Jan Kříž: Mám pocit, že muzikály se v Česku posouvají správným směrem

Hostem Ranního klubu byl herec, především muzikálový herec Jan Kříž. Získal dvě ceny Thálie, prorazil také v Německu a zrežíroval muzikál s hity Hany Zagorové Biograf láska. O tom všem i plánech do budoucna si povídal s Milošem Pokorným.

Člověk nechce selhat

Máš dvě ceny Thálie. Objevil ses ve ztvárnění Horečky sobotní noci, kde jsi hrál Tonyho Manera. Byla zrovna tohle role, kterou sis řekl o angažmá v Berlíně? 
Nebyla to zrovna tahle role, bylo to ještě o něco později. Ale je pravda, že v té době zhruba začínalo období, kdy jsem měl takový pocit, že se hodně pracovně potkávám s lidi, které se mi opakují a potřebuju nějaký nový impuls. Tenkrát přišel výlet do Německa, kde jsem najednou viděl muzikálové představení, zjistil jsem, že se muzikál v Německu dělá strašně dobře. A tam se ve mně začala rodit ta myšlenka. Trvalo to ještě asi rok, než jsem se odhodlal k tomu, že si najdu nějaký konkurz a zkusím štěstí. S tím, že jsem neuměl německy a angličtinu jsem měl od školy problematickou.

Navíc jsi hrál to, čemu se říká první obsazení, šel jsi do první linie. Jaká to pro tebe byla škola? Jaké to bylo naučit se v němčině repertoár?
Bylo to těžký. Měl jsem velkou výhodu, že když jsem poprvé vystupoval v Německu, bylo to ve Stuttgartu. To bylo rok předtím, než jsem v Berlíně nastupoval do toho prvního obsazení. Čili jsem nebyl hozený do vody. Ale i tak ten tlak je obrovský. Ze začátku, když jsem podepsal smlouvu, jsem do sebe začal rvát němčinu horem dolem a najednou jsem zjistil, že se mnou německy nikdo mluvit nebude, protože tam jsou lidi z celého světa a provozně se tam mluví anglicky. Takže jsem začal do sebe rvát angličtinu. Ale do toho jsem zjistil, že jak jsem si myslel, že dobře slyším, tak to na jeviště nestačí. Takže mi přiřadili profesionálního fonetika, učil jsem se prakticky znovu mluvit. Navíc soustředění na jevišti, když člověk není v rodném jazyce, je o tolik těžší, že řeší každý vokál. Do toho není schopný improvizovat v tom jazyce, pokud ho dobře nezná. I když začne po čase mluvit německy, v momentě, kdy skočí do improvizace, ztratí tu fonetickou část, protože je těžké to udržet pohromadě. Takže ten tlak na jevišti je velký. Navíc úroveň je tak vysoká, fantastičtí lidé, se kterými stojí člověk na jevišti, to vytváří samo o sobě velký tlak, člověk nechce selhat.

Thálie není výtah k lepším rolím

Máš ještě profesně podobný cíl před sebou? Že bys zkusil třeba Broadway?
Ne. Je pravda, že i to Německo pro mě bylo úplně nepředstavitelné. Člověk tam je a mluví s lidmi, který třeba na West Endu hráli, nebo mluví s lidmi, kteří přátelí s těmi, kteří hrají na Broadway. Byl jsem tam na představení Tarzana, kde hlavní roli hrál Američan, který hrál na Broadway. Tam se prolínají ty světy. I pro lidi z Německa, když je někdo pozve na předzpívání na Broadway, úspěšnost je strašně malá. Na Broadway je to ještě dané tím, že tam jsou odbory a speciální školy. Na West Endu si zase zakládají na akcentu, který je pro ně klíčový. Čili tam to je běh na dlouhou trať, pokud člověk z toho Německa chce ještě udělat ty obrovské kroky dál.

