Jiří Andrle: Pro režii jsem se rozhodl kvůli holkám, hodně mi dali Dušan Klein a Václav Vorlíček  

Pořadu Expres Star po delší době přivítal režiséra. Jiří Andrle se rozpovídal o tom, proč se vlastně rozhodl stát se filmařem, jaké jsou jeho režisérské vzory, jak ho ovlivnila spolupráce s Petrem Vachlerem a zda by od seriálů nechtěl utéct k jinému žánru. 

Jiří Andrle stál za kamerou seriálu Ulice, filmového magazínu České televize Filmkompas, dokumentárních sérií Vesnicopis nebo Naše tradice a také videoklipů pro kapely Charlie Straight, Luno nebo Smrtislav. V současnosti je plně vytížen prací pro seriál Ordinace v růžové zahradě.

Jako režisér se v současnosti věnujete hlavně seriálům, točil jste i dokumenty, magazín, videoklipy. Který formát vám nejvíc vyhovuje?
Dělal jsem i reklamy a přes něy jsem se dostal k videoklipům. Dřív mi ten kratší formát vyhovoval. Myslím, že s věkem, jak se člověk zpomaluje a je ještě jako línější než předtím, tak mu ty dlouhoběžící seriály vyhovují víc. 

Je nějaký žánr, který jste ještě netočil a chtěl byste?
Nikdy jsem neměl ambici dělat film, ale poslední dobou o tom uvažuji. Asi by mě to bavilo. Neznamená to, že je úplně nějaká moje meta, ale už se v tom cítím jistěji, takže bych si na to troufl.

A napsal byste si sám scénář nebo byste využil zkušenosti některých kolegů? 
Myslím, že to není úplně podstatné, že si režisér má napsat scénář, někdy je to dokonce kontraproduktivní dokonce. Ale asi mu to téma musí být hodně blízké. 

A myslíte, že by to byla spíš komedie, nebo třeba drama, krimi?
Myslím, že i kdyby to bylo napsané jako drama, tak by to nakonec skončilo jako komedie.

Nebojíte se, že už pro producenty můžete být zaškatulkovaný jako režisér vztahových seriálů?
To nevím. Myslím, že o mě zas tolik neví.

Proč jste se vlastně rozhodl pro režii?
Myslel jsem, že tam budou holky. Opravdu to bylo lapidární, nějak jsem to neplánoval. Původně jsem psal nějaké básničky a povídky a zjistil jsem, že to úplně netáhne. A hlavně jsem viděl věci spíš v obrázcích. Ale nebylo to nějaké poslání.

Kvůli holkám by možná bylo lepší, kdybyste se stal hercem…
To jsem pak zjistil, Pozdě. 

Měl jste nějaký režisérský vzor?
Kdo mi z českých režisérů hodně dal, byl Dušan Klein, ale třeba taky Václav Vorlíček. To byli lidi, kteří mi dokázali hodně říct. Václav Vorlíček všechno rozděloval na situace, mně to došlo až po tom, co mi to řekl. Filmy nebo seriály jsou vlastně vypointované situace, které mají mezi sebou nějakou linku, která to spojuje. Důležitější je vypointovat tu situaci, ten obraz, než se zaměřovat na děj, který je dlouho pro diváka v dlouhém pohledu nečitelný. 

Vy jste se těmito legendárními režiséry spolupracoval? 
Dušan Klein zakládal seriál Ulice, tam jsem se s ním ještě potkal. A dost jsme se spolu i stýkali. S Václavem Vorlíčkem jsem nikdy nepracoval, ale nějakým záhadným způsobem jsme se k sobě dostali a taky jsem za ním docházel a bavili jsme se spolu hlavně o filmu hlavně.

Spolupracujete i s Petrem Vachlerem, ten je taky pro vás pracovně důležitý? 
U Petra jsem pracoval několik let, dokonce jsem s ním spolupracoval i na jeho filmu Tajemství a smysl života. To byla taky velmi zásadní zkušenost, protože Petr je velice specifický, ale zároveň nechá člověka pracovat. Měli jsme spoustu sporů, ale taky jsem u něj spoustu naučil. Od Českých lvů, výročních cen Elsa po dokumentární série Těžká léta českého filmu a Rozmarná léta českého filmu. 

Jaká je podle vás největší výhoda seriálové režie?
Mně spíš vadí, že se člověk snaží udělat nějakou situaci a ona potom za těch pár minut prošumí v televizi. Třeba u filmu je to lepší, že ty scény zůstanou. Tahle nevýhoda je zároveň výhoda, když se náhodou něco nepovede, tak to prošumí a už to nikdo nikdy neuvidí.

Nekonečné seriály jako Ordinace a Ulice točí více režisérů. Musíte sledovat i práci kolegů, abyste udrželi styl a kontinuitu, nebo se o to starají dramaturgové a kreativní producent? 
Snažíme se to spolu konzultovat. Hlavně se všichni známe, myslím, že velmi dobře. Dokonce se někdy stane, že si musíme něco vzájemně třeba dotočit nebo předtočit, takže jsme ve velmi blízkém kontaktu. Samozřejmě by u těchhle dlouhoběžících věcí nemělo být poznat, že to točí nějaký větší počet lidí. Každý máme samozřejmě trošku jiný rukopis, ale dramaturgové to hlídají, aby ten seriál zůstal v těch kolejích. 

Někteří tvůrci, herci i diváci nad těmito seriály ohrnují nos, protože je to podle nich tovární výroba. Co byste jim na to řekl?
Byl jsem velmi překvapený, když jsem přišel do Ordinace, že už to je úplně něco jiného. Točil jsem tam v roce 2016 nebo 2017, kdy tam byl ještě ten televizní řetězec, to znamená tříkamerový systém. A pak jsem začal točit znovu před dvěma lety. Je to v podstatě filmové natáčení. Myslím, že se proměnil i divák a už ho úplně nebaví, když si sednou dva lidi ke stolu a povídají si u toho kafe, nebo čaje, což se jako jediné proměňuje. Je nutné dělat to vizuálně zajímavé. A v Ordinaci se to daří – a to neříkám jenom kvůli tomu, že to točím – máme i podmínky k tomu, aby se to dalo dělat. Je tam hodně exteriérů dynamické obrazy. 

Jak Jiří Andrle hodnotí své občasné herecké výkony? Jaké to je postavit se na druhou stranu kamery? A co je pravdy na mýtech, které kolují o nekonečných seriálech? 
To se dozvíte, když si poslechnete celý rozhovor v přehrávači na začátku článku. 

Archiv rozhovorů Expres Star najdete v sekci Podcasty, v aplikaci Expres FM, na webu Podcasty.cz a v aplikacích Spotify a Apple Podcasts.