Léna Brauner: Budu ráda neškatulkovatelná, při malování poslouchám Harryho Pottera

Malířka, kreslířka, ilustrátorka, tatérka a zpěvačka Léna Brauner zahájí v neděli 25. září svou doposud největší výstavu v Hale 13 v Holešovické tržnici, která potrvá pouhopouhé tři dny. S Veronikou si přišla popovídat nejen o ní, ale i o jejích liškách u kyvadla na Letné, kočkách nebo malovacích rituálech.

Léna Brauner (31) je autodidakt. Své něžné snové bytosti maluje nejen barvou na plátno, ale i na textil, na porcelán, do lidské kůže, do kávové pěny nebo lógru, do drobečků z čokoládových dortů. Vytváří obrazy z ustřižených vlasů a maluje dokonce i ohněm. Pracuje výhradně v noci. Jako zpěvačka brzy vydá dvě debutová alba (Kairos a Chronos) a k vydání má připravenu také knihu. Je matkou devítileté dcery Jasmíny.

Nesmím nad tím přemýšlet

Krásné ráno přeju, protože o tobě vím, že tvoříš v noci a poslední dny vstáváš až ve 14 hodin. Na čem jsi dnes v noci pracovala?
Vytvářela jsem postavu, která není genderově popsatelná. Přijde mi spíš do kluka, ale je to něco mezi. Má vysokou bílou paruku a je na zlatém podkladě, vložená do ve velkého zlatého rámu.

Postavy na tvých obrazech vyjadřují tvůj vnitřní svět, to, co aktuálně prožíváš. Co se do nich v posledních týdnech promítá?
Nejspíš nějaká duchovní cesta. V tuto chvíli vznikl asi můj doposud největší obraz malovaný akrylem, protože do výstavy zbývá krátká doba a olej by nezaschl. Beru jím na výlet do prostředí, což je pro mě úplná novinka. Založila jsem si teď TikTok, kterému jsem se hodně dlouho bránila. Došlo mi, že tam nemusím dávat tanečky, a nahrávám tam časosběry z tvorby. Na jednom z nich dělám k tomuto obrazu podmalbu. Je tam jen zelená, les a obloha. Za pět dní mám asi půl milonu zhlédnutí a teď se tam začaly objevovat cizojazyčné komentáře typu „A to je všechno?!“ Ti lidé nerozklikli, jak se to děje dál, takže pro někoho jsem v tuto chvíli abstraktním malířem. Je to prostředí, kde ty víly eventuálně mohou být. Jsou tam tři figury.

Jaké máš malovací rituály? Když přijdeš do ateliéru před bílé plátno, medituješ před ním a čekáš na vizi, která k tobě přijde?
Medituješ je hodně silné slovo! (smích) Někdy se povede, že přijdu po rušném dni do ateliéru, popadnu štetec a jedu. Spíš je ten rituál v tom, že v hlavě nesmím mít vůbec nic. Když sedím před plátnem, nepřipouštím, abych byla tvůrce, který to vymyslí a namaluje. Já spíš chápu štetec a přenáším autenticitu okamžiku. Nesmím nad tím přemýšlet a říct si: „Bude to fialový obraz, na kterém budou dvě paní.“ Čím víc to tlačím přes to Já, aby to byl obrázek, jaký chci, tím míň to jde a brzdí to proces. Podmalbu jedu uhlem, ten můžeš vymýt a není na výsledné malbě vidět, ale opravdu mi to jezdí samo. Jsem středník mezi nějakou vizí a plátnem.

Nejtěžší je poznat konec

Pouštíš si při malování muziku?
Mezi malováním si pouštím hudbu velmi ráda a velmi nahlas. Ale ve chvíli, kdy tvořím, a možná budu působit jako magor, si posledních dvanáct let pouštím stále dokola pouze audioknížky Harryho Pottera v angličtině.

Co máš při malování na sobě?
Většinou bílou. Černou nosím ven a bílou uvnitř.

A v ateliéru ti hoří svíčky…
Mám je ráda, je to dobrý zdroj světla. Plamínky mě baví, ohýnek fajn.

Tvořit ti „pomáhají“ také přítomné kočky. Kolik jich máš?
Jsou tam dvě. Kocour Emil, což je devon rex a kočka Matyda, která je staší, to je cornish rex. Jsou úžasné. Většinou mi sedí na rameni, když maluju, a jsou nedílnou součástí celého procesu.

