Liam Gallagher exkluzivně: I když na lidi kydám h**na, nikdy to tak vlastně nemyslím

U příležitosti vydání nového sólového alba C’mon You Know poskytl Liam Gallagher rádiu Expres FM exkluzivní rozhovor. Rozhovořil se o procesu vzniku alba, pandemii, bratrovi Noelovi i vášnivém fanouškovství klubu Manchester City. 

Se starším bratrem Noelem tvořil kostru jedné z největších kapel v britských dějinách. Oasis jsou ostrovní rockovou legendou, jejich album Be Here Now z roku 1997 bylo bezmála dvacet let díky prodaným 424 tisícům kopií v prvním týdnu nejlépe startujícím titulem v anglické historii. Média a fanoušci dodnes sní o návratu Oasis, ten je však vzhledem k nevraživosti mezi oběma bratry, kteří se vzájemně nemohou vystát, velmi nepravděpodobný. Po rozpadu legendy si Liam založil vlastní kapelu, s Beady Eye ale na úspěch Oasis ani zdaleka nenavázal. Jeho kariéru restartovala až sólová tvorba, především skvělé album As You Were z roku 2017.

Protože rozhovor probíhal v angličtině, nechali jsme pro autentičnost tykání.

Po velmi chytlavých názvech alb As You Were a Why Me? Why Not ses rozhodl použít jednu ze známých frází C’mon You Know. Proč?
Nemám rád dlouhé názvy alb, ale spíše ty kratší. Why Me? Why Not byl název předešlého, tohle se jmenuje C’mon You Know a už teď vím, jak se bude jmenovat to příští.

Chceš nám ho říct?
Ne, neřeknu. Mám rád názvy alb a v tomto případě jsme ho měli ještě předtím, než jsme začali s nahráváním.

Harry Styles se svou novou skladbou As It Was tak trochu ukradl název alba As You Were – co si o tom myslíš?
Tu skladbu jsem slyšel, není špatná. Mně zas na takových věcech moc nezáleží. Asi bych nepoužíval slovo ukrást, je to spíše jakási inspirace. Nikomu nic nepatří, a když někdo tvrdí opak, tak mám chuť ho praštit mokrou rybou přes hlavu, protože nikdo nic nevlastní – nikomu nepatří ropa nebo půda. A vždycky se najde někdo, kdo říká, že mu něco patří, protože k tomu přišel jako první. Takže jak říkám: Nikomu nepatří nic a slova už vůbec ne.

Bylo těžké nahrávat album během pandemie? Jak se ti v té době žilo?
Nebylo to těžké, protože já nesedím a nepřemýšlím, co můžu a nemůžu. Když dělám album, dávám do toho všechno, jdu do hloubky a málem u toho zhebnu. Takže dělám desku, do toho přijde pandemie a v baráku se všechno myje a čistí, protože si člověk myslí, že do šesti měsíců bude po něm. A pak vidí, že ne. Takže jsme si otevřeli láhev, ale pak nás napadlo, že bychom se mohli vrátit k muzice. Udělal jsem pár písniček, a když jsem zjistil, že nemohu jít do studia, udělal jsem další. A najednou byla půlka desky hotová. Nebylo to těžké, protože věci jsou tak těžké, jak si je uděláš.

Tvoje tvorba se zdá být v poslední době docela pozitivní, je to tvůj nový přístup?
Byl jsem vždy pozitivní, i když říkám spoustu negativních věcí. A i když na lidi kydám hovna, nikdy to tak vlastně nemyslím.

Na albu je několik pochmurných skladeb, například Moscow Rules ve stylu filmů noir, která ale nemá žádnou souvislost se situací v Rusku a na Ukrajině, že?
Ta skladba byla napsaná docela dlouho předtím. Je to o tom, jak Moskva šéfuje, o špionech a tak. Ale není to o všech Rusech, jsou mezi nimi určitě i milí lidé. A není to o nějakém magorovi a nemá to už vůbec nic vyvolávat, protože lidé si tam podsouvají spoustu věcí. Když o té skladbě budou lidi moc mluvit, klidně jí z desky vyhodím, je mi to úplně fuk.

Na desce je k slyšení hodně žánrů, kromě britrocku je tam soul a hip-hop v Diamond In Dark, gospel v titulní skladbě, směs dubu a punku v I’m Free. Chtěl jsi svůj hudební záběr rozšířit?
Mně se hudba líbí a nepřemýšlím o tom, kudy jít. Já vždycky vyzkouším, jak se můj zpěv do té dané skladby hodí. Když to nesedí, zkusím to jinak. A když cítím, že to jde, klidně tam může být gospel, reggae nebo punk, v tom jsem dobrý. Víc o tom nepřemýšlím, písnička je prostě písnička, i když radši hraju spíš rockovou hudbu než disco. A když to není nějaká velká divočina, tak s tím nemám problém.

Zdá se, že tvůj hlas se vyvíjí, proto jsem si myslel, že jsi chtěl vyzkoušet nějaké nové věci, zatímco s Oasis, snad z výjimkou posledního psychedelického alba, jsi dělal víc přímočarý britrock. Řekl bys, že váš postoj k vlastní tvorbě se během těch let změnil?
Já chci prostě dělat desky, to je jediný. Byl jsem v rockové kapele od 20 let a dělali jsme všechny macho rock’n’rollový věci s holkama a drogama a tím vším. Teď je mi 50 a nechci říct, že bych se musel zrovna zklidnit, ale je to spíš tak, že věci, které byly kdysi tak důležité, najednou důležité nejsou. Prostě na to už tolik netlačím.

Jak 21. září oslavíš svoje padesátiny?
Letos mám hodně koncertů, ty jsou nejdůležitější. Chci dát fanouškům, co chtějí. A když tady budu ještě v září, tak to oslavím s mámou, bráchou, s partnerkou a rodinou na nějakém velkém místě, možná na jiné planetě. Aspoň jeden týden.

Abych si to ujasnil, když mluvíte o bratrovi, kterého pozveš na narozeniny, máš na mysli nejstaršího bratra Paula, ne Noela, že?
Ne, Noela nezvu. Je to ubožák! Mám na mysli toho staršího. Noel má spoustu krásných řečiček, cha cha chi chi, ale ve skutečnosti je fakt ubožák.

Jsi známý jako vášnivý fanoušek Manchester City, kteří měli dokonce šanci vyhrát Ligu mistrů. Byl by to pro tebe jako fanouška vrchol, kdyby City titul získali?
Ani ne, když vyhrajeme, tak vyhrajeme. Jsem šťastný za hráče i fanoušky, protože cesta na vrchol trvala roky a ze City se stává velký klub. Celá Liga mistrů je pěkně zkorumpovaná a můžou se jít bodnout.

Úvodní foto: Warner Music