Igor Bareš: Abych si s chutí zahrál divadlo, musím se živit dabingem

Do Ranního klubu zavítal český herec a dabér Igor Bareš. S Milošem Pokorným si povídal nejen o natáčení seriálu Osada, ale také o dabingových a divadelních rolích. Prozradil také, zda do divadla zavítá jako divák. 

Igor Bareš vystudoval brněnskou JAMU, už během studia hostoval v Divadle bratří Mrštíků, kde také po absolutoriu školy v roce 1989 zakotvil, dva roky poté přešel do činohry Mahenova divadla a v roce 2005 se stal členem činohry Národního divadla. Od roku 2015 je v angažmá Divadla na Vinohradech. Do širšího povědomí televizních diváků se dostal díky seriálu Pojišťovna štěstí, jeho filmografie čítá desítky rolí ve filmu i televizi.  

Aktuálně se točí druhá řada seriálu Osada. Patřilo nebo patří pro vás toto natáčení mezi ty lepší kousky?Rozhodně. Už jenom z důvodu lokace. Točí se v Nižboru a já to mám celkem blízko, asi třicet minut autem, ale to není to hlavní. Hlavní je samozřejmě scénář, ten se panu Kolečkovi velmi podařil. Sestavit takový zoopark z těch typů, které se tam o víkendech pravidelně schází. Mám radost, že vzniká další pokračování. Konec natáčení bude někdy v září, nebude 13 dílů, jenom 10, ale to vůbec nevadí. Ten humor je velmi specifický a mně působilo nesmírnou radost, protože obsazení stálo za to. Patří se zmínit samozřejmě pana Bajgra a pana Bártka, kteří se na prvních 13 dílech podíleli. Ta poetika je mě velmi blízká. Už jenom proto, že v dětství jsem do podobné osady jezdil za rodiči a musím říct, že ta stylizace je jenom do jisté míry fikcí. Ty různé typy lze najít všude. 

Sešla se unikátní partička herců… 
Nevzpomínám si, že by mi byl někdo protivný, ale samozřejmě, že jsem se s někým scházel méně raději a s někým více raději. Zmínil bych Jaromíra Dulavu, Pavla Nového, Radka Holuba, ale jedno jméno vedle druhého byl pro mě vždycky velmi příjemný zážitek.

Když si přečtete scénář, tak do toho jdete, nebo se ptáte, kdo v tom bude hrát?
Ptám se, kdo v tom bude hrát, ale rozhodně si nevybírám. Já zas nejsem taková hvězda, abych mohl nabídky přehazovat vidlemi. 

Jak na natáčení Osady reagovali lidi z okolí, kteří tam normálně jezdí? Zasahuje jim to do soukromí?Nezasahuje. Lokalita je totiž kousek za Nižborem. A slyšel jsem, že když tam televize nechala dekoraci, což je jedna původní chata a ostatní uměle dostavěné, jezdily tam autobusy s lidmi na návštěvu, podívat se na prázdné chatky. 

Vy disponujete také osobitým hlasem. Jednu dobu jsem měl pocit, že se herci rozdělili na herce, co se specializují na dabing, a pak na herce, kteří si občas zadabují, protože mají divadlo a filmy. Jak vy to máte s dabingovou prací? 
Bohužel v Česku to funguje tak, že aby člověk s chutí hrál divadlo, musí se něčím živit. Divadlo vás samo o sobě neuživí, takže je potřeba dělat i jiné disciplíny, jako rozhlas, televizi a dabing. Pokud divadlo nehraje a nemáte stálé angažmá a stálý příjem, je potřeba denně objet dvě až tři dabingová studia, což bývá časově náročné a poměrně vysilující. Ale já mám štěstí, že mě potkávají v dabingu většinou výjimečné příležitosti, ať už zmíním třeba Kevina Spaceyho v Domu z karet, Bronsona nebo dokonce Sylvestera Stallonea. Podílel jsem se na minisérii Černobyl, což mě velmi zajímalo a bavilo. Možná někdo řekne, že dabing není kreativní, že ten interpret je spoután tím, co vidí na obrazovce, ale není to tak. Je to hlavně o tom, jestli je, nebo není dobrá úprava. Někdy tam člověk stráví u toho mikrofonu více času než by chtěl nebo mohl, protože úpravce si s tím nedá dost práce a je potom na místě se postarat, aby to fungovalo. Technologie se vyvíjí, takže pokud je herec třeba mírně nepřesný, je to potom práce mistra zvuku, aby tu repliku buďto natáhl nebo zkrátil. 

Jak to máte s divadlem?
Jsem rád členem nějaké stáje, a proto jsem hrozně rád, že mám angažmá ve Vinohradském divadle společně s manželkou. Ono se to osvědčilo už jen v době Covidu. Protože lidé na volné noze dva roky neměli moc pracovních příležitostí, ale my ve Vinohradském divadle jsme zkoušeli takzvaně do zdi. Abychom měli nazkoušeno, až se situace uvolní. Ovšem kromě toho s manželkou, kterou zmiňuji opakovaně, protože je to světlo mého života, kromě dvou dětí máme také jedno zájezdové představení, o kterém velmi rád mluvím, protože to je pro mě typ divadla, který je pro mě důležitý a určuje směr mého uvažování. Ten žánr je tragikomedie. 

Chodíte rád do divadla, i když nemusíte? 
Nechodím, ale vždycky mě zajímá něco, co třeba mým životem už prošlo. A to je třeba představení Je třeba zabít Sekala.  To je představení, které jsem před sedmi lety hrál. Když jsem musel odejít z Národního divadla, tak mě bylo nabídnuto v Brně, kam jsem se s chutí vrátil do Mahenovy činohry, hráli jsme to čtyři roky. A teď se tentýž titul hraje na Vinohradech. 

Byl to film, který byl oceněný Českým lvem. Jak je to přijímáno na divadle?
Myslím, že by to tak mělo být, protože pokud ten film jednou našimi životy prošel, tak by mě zajímalo, jak je to uchopeno na divadle. Ale ono to bohužel tak nefunguje. Ta doba tomu příliš nenahrává. Jsou argumenty, že se lidé chtějí bavit, ale já se chci taky bavit, ale nemusím se u toho smát. Mě by bavilo se dívat na Sekala, tak jak ho kolegové hrají. 

Foto: Expres FM / Vašek Mašinda