika tě nějakým způsobem od malička provází a ovlivňuje, ve většině rodin zní muzika. Nezačneš ve dvou ve třech letech číst, chodit na výstavy nebo dívat se na filmy, takže když začneš psát, někdy v sedmnácti, osmnácti, tak přirozeně o muzice, protože máš pocit, že v podstatě znáš všechno, abys po X letech zjistil, že o ní nevíš prakticky vůbec nic. Takže muzika u nás vždycky byla, posloucháš ji na základce nebo na střední škole, a když jsem začínal psát, muzika byla jasná volba. 

Jedna věc je muziku poslouchat a druhá je začít o ní psát…
Mě muzika bavila vždycky a já říkám, že mezi hudebním fanouškem a novinářem je jediný rozdíl, že novinář by měl optimálně dát dohromady podmět a přísudek. A to je vlastně tak asi jediné. Znám málo novinářů, kteří by byli vystudovaní muzikologové. Chtěl jsem začít psát, měl jsem pocit až nějaké spisovatelské kariéry a říkal jsem si, že ta novinařina by mohla být takový dobrý předstupeň. Takže jsem začal psát o muzice, profily kapel, protože to mě vždycky zajímalo, pak jsem si říkal, že lepší bude s nimi mluvit. A protože jsem začínal psát někdy v letech 92-93, kdy se otevřely hranice a začaly sem jezdit neuvěřitelné kapely. Měli jsme pocit, že je nikdy neuvidíme na vlastní oči, natož že bychom před nimi seděli, jako tady teď sedíme my. To bylo krásné období, když sem začali jezdit Rolling Stones, U2 a další kapely: A mít možnost si s nimi povídat, to byl velký zážitek.  

Trh se otevřel a ty kapely sem začaly normálně jezdit, propagovat svá alba, koncerty, na to jsme do té doby nebyli zvyklí…
Mám pocit, že my jsme ta šťastná generace, která zachytila 90. léta, kdy sem jezdily kapely, my jezdili dělat rozhovory s kapelami, protože když vydaly desku, to se desky ještě prodávaly, tak z každé desky, která se prodala v nějaké zemi, měly peníze. Dneska už to nefunguje. Respektive, když bude někdo vydávat desku, tak si to dají na svůj Instagram. Ano, poskytnou rozhovor velkým světovým médiím, ten se převezme, ale že by přijeli do České republiky kvůli rozhovoru, to ani náhodou. My jsme zažili to krásné období, kdy jsme se mohli sejít s kompletní špičkou. Je málo jmen, která sem nezavítala a se kterými se nedal udělat rozhovor. 

Kdyby jsi měl říct nejsilnější setkání, která by to byla?
V Holandsku sedět s kapelou Rolling Stones. Naproti sobě mít Micka Jaggera a Keitha Richardse. Dodneška nezapomenu, jak měl úplně takovou vysušenou ruku. Tento člověk, který hraje neuvěřitelné vyhrávky, ti podal tu vyschlou ruku, to byl velký zážitek. Pak se mi podařilo poloviční setkání s Paulem McCartneym, to byl rozhovor bohužel jenom po telefonu, ale to že se na druhém konci ozve proslulý hlas sira McCartneyho, velký zážitek a mohl bych pokračovat, těch setkání byla strašná spousta. 

Kdyby jsi měl jmenovat z domácí scény, kdo nějakým způsobem tě zásadně zaujal při rozhovoru?
Myslím, že by to byla kapela Lucie, se kterou jsme udělali spousty rozhovorů. S tou jsme to dotáhli k napsání knihy. Tvorba knihy na Kostarice, měsíční práce s Lucií, to byl mimořádný zážitek, to nemůžeme publikovat. 

Dělal jsi někdy rozhovor s někým, se kterým si rozhovor dělat nechtěl, ale byl jsi donucen okolnostmi?
André Rieu, král valčíku. Před tím nás odvezli na koncert do Paříže a museli jsme pro mě osobně přežít tohle komerční kýčovité peklo, kde dělali lidi vláček a podobně, to bylo teda strašné. Ale on samozřejmě byl velmi profesionální, příjemný a milý. Je to práce a chtěl jsem se podívat do Paříže, ale nebyl by to člověk, kterého bych si dobrovolně vybral. 

Když se vrátíme k těm českým interpretům, zažil jsi někdy že někdo z těch domácích kapel dělal větší ramena, než bylo nutné? 
Oni dělají tak trochu ramena všichni. Rozhovor s českým interpretem se vždycky autorizuje, ty se zahraničními nikdy. A ty rozhovory s českými kapelami nebo umělci obecně velmi často probíhají příjemně. Povídáte si, je to takové intimní, komorní, sedíte někde v kavárně, ten člověk se otevře, ty to přepíšeš s tím nejlepší úmyslem, jak by ten rozhovor měl vypadat, pošleš mu to a on to začne přepisovat a ten výsledek pak často není podle tvých představ. A už vůbec nevypadá tak, jak probíhal. To se ti s tím zahraničním umělcem nestane. Zahraniční umělci ti odpoví na všechno po svém, mám pocit, že ti navodí pocit, že odpověděli úplně na všechno, ale vědí, že to nebudou nikdy číst, takže to řeknou velmi diplomaticky. Mají to pod kontrolou. 

Jaký máš vztah k domácím hudebním cenám? Ožil Český slavík, myslíš, že tohle oživení má v dnešní době ještě smysl? 
Slavíci asi fungovali kdysi, ale teď už mám pocit, že se ta soutěž tolikrát zdiskreditovala, že ji oživovat nemá už velký smysl. Těch kauz kolem toho byla strašná spousta. Nevím, jestli ještě existuje způsob, jak tam v té anketě legitimně hlasovat bez nějakých podvodů a traduje se, že se tam vždycky dělaly podvody. Nevím, jestli mladí lidé Slavíky ještě vnímají. Já bych byl rád, kdyby Andělé měli prestiž, jakou má Český lev. 

Je rozdíl mezi rozhovorem, který děláš pro noviny, a tím, který děláš ve své talk show?
Pro to mám takové přirovnání, že talk show je divadlo, teď a tady před publikem, nic nemůžeš vzít zpátky, ale máš okamžitou reakci. Rozhovor pro noviny je jako film. Ty tu otázku můžeš různě modifikovat, když to přepisuješ, přehazuješ to, pracuješ s tím opravdu asi jako když se natáčí film. Ten taky netočíš chronologicky, je tam střih. To na divadle nejde. Víc si dělám osnovu rozhovoru, kde zhruba chci začít, co bude střed a kam bych se chtěl dostat. Je to taková kostra. 

Máš nový pořad na televizi Seznam. Co je principem toho pořadu, kdy je možné ho vidět? 
Premiéra je vždycky v neděli večer ve 20:15 a je to hudebně soutěžní pořad, pět kol pro tři stolky. Pořad se jmenuje Jukebox, je tam vždycky člověk z lidu a vedle jeho poradce z řad hvězd, kteří v pěti kolech soutěží na téma písně. Je to původní pořad, na druhou stranu je to něco podobného jako býval třeba Videostop. Zkrátka hádají se hudební ukázky, rok vydání, doplňují se chybějící slova do textu a tak dále.