Když obraz domaluješ a odložíš štětec, jsi roztřesená, vyčerpaná, šťastná, očištěná? Jaký stav přichází, když je dílo hotové?
Mám pocit, že je to skoro pokaždé jinak, ale většinou to končí takovým výdechem „Áááá“ a jdu si lehnout. Nejtěžší je poznat konec. Pak už do toho nesmím štětcem sáhnout. Není cesty zpět.

Máš schované obrázky, které jsi malovala jako malá holčička?
Nemám. Většina je spálených, stejně jako deníky a všechny věci, které pro mě byly zátěžové. Vše prošlo rituálně ohněm. Nazdar, končíme.

Co na nich bylo?
Byly to špatné sny. Jako malá jsem potřebovala pořád kreslit. I v autobuse, odkud byly obrázky půvabné, protože tam bylo zaznamenáno drncání. Nebyly tam pěkné motivy. Prostě hodně rychlé čmárání tužkou, propiskou, čímkoliv. Přáníčka k narozkám, co po mně chtěli příbuzní, mě nebavila.

Na Letné se na zdi pod kyvadlem prohánějí tvé lišky. Jak jsi je tam namalovala?
Zleva vbíhají do pomníku, kde stával Stalin, chlupaté, huňaté lištičky, a na pravé části vybíhají jejich kostry, spálené společenskou konvencí, která byla pilířem tohoto pomníku. Malovala jsem to s úrazem holeně, kterou jsem si rozřízla o loď. Levou stranu na lešení, pravou část  v zavěšení v horolezeckém postroji. Neměla jsem si kam odkládat barvy, tak jsem na sobě měla zavěšený kyblík s černou akrylovou barvou.

Ještě si zatancujeme

Výstava, která v neděli začíná v Hale 13 pokryje plochu tisíc metrů čtverečních.  Kolik tam umístíš obrazů?
Číslo není finální, stále máme čtyři dny do výstavy a pořád maluju! Bude to do dvaceti pláten, malovaných akrylem nebo olejem. Nebudou tam kresby. Je to tvorba od roku 2020, kdy jsme se sebeizolovali, výstavy nebyly a já obrazy jen malovala a prodávala. Ty v tuto chvíli chodí od majitelů zpátky ke mně. Propůjčuji si je od nich. Takže tam budou prodané originální kousky, které někteří znají z plakátů.

Také tam budou k zakoupení textilní nálepky na zeď, což je tvá novinka..
Ten materiál není jako látka. Je to matná nálepka z krásného pevného materiálu, který ze zdi nespadne. Nemusí se lepit na stěnu, ale třeba na ledničku nebo skříň, které pak případně z bytu půjdou s vámi. Největší nálepka má 60 cm a je to kruh, menší 50 cm, z mých obrazů je tam Merkába, Naděje, Schoulená. Nejmenším formátem – 43 cm – jsou měsíční víly. Z nálepek mám velkou radost, protože plakát lze těžko udělat jako kruh. Vznikl tak nový „přenosič“ mých motivů.

Celé tři dny budeš na výstavě přítomná. Spolu s tebou také producent a DJ Badfocus.
Produkuje nádhernou hudbu a bude hrát sety v celkem rychlém tempu. Ještě si zatancujeme!

Neškatulkovatelná

Ty sama máš nachystané dvě desky. Kdy bude křest?
V březnu nebo v dubnu. Jedno album je pomalé, druhé rychlé, každé po jedenácti písničkách. Těším se, že ten event bude dost promakaný – kouřák, málo světla, hezká klubová a zároveň divadelní atmosféra. Koncert s vůněmi. K písním teď vymýšlím klipy a příběh, který se zrealizuje na křtu.

Připravuješ ale také knihu. Bude to beletrie?
Nazvala bych to povídkovou knížkou. Bude to proložené úvahami. Zatím mám pracovní název O vílách a snech. Je to o množnosti vnímání reality, o kvantové fyzice, která tam není moc cítit, o mystice. Obíhá to témata, která jsou popsaná tak, jak mluvím, tedy selským úvahovým prostředím. Nelze tedy definovat, jestli je to beletrie, nebo knížka o osobním růstu. Budu ráda nekonkrétní, neškatulkovatelná, stejně jako v té hudbě a tvorbě. Nejde mě žánrovat.

Foto: Expres FM / Vašek Mašinda