Konec homofobie v Česku? Aktivista Kryštof Stupka se denně setkává s nenávistnými komentáři

Žijeme v jednadvacátém století, jenže netolerance vůči LGBTQ+ komunitě je stále vysoká. Kryštof Stupka (23) denně čelí homofobním komentářům, a přestože se jejich autoři většinou schovávají za anonymitou internetu, svou nenávist umí dát najevo i tváří v tvář. Jaké to je, když na vás plivou na ulici a proč se vydat na Prague Pride? 

Když se procházel s duhovou vlajkou po pražských Příkopech, setkal se s nečekanou vlnou agrese. Čím vším si musí projít člověk, který svou queer identitu netají? Na to jsme se zeptali mladého aktivisty a studenta lidských práv Kryštofa Stupky.

Je naivní myslet si, že žijeme v tolerantní společnosti? 
Určitě ne. Naopak, já jsem velmi rád za to, jací jako Češi a Češky jsme a jak se naše společnost v posledních několika letech proměňuje. Většina lidí je dneska mnohem více otevřená k LGBTQ+ lidem, snaží se je pochopit a zajímá se o jejich témata. Podpora veřejnosti například k zákonu o manželství nebo zpřísnění trestů za předsudečné násilí je opravdu výrazná.

Vaše nedávná zkušenost ale svědčí spíš o opaku…
Problém, kterému u nás čelíme, je určitá skupina nenávistně smýšlející jedinců, nedostatečná legislativní ochrana lidských práv a konzervativní politika, která si z LGBTQ+ lidí často dělá svůj terč. Jakoby pak nenávistné komentáře často zaznívající z poslaneckých a ministerských křesel dávaly najevo veřejnosti, že páchat verbální násilí je naprosto v pořádku. Slovo má ale sílu zbraně. Málokdo se však věnuje reálným dopadům nenávistných komentářů na queer lidi a jejich životy. Když na mě ten pán plivnul, bylo to na začátku ulice Na Příkopech a poprvé jsem se tomu zasmál. Jenže čím víc jsem si všímal podobně nepříjemných pohledů, tím hůř mi bylo. Sám bych se tam s vlajkou teď už asi neprošel.

V podobné situaci jste nebyl poprvé. Jste častým terčem nenávistných útoků?
Na ulici dost záleží na tom, jak moc svou queer identitu promítnu do svého oblečení, což je ale už samo o sobě problém, protože automaticky nemůžete být tím, kým jste, a neustále přemýšlíte nad tím, jestli náhodou někoho nepohoršíte a jestli si na sebe raději nechcete hodit šedou mikinu, abyste zapadl. Internet a sociální sítě jsou však o poznání horší. Denně mi přichází výhružné a nenávistné zprávy, výzvy k sebevraždě, apod. Tito lidé si myslí, že se dokážou skrýt za svou digitální identitu, ale ty reálné dopady na jakéhokoliv queer člověka mohou být devastující a fatální. 

Extravagantní styl oblékání vnímá naše společnost často negativně a v mnoha případech jej označuje za provokaci. I ženám, které se staly obětí sexuálního násilí, je v internetových diskuzích vytýkáno, že si za to mohou samy, protože na sobě měly vyzývavé minišaty. 
U nás má spousta lidí ještě zažité normalizační myšlení, že by nikdo neměl vyčnívat z davu. Ostatně i na většinu politických aktivistů se tu kouká skrz prsty. V tomhle je česká společnost velmi konzervativní. Velký rozdíl pak stále může být vidět i mezi Prahou a regiony. Je to také určitě věc, kde se ukazují i generační rozdíly. 

Co vlastně oblečení znamená pro vás? 
Pro mě osobně je to, jak se oblékám, velké vyjádření mé queer identity a je to součást mě samotného. Bohužel to není v souladu s heteronormativním standardem a vyobrazením maskulinity, který mezi mnohými, a to i uvnitř komunity, stále panuje. Lidé se tím mohou cítit ohroženi, může to poukazovat na jejich krizi identity, nicméně opak je pravdou. Obecně bychom jako společnost měli být vůči sobě vřelejší, otevřenější a jednat mezi sebou s respektem ke svým odlišnostem, a to i k těm normativním.

Co je zapotřebí k tomu, aby se nenávistné komentáře směrem k LGBTQ+ komunitě přestaly šířit? 
Osobně si myslím, že manželství pro všechny může celé problematice hodně pomoct. Představuje to důležitý symbolický krok, který bychom měli podniknout, abychom se jako společnost posunuli a uznali, že LGBTQ+ lidé jsou také lidé a tedy by měli mít také rovná práva. Z hlediska vnímání společnosti máme data z jiných států, že to pomůže jak celkovému pochopení a přijetí a zároveň to v ruku v ruce sníží dopady na LGBTQ+, jako je počet sebevražd mezi mladými.

Prvním krokem je tedy uzákonit manželství pro všechny, ale co dál?
Důležité je legislativně a strategicky narovnat práva všech osob a správně pojmenovat skupiny, které je třeba tím zákonem také chránit. Stále u nás zákonem sterilizujeme trans osoby, ačkoliv i Evropský soud pro lidská práva vydal rozsudek, že je to porušení lidských práv. Jsem rád, když se těmto tématům, o kterých se málo ví, věcně a bez stereotypů a urážek věnují velká média a posouvají tím veřejnou diskusi.