Když jsi dostal druhou Thálii, znamená to v českých podmínkách výtah super rolím? Má Thálie váhu?
Tu druhou vázu jsem dostával v době, kdy mě vesměs ta branže znala. Je to samozřejmě věc, která zní dobře v životopisu a má to hezký jméno. Já si toho vážím, ale řekl bych, že to, co naznačuješ, je spíš pro lidi, že se objeví a díky nějaké roli komise toho člověka označí a dá mu tu cenu. Ten člověk má pak v rámci branže nějaké okénko, najednou se o něm ví, když to dobře použije, může mu to v danou chvíli pomoci. Věřím, že mě v rámci branže lidi už znají a vědí, co dělám. Mám vedle sebe spoustu kolegů, kteří mají obrovský respekt v branži, ale žádnou cenu nemají, protože se to nepotkalo. To znamená, že u téhle sorty lidí to nemá pracovní dopad. 

Posouváme se správným směrem 

Kdybys měl vypíchnout dvě role, o kterých myslíš, že se ti absolutně nejvíc povedly, které by to byly?
To je strašně těžké. Mám rád, když je kariéra barevná, když se role neopakují. Hrozně mě baví komedie, dramata a expresivní věci. Miluji záporáky a hrozně rád hraji záporáky, psychopaty, těžko bych teď jednu roli upřednostnil. Je pravda, že třeba Tony Manero pro mě byl hodně zajímavá výzva, kvůli které jsem tenkrát odmítnul jiný projekt jenom z toho důvodu, že mě Tony strašně zajímal. Věděl jsem, že to bude dělat Jano Ďurovčík, že to bude ještě natlačené na tancování a kondici. Hrozně zásadní pro mě byl Rocky, to je taky velká výzva. Ta role je velmi zajímavá psychologicky. Plus jsem nikdy do té doby neboxoval, musel jsem kvůli tomu absolvovat intenzivní, objemové tréninky v posilovně, abych byl větší, abych se nějakým způsobem vyrýsoval. A do toho intenzivní soukromé boxerské tréninky, abych tu techniku do sebe dostal v co nejkratším čase. Samozřejmě nemůžu opomenout Kroloka v Německu, který byl obrovskou výzvou zase v jiné kategorii. Těch věcí, na které jsem do určité míry pyšný, nebo jsem rád, že jsem je zvládnul, je asi víc.

Myslíš si, že za tu dobu, co se v České republice začaly muzikály dělat, že ta jejich úroveň se nějak výrazně posunula?
Často se mi stane, že když začnu mít přehnaně optimistický pocit, že už se opravdu posouváme tím dobrým směrem, vždycky přijde nějaká produkce, která mě vyvede z omylu. Zjistím, že zaběhlé věci, které jsou 20 let staré, pořád na diváky fungují. Ale mám pocit, že diváci začínají víc vidět přes hranice a je tady generace diváků, kteří chtějí víc. 

A nestačí jenom ty známé obličeje…
Ano. Řekněme, že do určité míry u nás platilo, že za jednu vstupenku dostanete v muzikálu relativně hodně lidí z televize. Ale mám pocit, že lidi chtějí vidět víc, a to v momentě, kdy se mají dělat těžší tituly. To už totiž nejsou tituly, které se dají obsadit třeba čistě seriálovými herci nebo popovými zpěváky. To už vytváří tlak, aby do toho byli obsazováni specialisté, tohle všechno nás postupně posouvá dopředu. Pořád ještě se občas stane, že někde nějaká produkce zkusí ten starý model, který do určité míry na lidi funguje, ale věřím tomu, že se posouváme správným směrem. Mám z toho dobrý pocit.

Jak Honzu baví scénografie? Bál se názoru blízkých Hany Zagorové při realizaci muzikálu Biograf láska? A který zahraniční muzikál je podle něj nepřekonatelný? 
To se dozvíte z podcastu v úvodu článku. Archiv rozhovorů Ranního klubu najdete v sekci Podcasty, v aplikaci Expres FM nebo ve vaší oblíbené podcastové službě.  

Foto: Expres FM / Vašek Mašinda