Hvězda seriálu Pan Profesor Beáta Kaňoková o hraní s těhotenským břichem, kouření v kabinetu i chystaném historickém seriálu z obchoďáku

Rádio Expres FM navštívila herečka Beáta Kaňoková. V odpoledním vysílání s Veronikou představila film Běžná selhání, popsala, jaké to je hrát divadlo s těhotenským bříškem, a prozradila něco o chystaném seriálu. 

Beáta Kaňoková vystudovala kulturní dramaturgii v Opavě, posléze činohru na DAMU. Rok byla v angažmá v Českých Budějovicích, odkud jí přetáhla do Prahy Městská divadla pražská, kde ji můžete vidět například jako Ofélii v Hamletovi nebo také v titulní roli inscenace Honzlová. V televizi září jako profesorka Karolína Beránková v seriálu Pan profesor a  aktuálně je v kinech k vidění také ve snímku Hranice lásky. 

Jak se hraje s velkým břichem

Dostávají dnes ještě herci dopisy od ctitelů a ctitelek nebo už se veškeré poklony odehrávají jen na sociálních sítích? 
Dostávají. Dostávám dopisy do divadla a je moc hezké, když někdo napíše. Lidé často chtějí jen autogram nebo fotku s podpisem, ale občas napíšou milý dopis, že je třeba k něčemu inspirujeme. Je to rozhodně hezčí forma než zpráva na Instagramu. 

V Praze jste se v divadle sotva rozehrála a už jste čekala miminko. Zase jste ale měla štěstí, že jste vyplnila lockdown mateřskou. Předtím jste ale hrála s docela velkým břichem. Jak se to maskuje a dalo se hrát všechno? 
Bylo to samozřejmě strašně komplikované, protože jsem v Městských divadlech pražských jako první věc nastudovala Anděly v Americe, kteří se budou brzy derniérovat, a tam mimo jiné hraju i chlapa. Nebylo to na mně dost dlouho vidět a uzpůsobily jsme tomu kostýmy. Do nějakého pátého nebo šestého měsíce to vypadalo, že jsem se jen hodně najedla. V devátém měsíci jsem pak hrála na divadelním festivalu v Brně, a to už to bylo opravdu velké břicho a pan režisér předstoupil před publikum a vysvětlil, jak to je. V té roli totiž říkám, že čekám děťátko, můj herecký partner mi na to řekne „Lhářko“ a já mu na to odpovídám „Ty jsi lhář“. To už jsme prostě museli říct. 

Ofélie a Honzlová

Co mají společného vaše Ofélie z Hamleta a psí granule? 
To je takový režijní nápad. Snažili jsme se přiblížit Ofélii dnešnímu publiku a hlavně nastolit vztah mezi Ofélií a jejím otcem Poloniem a také vše, co jí ovlivnilo a přivedlo k tomu, že se zblázní. Žije pod područím otce, který na ní má vliv, a neumí se z toho vymanit. Je to vlastně takové přirovnání, že je tím vycvičeným pejskem, který se po smrti svého pána cítí nekompletní, a i když ho ten člověk psychicky týral, tak mu pak chybí. Je to zvrácenost vztahu, kdy jste na někom závislí a zároveň se necítíte komfortně. Takže šílená Ofélie místo květin rozhazuje psí granule. 

Vaší obrovskou rolí je titulní postava v inscenaci Honzlová v Divadle Rokoko, což je dramatizace románu Zdeny Salivarové. Čím dnes příběh Jany Honzlové, drzé a vtipné, vitální dívky, která se v 50. letech minulého století dostává do křížku s režimem, který ji nechce pustit na zájezd do Finska se souborem písní a tanců, může oslovit mladé lidi? 
Myslím, že historie se pořád nějakým způsobem opakuje a ony tendence, o kterých se tam mluví a které postavu Jany ovlivňují, se objevují i v dnešním světě, jen v nějaké jiné formě. To, že často nemůžete ovlivnit svůj život, protože jste závislí na někom jiném, na jeho zlovůli, je podle mého stále dost aktuální. Na Janu spadne spousta blbých událostí, které nemůže ovlivnit a připojují se další a další.  Pak už má i divák pocit, že to vše nemůže unést. Je to silný a smutný příběh, ale zároveň je tam spousta humoru. Jana řeší těžké situace s humorem, což je, myslím, hezká cesta, jak věci vyřešit. Když to člověk bere s humorem, tak na to má potom aspoň sílu. 

Pan Profesor a Zlatá labuť

V televizním seriálu Pan profesor hrajete ústřední postavu učitelky češtiny a ZSV Karolíny Beránkové. Máte spočítáno, kolik jste musela v kabinetu, kam se Karolína zašívá, vykouřit cigaret? 
Nemám. Jako nekuřačka jsem to samozřejmě nenáviděla. Dali mi nejslabší cigára, co existují, i to byl problém. Kolikrát se mi při opakovaných záběrech motala hlava. 