Pomohla by větší osvěta? 
Osvěta a diskuse je toho všeho jistě nedílnou součástí, ale musí se vést odborně, věcně a šetrně s ohledem na to, jak se během ní queer lidé cítí. Velký důraz by měl tedy být určitě kladen právě na osoby, kterých se to týká. Prioritou by dále mělo být navazování úzkých spoluprací a vztahů aktivistů a aktivistek, neziskovek, odborníků a odbornic s vládou, širší domácí politikou a státy EU. 

Pojďme ale zpátky k vám, jak přijala rodina váš coming out?
Vyoutoval jsem se hrozně brzy a na začátku to byl fakt horor. Ale zase jsem se díky tomu odstěhoval už v šestnácti a mohl jsem být sám sebou, objevit nové lidi a obklopit se skupinou lidí, která mě brala takového, jaký jsem byl. Kdyby to tehdy tak nebylo, dneska bychom tenhle rozhovor nevedli. Na druhou stranu, moje máma se několik let usilovně snažila změnit, kdo jsem, a “vyléčit mě z toho”, a kdybych tehdy nebyl tak odhodlaný, bojím se, že bych to vůbec nezvládl.

Popral jste se s tím statečně. Na svůj věk jste hodně zcestovalý. Jaké máte zkušenosti s homofobií v zahraničí? 
Víte, každá země má své pro a proti a nerad bych to kategorizoval například na Východ a Západ. Nicméně si myslím, že rozdíl je často v tom, že v Česku rádi dáváme nahlas najevo svoje pocity. Já jsem měl díky stipendiu možnost opravdu procestovat různé části světa a někde to prostě bylo těžší. 

Například?
Třeba v Maroku, kde jsem strávil semestr na střední, mě mimo turistické části ne vždy pustili do obchodu, několikrát po mě házeli třeba shnilé jídlo na trzích. Prožil jsem tam také intimní známost a nikdy nezapomenu na ten strach, kterým si on procházel, a jeho touhu se z té země co nejdřív odstěhovat. To pro mě určitě bylo velmi formující v tom, že jsem se později věnoval studiu lidských práv i na univerzitě, ale také jsem si uvědomil své privilegium toho, odkud pocházím.

A jaká místa jsou naopak k LGBTQ+ nejtolerantnější? 
Například Paříž nebo Berlín, kde svou identitu můžete vyjádřit naprosto volně a bez strachu z okolí. Norma toho, do jaké míry můžete vyjádřit svou identitu, je úplně jinde než v Praze. A ačkoliv se může zdát, že i tam by se měl queer člověk mít na pozoru, různé kultury, národnosti a identity tam žijí vedle sebe a vzájemný respekt k jejich odlišnostem se jim dlouhodobě vyplácí. 

Našel byste nějaká pozitiva i v naší společnosti? 
Rozhodně! Mou největší nadějí jsou dnešní mladí lidé. Je mi 23 a dělá mi obrovskou radost sledovat českou generaci alpha i generaci zet a to, jak jsme prostě všichni mnohem víc free, nepoznamenaní komunismem a tou mentalitou splývání s davem, o které jsem mluvil na začátku. Celá společnost je čím dál víc otevřená a snaží se LGBTQ+ lidi lépe chápat. Neznamená to ale, že bychom měli usnout na vavřínech, podobně lidé taky před Orbánem vnímali Maďarsko a před Kaczynským Polsko. 

O to, abychom na vavřínech neusnuli, se vlastně staráte i vy. Jak dlouho se věnujete aktivismu? 
Aktivismu se věnuji něco přes rok. Vždycky mě zajímala lidská práva a otázka rovnosti, ale svůj veřejný aktivistický profil jsem začal budovat až poměrně nedávno. 

A co považujete za svůj největší úspěch? 
Asi to, kolik mladých queer lidí mi za tu dobu napsalo, že i díky mně a třeba kvůli tomu, že mě někde viděli v TV, cítili, že mohou být sami sebou. Kromě toho jsem taky na LGBTQ+ práva napsal diplomku, zorganizoval pochod pro rovnost minulé léto, na kterém bylo přes 700 mladých LGBTQ+ lidí, a vždy se snažím posouvat českou debatu o rovnosti dopředu.

Blíží se Prague Pride, na které nebudete chybět ani vy. Co bychom si v rámci akce neměli nechat ujít a kde se s vámi mohou čtenáři potkat?  
Nikdo by si neměl nechat ujít Community Stage, kterou budu moderovat spolu s Johy Bázlerovou ze Jsem v obraze. Bude to krásné, budeme se bavit přesně o tématu nenávisti a těšíme se, že se k nám přidají i Tereza a Zuzana z Vyhonit Ďábla spolu s Lenkou Královou na panelovou diskuzi, se kterou scénu otevřeme. Budeme mít lehátka, ceny pro diváky, prostě chceme vytvořit bezpečný prostor. Během Pride Weeku mě bude možné zahlédnout všude možně. Na akcích budu skoro každý den, ve středu večer moderuji debatu v Pride House a v pátek mě uvidíte na TikTok debatě. Prostě toho bude spousta, ale těším se.

Co byste vzkázal závěrem lidem, kteří si homofobní urážky nemohou odpustit, a naopak těm, kteří jim čelí?
Be Kind To One Another a hleďte si svého. Queer lidé nechtějí být předměty politických bojů. Chceme prostě jenom existovat a mít pro to rovné podmínky před zákonem. A pro queer čtenáře: It Gets Better Besties. Everything Is Going To Be Alright. 

Zdroj fotografií: archiv Kryštofa Stupky