Jitka Čvančarová: Posledních pár dní jsem na český národ opravdu hrdá

Hostem Miloše Pokorného v Ranním klubu byla herečka Jitka Čvančarová. Rozpovídala se o tom, co pro ni znamená demokracie, ale i o cestování do nevšedních destinací.

Jitko, kdy jsi byla naposledy hrdá na to, že jsi Češka?
Musím říct, že jsou to teda hodně výjimečné okamžiky. Není jich úplně mnoho, myslím, že je to tak i správně. Je to přece výjimečné být hrdý na svůj národ. Ale musím říct, že jsem hrdá právě teď, jak jsou lidi teď pospolu v tom dobru, v té hezké věci, v tom dobrém úmyslu. Jak velká část nenabíhá na lži a nenechá se zmanipulovat. Teď mám poslední dny pocit, že jsme sebevědomý a hrdý národ.

A myslíš, že je to tím, že se střídají generace? 
Samozřejmě, o tom mluvím. Tady už nejde o volbu prezidenta, ale o volbu demokracie jako takové. A mám pocit, že se národ najednou začal držet za ruce. Když se podíváš na plná náměstí, vidíš, že lidi to zajímá. Jsou schopní si to vybojovat v tom hezkém slova smyslu, vyjít z davu, říkat názory nahlas a nestát při zdi. Teď jsem opravu hrdá.

Jak by podle tebe měl vypadat český prezident?
To, jak Miloš Zeman degradoval post prezidenta České republiky, jak ho ponížil, může vyvolat pocit, že už horší dno není. Jak se dívám na prezidentské debaty, myslím, že dno může být ještě hlouběji, než jsme si mysleli. Představuji si, že prezident ponese lidské a morální hodnoty, které vyznávám já. Že bude inspirovat národ a bude ho spojovat, protože je společnost strašně rozdělená. Hrozně mě baví povídat si s lidmi. Díky tomu, že jezdím s divadlem do všech koutů, to slyším a vnímám to. Mám pocit, že je společný jmenovatel. Měl by mít kompetence, které splňuje jeden kandidát, ale jde o to lidské, morální nastavení.

Stalo se ti, že ti někdo řek  „Vy jste herečka, tak se k tomu nevyjadřuje“ nebo „Vy jste mě zklamala“?
Do očí nikdy, ale sociální sítě jsou takové. Ale tady vůbec nezáleží, jakou kdo má profesi. Tady jde o strašně důležitou věc a já, stejně jako každá jiná profese, mám přece nárok na svůj občanský postoj. Narodila jsem se s hlubokým smyslem pro spravedlnost, žít v pravdě a vyjadřovat nahlas, co si myslím, to pro mě je demokracie. K tomu samozřejmě patří i vlastní odpovědnost. A já beru odpovědnost za to, co řeknu nahlas, za svoje činy a za to, co myslím, že je správné.

Jak je pro tebe důležité, aby tvůj životní partner měl smysl pro humor?
Smích je hrozně důležitý a obzvlášť v partnerském životě. Myslím si, že je nejdůležitější, když se člověk umí zasmát sám sobě, to znamená mít ego v pořádku. Pak je také důležité nežít podle toho českého rčení, které z duše nesnáším, tedy „podle sebe soudím tebe“. To vypovídá o kvalitě života dotyčných. Myslím, že když je ego srovnané, často se celým dnem prosměješ. 

A co se děje, když máte s partnerem úplně odlišné názory?
U nás je to vášnivé, ale je to hezké. U nás je cítit, že tam máme opravdu hluboce lásku, respekt a úctu k tomu druhému. Na tom se dá stavět cokoliv a můžeš si dělat i legraci.

Cestuješ ráda? 
Cestování je míza pro můj život, ale s dětmi je to malinko jiné. Nemůžu volit extrémní destinace kvůli hygieně. Musím oželet věci, které mám ráda, protože ráda poznávám místní kulturu přes obyčejné místní lidi, nejezdím do resortů.

Kde tě to nejvíce zasáhlo?
Poslední cesta byla s UNICEF, humanitární mise do Mali. Ta země je dneska nepřístupná, je to jedna z nejchudších zemí na světě. Jela jsem tam, bych poznala projekty, to nenačteš a nevykoukáš z dokumentů. Osobní zkušenost je nenahraditelná. Před tím jsem byla měsíc v Tibetu, kde jsme ujeli asi pět tisíc km, naše nejvyšší výška byla asi 5.600. Miluju francouzskou Polynésii, kam bych se ráda vrátila, kde plaveš mezi žraloky. Tam bych ráda vzala i děti a partnera.

Takže až povyroste rodinka, tak vyrazíte…
Musíš počkat, až si děti si vybudují imunitní systém, aby je pak něco nepoložilo. Když jsme byli u nomádů v Tibetu, oni si vždycky rozdělají tu svoji jurtu, kolem se pase stádo jaků nebo koní, tam ti nabídnou jídlo v misce, ze které před tím jedl dědeček, potom tatínek, potom děti a pak ji nabídnou tobě. Je v ní campa, což je mouka s cukrem a jačím máslem, které je většinou žluklé. A teď to máš a říkáš si, že jsi v háji, protože víš, že riskuješ, že proležíš třeba týden v horečkách, ale nemůžeš odmítnout. Oni ti dají všechno, co mají. Ta nesmírná lidskost, otevřenost, to mě neskutečně nabijí, potkávat ty úžasný lidi, kterých je devětadevadesát procent. 

Na závěr jedna otázka na odlehčení: Co říkáš na to, že na krásném druhém místě mezi nejlepšími výrazy stránky Čeština 2.0 je slovo čvančary?
Je mi ctí, to jsem netušila, to je dobré! Nádhera.   

Foto: Expres FM / Vašek Mašinda