Kdybych věděl, co mě čeká, tak do toho nejdu, říká Ondřej Pivec, držitel Grammy, o životě v New Yorku

V dalším vydání podcastu Boomer Talk přivítal Miloš Pokorný nejúspěšnějšího českého jazzového klávesistu a držitele Grammy. Ondřej Pivec si našel čas krátce před svým odletem do USA. V rozhovoru prozradil, jaká byla jeho cesta do kapely Gregory Portera nebo jak začínal v Americe. 

Jak funguješ v zahraničí, máš svého manažera, který ti shání kšefty?
Všechno je to o známostech, kontaktech. V New Yorku je hodně práce, ale nesmíš nic ošulit. Pokud chodíš včas, jsi dobrý a je s tebou sranda, tak se to rychle rozkřikne a o práci nemáš nouzi. Nedávno jsem se koukal na nějaké svoje starší věci, které mám schované v Brooklynu, a našel tam daňové papíry. Zjistil jsem z nich, že na přelomu léta a podzimu 2014 jsem hrál osmkrát týdně. Připravilo mě to na hodně věcí do budoucna.

Jak těžké je pro hudebníka z Evropy aklimatizovat se v zahraničí?
Musel jsem se naučit dobře anglicky, protože s těžkým přízvukem by se mi smáli. A ujasnit si svoji vlastní identitu, protože když předstíráš a snažíš se vetřít, tak je to hrozně průhledné a není to pro nikoho přitažlivé. Uvědomil jsem si, že jsem bílý kluk z východní Evropy, který má rodiče inženýry. Pravda je, že ze začátku na mě všichni koukali, co tam dělám. A je to logické, protože neviděli moc hudebníků, kterým to šlo. A mně to ze začátku také moc nešlo. Mají i osobní zkušenosti z běžného života, které je vedou k tomu být k lidem jako já trochu rezervovaní.

Stěhoval ses do New Yorku s tím, že to také nemusí vyjít?
Samozřejmě, ale pak jsem tuhle myšlenku vždycky rychle zapudil, protože se z ní stane cyklus, který nikdy nepřestane. Věděl jsem, že to vyjít nemusí, navíc jsem ani neměl pevnou definici toho, kdyby to vyšlo. Spíš jsem se soustředil na budoucnost a to mě zachránilo. Kdybych věděl, co mě čeká, tak do toho nejdu. Občas je lepší to nevědět.

Cítíš u svých českých kolegů, s kterými hraješ a spolupracuješ, lehký respekt, především vhledem k tomu, že hraješ se světovou špičkou?
Tihle lidé to mají v hlavách srovnané a chovají se přirozeně, jako k sobě rovnému. Nějaký respekt cítím, ale to není až tak důležité, jsou to fajn lidi a líbí se nám, jakou děláme hudbu. Spíš cítím respekt k mým vědomostem, dovednostem a kde se vyskytuji hudebně, jak v hlavě, tak v duši.

Když jsi odjel do New Yorku, pomohlo ti v aklimatizaci, že jsi byl zvyklý na normální skromný život českého kluka a nebyl rozmazlený?
To je dost možné, být v New Yorku rozmazlený není žádná sranda, stojí to hodně peněz. Pomohlo mi, že mě hnala dopředu vize toho, že bych mohl být součástí nějakého projektu, v mém případě klubu Village Underground. Láska hory přenáší a v mém případě láska k hudbě přenesla hory.

Kompletní archiv podcastu Bommer Talk najdete zde! 

Proč si myslíš, že se českým umělcům, kteří se věnují populární hudbě, vyjma Jana Hammera, nepodařilo v zahraničí prosadit?
Nevím. Během pandemie jsem se vrátil do Česka a nakonec se z toho stal rok. A během toho roku mi došlo, že pořád jsme z nějakého důvodu jako národ uzavření do sebe, málo propojení se zbytkem západního světa, na rozdíl třeba od Holandska. Je to poznat na tom, jakým způsobem lidé používají angličtinu v reklamách nebo o jakých se baví filmech. Upozorňuji, nijak to nesoudím, ale když se ptáš, tak asi proto, že jsme méně propojeni než zbytek západního světa. Podle mého názoru bude důvod i v tom, že jsme dlouhou dobu byli součástí sovětského bloku. Jsou tu lidé, kteří na tom pracují, je to hodně lidí, kteří v umělecké nebo vědecké sféře prorazí, akorát to netroubí do světa. Česká republika je navíc malá země a z hlediska celosvětového poměrně málo známá v povědomí lidí. Naše historická pozice tomu také nepomáhá, ale jde to a jsou lidé, kteří na tom pracují, a já jim držím palce.

Máš novou formaci, s kým je možné tě aktuálně vidět hrát?
Teď aktuálně jen v Evropě s Gregorym. V Praze jsem hrál s mojí novou kapelou Greatest Hits, vymysleli jsme ji s Romanem Holým. Je to kapela, která si z jazzu něco půjčuje, ale je to spíše takový mix toho, co dnes běžně slyšíš v rádiu. Hráli jsme nedávno v Jazz Docku a bylo to super, lidi to bavilo.

Kolik dnů v roce koncertuješ?
Nedávno jsme to počítali, před covidem hrál Gregory 200-250 koncertů za rok. Snažím se to mít pod kontrolou a hlídat, protože je potřeba také žít nějaký soukromý život. Dobrý balanc by byl strávit prací třetinu roku, teď je to tak půl na půl. Navíc je to těžké definovat, protože to, co dělám, miluji, takže to v dost případech to není práce, ale spíše vnitřní naplnění.

Vypadá to, že bys s Gregorym příští rok dorazil hrát do Prahy?
Zajímavá otázka, ale spíš na jeho management. Asi ne, protože před necelým rokem jsme v Praze hráli a management i promotéři to časují tak, aby sály naplnily. Ale nikdy nevíš.

Čím mu učarovaly hammondky? Jakým testem musel projít, aby dostal angažmá u Gregory Portera? Čím se živil v Americe? A co jedí muzikanti na cestách? Poslechněte si v našem podcastu. 

Ondřej Pivec je český jazzový hudebník, skladatel, producent, ale především hráč na Hammondovy varhany. V tomto oboru patří k světové špičce. Před několika lety se stal nedílnou součástí kapely zpěváka Gregory Portera, se kterým v roce 2017 obdržel cenu Grammy. Sám byl v roce 2020 na cenu Grammy nominován coby producent. Je také držitelem dvou cen Anděl v jazzové kategorii. Českým fanouškům je znám jako člen jazzové formace Ondřej Pivec Organic Quartet, v USA pro změnu ze spojení s projektem Kennedy Administration, se kterým příští rok vydává druhé studiové album. Od roku 2009 žije a tvoří v New Yorku, kde si prošel angažmá v rozmanitých jazzových, soulových i gospelových souborech. Pro svůj talent a schopnost kombinovat nejrůznější hudební styly je vyhledáván hudebníky po celém světě, jejich seznam čítá zajímavá jména z obou stran oceánu a najdeme na něm Wu-Tang Clan, Gregory Portera, Monkey Business, Vladimíra Mišíka a desítky dalších. Stejně bohatá je i jeho diskografie, která čítá desítky alb.   

Foto: Expres FM / Vašek Mašinda