Márdi: Po prvním koncertu před 30 lety jsem chtěl Vypsanou fixu rozpustit

Na začátku října to bude 30 let od chvíle, kdy kapela Vypsaná fixa zahrála na veřejnosti svoji první songu, jak odjakživa říká písním. Tři dekády na pódiích přijel z Pardubic zrekapitulovat Michal Mareda alias Márdi, frontman, skladatel a textař skupiny, která má v srdci punk i poezii. 

Ty ses stal muzikantem díky tomu, že tě někdo viděl s kytarou na fotce, kde jsi vypadal bezvadně vypadal… 
Je to tak. Byla to akustika. Nevím, jestli jsem u toho vypadal výborně, ale borec, kterýmu se říkalo Wayne, asi už byl v takovým zoufalství, že se u nás stavil. Já jsem uměl asi dva akordy, ale zase mi to bylo trapný. Měl jsem tenkrát možnost za 500 koupit elektrickou kytaru, kterou jsem měl půjčenou. Tu jsem nekoupil a máma toho kámoše, co ji chtěl prodat, mi ji sebrala. Takže jsem neměl ani kytaru, přišel jsem bez kytary do zkušebny a tam jsem jim pomohl uklidit. A příště už jsem nepřišel.

Ale kytaru jsi nakonec nějak vyhandloval za repráky? 
Potom to pokračovalo. Oni byli překvapený, že jsem nepřišel a za rok se rozpadali a natáčeli demo. Měl jsem nazpívat jednu píseň, protože jsem napsal text. Pořád se jim tam točili zpěváci a kytaristi, furt někoho sháněli. Už je to nebavilo, tak si řekli, že si natočí demo na památku a přijdou všichni zpěváci a kytaristi. Zase nikdo nepřišel, jenom já. Celý jsem to uměl, protože jsem si to pouštěl, tak jsem to nazpíval a bylo demo. Oni byli nadšený z toho zvuku, že už to nezní jako ve zkušebně. A tak jsme si řekli, že budeme pokračovat. Přibrali jsme ještě jednoho kytaristu, já jsem jenom zpíval. Když se ta kapela, která se jmenovala K.R.K., rozpadla, vznikla Vypsaná fixa. Tomu kytaristovi, co tam byl, jsem dal zpěvovej mix a on mi dal kytaru, kterou mám doteď.  

Mohl bys nás teď zavést na místo, kde Fixa odehrála svůj první koncert, do pardubického klubu Žlutý pes? 
Ten borec, který mě tenkrát viděl na fotce, organizoval svůj festival. Říkalo se mu Wayne podle filmu Wayne’s World, takže udělal Waynestock. Oni tam hráli s kapelou, kterou jsem měl před Fixou. A Vypsanou fixu považovali za projekt pro legraci, všichni se tomu vysmívali, pořád si nás dělali srandu. Ale my jsme se tam nějakým způsobem na poslední chvíli vetřeli. On řekl „Ale budete hrát první!“ Tenkrát jsem ještě měl problém všechno propojit, měl jsem takovou zelenou šňůr, potřeboval jsem ji propojit s efektem a vůbec jsem nevěděl, kam to mám dát. Byli jsme nervózní, ale nahnali jsme tam pár svých kámošů. Nějak jsme to odehráli, bylo takový neslaný, nemastný, odezva slabá, jenom ti kámoši se tam ze soucitu pohupovali. Pak jsme dohráli, já položil tu kytaru, kterou jsem měl půjčenou od Wayna a opřel jsem se o bar. Říkám „Končíme, to vůbec nemá smysl“ A oni do mě hučeli, že chtějí, abychom hráli dál. Byla to jejich největší aktivita, kterou vytvořili, kdy stáli o to, abych s nimi hrál dál. Pak už se to nikdy neopakovalo. Protože jsem hodnej, tak jsem řekl, že to ještě zkusíme.

Další historky z 30leté historie Vypsané fixy, plány do budoucna i program oslav jubilea na pražském Střeleckém ostrově si můžete poslechnout v hodinovém rozhovoru v úvodu článku!