Seriál se natáčí v reálných školách. Točíte tedy o prázdninách?
Ne. První řada se točila v době, kdy byla ještě pandemie a školy byly zavřené, tím pádem  jsme měli relativně volný prostor. Na podzim, když jsme dotáčeli poslední díly, se to rozběhlo a bylo to komplikovanější. Hlavně pro zvukaře, kteří nenáviděli zvonění a jiné ruchy. Druhá série se pak točila na jiné, mezinárodní, škole, která byla vinou covidu také zavřená, protože všichni učitelé z ciziny se vrátili zpátky domů. Takže nám byla k dispozici úplně a bylo to pohodlnější. 

Chystá se seriál Zlatá labuť, který se odehrává v nově otevřeném obchodním domě v roce 1939, kdy do osudů dam ze sekce módy zasáhne německá okupace. Režírují ho Biser Arichtev a Braňo Holiček. Prozraďte nám o něm něco víc.
Zrovna začínáme točit. Bude to velkolepý a krásný dobový seriál, silně vztahový. Viděla jsem už nádherné interiéry, které jsme procházely s kolegyněmi a byly z toho u vytržení. To je jak imerzivní divadlo! Prvních pět dílů budou diváci koukat na interiéry a jen se kochat! Scénář je kvalitně napsaný, jsou tam zajímavé postavy a situace, bude tam co hrát, což je vždy příjemné, a je tam nádherné a obrovské herecké obsazení. Jsme tam tři hlavní ženské postavy: Marta Dancingerová, Simona Lewandowská a já, za což jsem taky vděčná, protože myslím, že budeme dobrá partička. Dále tam je Adam Vacula, Bob Mikluš, Petr Stach, Dana Kolářová, František Němec, Kristýna Podzimková. Mám z toho obrovskou radost.

O filmu Běžná selhání

Film Běžná selhání rumunské režisérky Cristiny Grosan je příběhem tří žen, které zažívají osobní krizi ve chvíli, kdy město postihne neznámá katastrofa. Jakou krizí prochází vaše postava? 
Silva je maminka, které je něco přes třicet, takže skoro jako mně. Žije se ženou a je ve fázi života, kdy má už větší dítě. Krom toho, že porodila, ale nic moc nedokázala. Nemá práci, pochybuje o sobě, pochybuje o tom, že jí mateřská role naplňuje a že jí jde, protože její syn je dost problémové dítě. Trpí nespavostí, protože v životě není spokojená. Má prostě takové těžké období. 

Jako čerstvá matka jste mohla čerpat ze sebe. Hraje se vám taková role lehce, nebo naopak těžko, protože vnitřní pochody Silvy důvěrně znáte a hrozí, že vás zahltí emoce… 
Byla to výhoda, protože Cristina už při castingu pracovala dost specifickým způsobem. Nezadávala nám situace ze  scénáře, ale chtěla vědět, jak tu postavu vnímáme. Takže nám zadávala různé situace ze života, například rozhovor s dítětem, které přijde domů a říká mamince, že se cítí jako opačné pohlaví. Chtěla vidět, jak na to budeme reagovat. Jako rodič už jsem měla nějaký vhled a jí se asi líbilo, jak autenticky jsem dokázala zpracovat věci, které po mě chtěla. Takže pro mě bylo rozhodně velkým plus být rodičem a hrát tuto roli. Nehledě na to, že každá máma si prochází obdobími, kdy pochybuje sama o sobě. Znám spoustu skvělých maminek, které mají dennodenně pocit, že něco dělají špatně, a okolí jim to dokonce dává najevo. 

Film měl premiéru na festivalu v v Benátkách, kde získal cenu za nejlepší režii pro mladé tvůrce. Táňa Medvecká v tiskové zprávě k filmu uvedla, že díky betonovo-skleněné architektuře by to mohl být evropský film.
Také si to myslím. Kameraman byl Maďar, takže na Prahu koukal s odstupem, úplně jinak než lidé, co tu žijí. A je pravda, že ta architektura i u mě často působila wow efekt. 

Zahrála jste si i ve filmu Hranice lásky. Jakou úlohu máte tam?
V podstatě se tam mihnu. Hraju holku, která se potká s Petrem, tedy Matyášem Řezníčkem, v jejich architektonickém studiu a Hanka na ní žárlí. Jsem vlastně spouštěčem toho, že se začnou bavit o tom, jak vnímají svůj vztah a kde jsou jejich hranice.  

Foto: Expres FM / Vašek Mašinda