Kristián Salač: Snowboarding mě baví od dětství, olympiáda byla bláhová představa, teď bych v Itálii rád medaili

Hostem Ranního klubu rádia Expres FM byl Kristián Salač. Nová naděje českého snowboardingu s Milošem Pokorným probrala nejen svůj sport, ale také plány do budoucna, zranění nebo cestování. 

Uděláme takovou dohodu. Až vyhraješ olympiádu, přijdeš k nám, ano?
Jasně. Dohoda platí.

Kdyby jsi měl říct, jak se ta tvoje disciplína přesně jmenuje, je to freestyle snowboard?
Disciplína je freestyle snowboard, konkrétní kategorie to byla Big Air. Jedná se jen o jeden skok, kde se převádí dva různé triky, vždycky se musí točit doleva, nebo doprava, potom se zkombinuje skóre, to je finální, z toho se dělá umístění.

Proč sis vybral právě tuto disciplínu?
Já jsem snowboardoval už odmalinka a přišlo to. Byl jsem v tom hrozně pohodlný a bavilo mě to. Nějak jsem to rozvíjel a automaticky jsme začali trénovat s trenérem. A chytlo mě to. Pokračoval jsem v tom, nějakým způsobem jsem se v tom vyjezdil a potom jsem zkoušel Český pohár. Povedlo se mi třetí místo, když mi bylo asi 12. Tak jsme v tom kontinuálně pokračovali, více jsme jezdili do zahraničí a trenéři se mi více věnovali. V 13 jsme si sedli s tátou a on se ptal, jestli v tom chci pokračovat, já řekl, že ano a teď jsme tady.

Kdyby Eva Adamczyková nevyhrála Mistrovství světa, tak bys naší největší hvězdou byl ty, protože jsi získal páté místo ve své kategorii a je to historicky největší úspěch tvé disciplíny…
Určitě jsem spokojený. Nevím, jestli je pravda, že to bylo nejlepší umístění, ale spokojenost je veliká a určitě to byl dobrý výsledek.

V Gruzii jsi skončil na pátém místě, což je historicky největší úspěch pro tento sport. Co tě dělilo od toho, aby sis sáhl na medaili?
Tam jsou čtyři hlavní faktory, které rozhodují. Jedná se o provedení, výšku skoku, dálku a dopad. To se boduje. Jsou to čtyři kategorie, které jsou od 0 do 10 bodů, z toho je potom finální skóre. Sedí tam 5 nebo 6 rozhodčích. To nejnižší a nejvyšší se škrtne, potom se to zprůměruje. Docela dlouho jsem byl třetí. Ale co mě dělilo, bylo počasí, které bylo hrozné. Dost lidí tam popadalo. Měl jsem to štěstí, že jsem měl nalajnované to, co budu skákat, povedlo se to hned na první pokus, takže jsem měl třetí jízdu k dobru, abych vylepšil ten trik. Což byl trochu nadstandard, protože ho normálně neumím, ale párkrát jsem to zkoušel a pak jsem si říkal, že to tam zkusím a bohužel to nevyšlo. Kdyby se ten trik povedl, tak by mě to hodilo minimálně o jedno místo nahoru, možná i na to třetí.

V kolika letech jsi tedy stál na prkně?
V devíti letech. Předtím jsem lyžoval. To byla dohoda s tátou, že nejdřív budu pořádně lyžovat a až potom mě pustí na snowboard. Tam mě to chytlo. V Itálii jsem to viděl, potřeboval jsem to strašně zkusit. Potom jsem dostal snowboard k Vánocům a zbytek je historie.

A přemýšlel jsi, že bys dělal paralelně něco dalšího na snowboardu?
Líbil se mi hlavně ten freestyle, nepřemýšlel jsem, že bych dělal třeba paralelní snowboarding nebo snowboardcross. Ten mě třeba moc nebavil, vadí mi, že tam je hodně lidí, to by byla moje slabá stránka. Mě hlavně bavil ten pohyb, triky a volnost toho sportu, kvůli tomu jsem u toho zůstal.

A kdy jsi věděl, že v tom chceš závodit?
Myslím, že to bylo kolem těch třinácti, čtrnácti let, kdy se to zlomilo a začal jsem jezdit už větší závody. Jezdil jsem více do zahraničí i na juniorské mistrovství světa. Říkal jsem si, že mi to docela jde. Táta měl vždycky takové narážky, že pojedu na olympiádu a v tu dobu jsem si říkal, že by to asi šlo. Byla to nejdřív taková bláhová představa, ale teď už je to cíl. Chystám se na příští zimní olympiádu do Itálie.

Kolik času v roce strávíš doma a kolik v zahraničí?  A kde trénuješ? 
V zahraničí trávím určitě hodně času. Je to kvůli podmínkám, protože tady v Česku máme tu smůlu, že nejsou tak veliké hory, sníh ubývá a nestaví se velké parky. Jezdit do zahraničí je klíčové. Rakousko, Itálie, Švýcarsko, tam je dobré zázemí, podmínky, hodně sněhu a velké skoky.

Je ve tvém sportu tvrdá konkurence?
Doufám, že jsme všichni kamarádi. Určitě nějaká konkurence je, ale myslím, že všichni se máme rádi a vždy se rádi vidíme.

Jak se před závody odreagováváš? Máš nějaký rituál?
Před závodem, než dojedu na kopec, si pustím nějakou muziku. Ale bezprostředně před závodem, kdy už stojím na startu, dýchám, koncentruju se, představuji si ten trik a snažím se věnovat už 100 procent mého soustředění na ten moment, který rozhodne.

Měl jsi někdy velký pád?
Neměl. Nejhorší jsem měl zlomenou klíční kost, to mě vezla helikoptéra, protože jsem byl ve Švýcarsku a nebylo jak se dostat do nemocnice co nejrychleji. Ale to bylo zatím nejhorší zranění. 

Foto: Expres FM / Vašek Mašinda