Lenka Králová: Trans osoby to mají v Česku těžké, v ordinacích sexuologů nás často čeká ponižování

Za pořad V Tranzu moderátorky, softwarové vývojářky a aktivistky Lenky Králové nejlépe hovoří čísla. První video bylo uveřejněno na YouTube v červnu 2020, současný vzhled na zelených křesílkách má od března 2021 a k dnešku nasbíral tento formát rozhovorů věnovaných tématice trans osob přes šest tisíc odběratelů a přes milion zhlédnutí. Gró pravidelného podcastu tvoří přibližně hodinové rozhovory s trans lidmi všech možných věkových skupin i profesí – těch přišlo svůj osud sdílet už čtyřicet.

Kromě toho si do svého studia zve i lidi, kteří nejsou trans, ale k tématu mají co říct – sexuoložku, poslance, novináře, právníky, hlasovou terapeutku a další. Nově začala točit také rozhovory s rodiči trans dětí a s parťákem Jadenem točí nepravidelnou sérii „Úskalí tranzice,“ ve které se probírají překážky, na které lidi v Česku při tranzici narážejí. Všechny rozhovory jsou vedeny v přátelském duchu a nepostrádají i humor, byť se často probírají vážná témata a složité osudy.

Lenko, co je cílem pořadu V Tranzu?
Pořad má pro mě dva hlavní účely. Běžná populace má o trans lidech zkreslené představy. Mám zkušenost, že pokud se setkají osobně s někým, kdo je trans, ve svém okolí, ať už je to známý, přítel, kolega nebo člen rodiny, změní názor a ztratí předsudky. Skrze obrazovku lidem zprostředkovávám pocit, že se s někým takovým seznámili. Dostávám totiž takové reakce, že to lidem pomohlo změnit pohled na trans lidi. Za druhé má pořad ukazovat lidem, kteří si začínají svoji jinou genderovou identitu uvědomovat a k tranzici se rozhoupávají, že jejich situace je sice těžká, ale že po překonání překážek to stojí za to – má tedy takové lidi inspirovat a dodat jim podporu. Pro moje diváky má však i třetí účel, a to je pobavit, protože mám dar složitá témata lidem předkládat takovým způsobem, že se u toho mohou i zasmát. A to je vlastně to poselství – není to tragédie, i takhle těžký uděl se dá prožít s lehkostí.

Mohla bys vysvětlit, v čem je situace trans osob v České republice tristní?
U nás v Česku je pro úřední změnu pohlaví nutné podstoupit operativní zákrok, který není bez rizik. Média, která nekriticky přebírala informace od zdejší sexuologické lobby, vytvořila ve společnosti dojem, že všem trans lidem jde především o to, nechat si přeoperovat genitál. To je sice pro mnoho trans lidí důležité, ale zdaleka ne pro všechny. Člověk, který zvolí cestu tranzice pouze za podpory hormonální léčby, nebo kdo v nejtěžších chvílích svého života na operaci teprve čeká, tak běhá po světě s občanským průkazem jiného genderu. Kdykoli tak ukazuje svoji občanku, je nucen úplně cizím lidem odhalovat svoje nejintimnější tajemství. To je pro mnohé traumatizující. Naše zákony nám také neumožňují si svobodně zvolit jméno, trans lidem bez operace jsou vnucována neutrální jména, která já osobně vnímám jako stigmatizující – něco jako nášivku na klopě. Například já se řadím mezi ty, kdo se rozhodli riziko operace nepodstupovat, a tak se legálně nesmím jmenovat Lenka Králová – z právního hlediska je to tedy můj pseudonym.

