Jan Budař: Pohádka Princ Mamánek má snové obsazení, herce jsem netrápil castingy a nabídl jim pěkný honorář

Hostem Ranního klubu byl český herec, režisér, hudebník a scenárista Jan Budař. V rozhovoru s Milošem Pokorným prozradil, jak vznikal jeho celovečerní filmový debut, pohádka Princ Mamánek, která právě míří do kin.

A o čem Princ Mamánek vlastně je? Ludvík Otomar Karel XII. zrozený Vznešený je velmi spjatý se svou milující maminkou, královnou Ludmilou. Jenže Ludvík je princ už poněkud přerostlý, je mu 39 let. Bojí se skoro všeho, do ženění se nežene a většinu života se poflakuje po přepychovém zámku a přilehlých oborách. Moudrý král Radomil mu proto připraví nečekaný dárek – princ se jednoho rána probudí v lese v obyčejných šatech a v doprovodu drsného rytíře Hudrovala se má vydat do světa, aby poznal, co je život a snad konečně dospěl. Na velké dobrodružné cestě ho čekají věci, o kterých zatím jen četl v knihách. Potká mocného čaroděje, zlé čarodějnice, ducha i samotnou paní Smrt. A možná najde i lásku svého života.

Kdy u tebe vznikl nápad natočit pohádku jako celovečerní film? 
To přišlo v roce 2015. Nejdřív vznikl scénář a teprve potom to byla kniha, když se mi nepodařilo film zrealizovat na první pokus. Inspirací mi byly Dětenice, kde mají nádhernou středověkou krčmu a zámek. Když jsem tam tehdy přijel, vnímal jsem to tak, že to je tak skvělá filmová lokace, že by se tam měl natočit film. A z toho se rozvíjely další nápady, až vznikla pohádka.

Takže lokace byla první věc…
Ano, ale ještě jsem neměl nápad tohoto konkrétního filmu, to znamená Prince Mamánka, ale napadlo mě, že by se tam mělo něco točit, něco ze středověku. 

Jak došlo k té pohádce?
Ve finále mi poradil Petr Veverka, zkušený producent. Původně jsem si říkal, že by tam šel natočit středověký, temný film, ale on mi řekl správnou poznámku, že to není úplně divácké a dodal, že například pohádka je diváčtější. Tím, že to je můj první film, nechtěl jsem příliš riskovat, i tak trvalo, než se to začalo realizovat. Ani s pohádkou to není tak růžové, jak by si člověk myslel.

Kdy začalo natáčení? 
V roce 2017 vyšla audiokniha, tu ještě načetla paní Libuška Šafránková společně s Josefem Abrahámem. Původně měli hrát i mé rodiče, ale bohužel už to nevyšlo. Moji rodiče ve filmu jsou Jana Nagyová a Martin Huba a ztvárnili je skvěle. Točili jsme v roce 2021 a pak celý ten rok zabrala postprodukce. 

Jak to vypadá, když herec oslovuje herce?
Bylo to tak, že jsem nedělal nic z toho, co jako herec nemám rád. Takže jsem přímo hercům nabídl roli a netrápil je žádnými castingy. Myslím, že jsme jim nabídli i hezký honorář, protože já sám mám rád hezký honorář. Chtěli jsme tam mít skvělé spolupracovníky a herce, ti mají logicky nějakou cenu. Ale je pravda, že co se týká produkce, tam byly i napjaté chvíle.

Ondřej Vetchý, Jana Nagyová, Martin Huba, to je silná trojice. Nejpřekvapivější je jméno Jany Nagyové, pro nás starší je to Arabela, ale pro mladší generaci je to možná úplně nové jméno. Proč Jana Nagyová a kde jsi ji objevil? 
Ona 28 let nehrála. Ten příběh šel tak, že jsem psal role pro Libušku Šafránkovou a Josefa Abraháma, ze zdravotních důvodu už to ale nedopadlo. A ze stejných důvodu to nedopadlo ani s paní Maciuchovou. Ale musel jsem tu roli obsadit. Já miluji takzvané comebackáře, je skvělé, když se někdo po letech vrátí. Takže jsem to zkusil a dlouho jsem pátral po jejím kontaktu, podařilo se mi to přes její dceru, kterou jsem na Instagramu oslovil, aby předala mamince vzkaz, že bych ji chtěl do pohádky. Janě se to moc líbilo, přečetla si scénář a pak se mi svěřila, ze role královny byl její dlouholetý sen. Byl jsem úplně nadšený, protože to je tak nádherný comeback.

Martin Huba je z mého pohledu jeden z nejlepších herců na československém trhu. Kývnul napoprvé? 
Ano, kývnul. My se známe už z filmu Hovory s TGM, kde jsme hráli Masaryka a Čapka. To byla nádherná spolupráce a já jsem si přál ho znovu potkat.

A Ondřej Vetchý?
Tomu jsem psal roli přímo na tělo. Tam to sice chvíli termínově vypadalo, že to nedopadne, ale nakonec dopadlo. No a ještě je tam Bolek Polívka, Veronika Khek Kubařová, Vláďa Javorský, obsazeni je úplně snové.

A jak to vlastně je, když jsi najednou na druhé straně, když musíš herce komandovat?
Měl jsem hlavu jak balón, ale dělal jsem, že nemám. Navíc jako herec nemám rád napětí na place, protože herec vnímá atmosféru velmi citlivě, to je jeho práce. Takže jsem se choval k hercům tak, jak jsem si přál, aby se režiséři chovali ke mně. Byl jsem velmi laskavý. Moje režijní poznámky měly maximálně 30 vteřin, protože jsem se poučil, že víc herec neposlouchá. Herci byli skvělí a vítal jsem všechny připomínky pánů Polívky a Huby, protože jsou to zároveň i režiséři. Takže jsem měl zadarmo dva fantastický poradce a toho jsem hojně využíval. Věřím, že spolupráce se mnou byla příjemná.

Princ Mamánek jde do kin. Kdyby jsi měl uvést jeden zásadní důvod k návštěvě kina, co by to bylo?
Je to krásná pohádka. Je veselá a funguje u dětí i u dospělých diváků. Má i určitý přesah a hloubku. Je skvěle obsazena a jsou tam nádherné lokace. Je skvěle natočena kamerou Jana Malíře a je to krásný zážitek. Takhle bych lákal já.

Vychází i kniha, kterou jsi ilustroval…
To byla první kniha, kterou jsem ilustroval. Tohle je druhé vydání, takzvané filmové, kde jsou fotky z natáčení, myslím si, že se to povedlo. 

Co dalšího chystáš?
Mám napsaný už další scénář. Je to opět pohádkový příběh a jmenuje se Největší tajemství Leopolda Bumbáce. Už existuje krásná knížka s mými ilustracemi. Navíc je to aktuální, protože je o nesmyslnosti války. Je to o starém vojákovi, který se vrací z prusko-rakouské vojny a zjistí, že se na něj přilepily tři duše mrtvých vojáků, které v té vojně zabil. Má za úkol je osvobodit, protože nejsou ani živí ani mrtví. Je to takový pohádkový dobrodružný příběh.

Foto: Expres FM / Vašek Mašinda