Česká tradice v ponižování a diskriminaci

Čím dalším si trans lidé usilující o tranzici procházejí?
Je tu nutné sexuologické vyšetření, které často probíhá značně ponižujícím způsobem. Musíte vysvětlovat detaily ze svého intimního života, jako například popisovat své masturbační fantazie, někteří sexuologové používají test vzrušivosti, který se normálně uplatňuje při vyšetření sexuálních násilníků, někdy je požadováno se svléknout a někteří sexuologové se dokonce trans klientů nevhodně dotýkají. To může být brutální zážitek, pokud se jedná o teenagera. Ráda bych ale zdůraznila, že existuje i v ČR pár výjimek a funguje tady hrstka sexuologů a sexuoložek, kteří mají k trans lidem lidský a respektující přístup.

V rozhovorech V Tranzu někteří tví hosté vyprávějí své otřesné zkušenosti ze setkání v ordinacích sexuologů, například různící se požadavky nutné ke schválení tranzice, výzvy ke svlékání a následné prohmatávání genitálií, a také nucení k vyšetření na pletysmografu. Myslíš, že počítají s tím, že si to klienti mezi sebou neřeknou?
Podle mne to vůbec neberou v potaz. Ti, kdo potřebují toto vyšetření k úspěšnému zahájení tranzice, jsou často v zoufalé situaci a bojí se zamítnutí natolik, že si nikdy nebudou stěžovat. Domnívám se, že je nesmírně důležité upozorňovat na přešlapy předních odborníků, protože oni měli dosud v naší zemi naprostý monopol na to, jak se bude o trans lidech v médiích psát. Zažívali jakousi auru nedotknutelnosti. A myslím, že je na čase, aby se začalo veřejně říkat, že jejich přístup je přinejmenším zastaralý a často za hranou etiky. Je to důležité kvůli lidem, kteří se teď k tranzici odhodlávají a riskují traumatický zážitek. Ráda bych využila tuhle příležitost a zmínila naopak skvělý a respektující přístup od sexuoložky Petry Vrzáčkové nebo jejích kolegů Pavla Tomeše, Pavla Turčana a Pavly Entnerové.

Proč je vlastně u nás sexuologické vyšetření pro tranzici povinné, na rozdíl od jiných evropských států? Je to nějaký relikt totalitní minulosti?
Je to prostě tradice. V ideálním světě by trans lidé měli přijít pouze tehdy, pokud chtějí pomoci s nějakým problémem v sexuální oblasti. Být trans totiž neznamená mít narušenou sexualitu. V civilizovaném světě se námi zabývají psychologové a v mnoha zemích stačí informovaný souhlas a endokrinologické vyšetření, což dává smysl, je to přece moje tělo a můj život a stát by neměl mít takové pravomoci do soukromých rozhodnutí občanů zasahovat. Navíc, sexuoložka Hana Fifková se vyjádřila v těchto dnech pro týdeník Echo, že: „Na tuto diagnózu (tedy genderový nesoulad) nemáme žádné vyšetření.“

Silné příběhy

Který díl V Tranzu tě nejvíc dojal?
To se mi těžko říká, protože ve všech těch příbězích je něco dojemného. Hodně mě dostalo vyprávění novináře Lukáše Houdka, který popisoval, co zažívají v Indii hidžry, trans osoby, jejichž soubor portrétů vystavoval pod názvem Lilie. Velmi silný je také příběh Nicol (s titulem Maminka na mě z nebe dohlíží), která se musela vypořádávat s průběhem hormonální terapie a současně se ztrátou maminky. Také příběh Pavlíny Vejsadové, dětské zdravotní sestry z Motola, je obdivuhodný. Statečnost a vnitřní krása všech mých hostů kontrastuje mimořádně s tím, co řekl asi před rokem o trans lidech prezident Zeman, a to, že jsou mu bytostně odporní.

Našla jsi díky pořadu V Tranzu i svou životní lásku?
Nikoliv, moje přítelkyně Nela mě poprvé viděla na demonstraci před maďarskou ambasádou, kde jsem hovořila na protestním setkání proti anti-LGBT zákonům vlády Viktora Orbána. I našemu příběhu je věnovaný jeden z dílů V Tranzu.

Zdroj fotografií: Archiv Lenky Králové