Michal Reitler: Divácký hit nepoznám, pracuji s očekáváním, Studna i Král Šumavy přinášejí dvojí zážitek

Pokud patříte mezi stálé posluchače naší série rozhovorů s hlavičkou Expres Star, určitě vám neuniklo, že se v nich poměrně často skloňovalo jedno jméno. A padala označení jako guru české televizní tvorby, nejlepší v republice, geniální producent a podobně. To jméno zní: Michal Reitler. Ředitel vývoje televize Nova, producent, scenárista a dramaturg je tentokrát hostem pořadu Expres Star. 

Michal Reitler v různých rolích stál za seriály České televize Případy prvního oddělení, Devadesátky, Most!. Nevinné lži, Ochránce, Svět pod hlavou, Božena nebo Trpaslík, na Nově mimo jiné uvedl v život Ulici, pod jeho dohledem se natočily úspěšné série Iveta, Vědma, aktuálně na Voyo uváděná Studna nebo chystané komediální seriály Pád domu Kollerů a Milionáři.

V neposlední řadě je kreativním producentem ságy podle osudů Josefa Hasila, Král Šumavy, která právě jako dárek divákům vstoupila na obrazovky Novy. Její vyvrcholení, které se chystá na Voyo, slibuje být televizní událostí letošního roku.

V minulosti Michal Reitler mimochodem prošel i naší třetí velkou televizí, tedy Primou. Od roku 2021 je ředitelem vývoje televize Nova, bez nadsázky se tedy dá říct, že bez jeho svolení bychom se na Nově a Voyo neměli na co koukat. Za svou práci získal sedm Českých lvů, spoustu dalších cen posbíraly filmy a seriály, které do výroby poslal.

Čím jste chtěl být jako školák?
Na základce jsem chtěl hrát fotbal. Na střední jsem věděl, co nechci. Dostal jsem se na elektrotechnickou a hrozně rychle jsem zjistil, že kondenzátory, odpory a tištěné spoje nejsou cesta pro mě. Tehdy jsem objevil něco, co chci dělat a splnilo se mi to. Nachomýtl jsem se do komparsu Princezny Jasněnky, a když jsem viděl při práci pana Trošku a pana Brabce, natolik mě to ohromilo, že jsem zatoužil dělat film. Takže to byl takhle jednoduché.

Kolik stránek scénáře vám stačí, abyste poznal, že máte v ruce budoucí hit?
Celý scénář a ještě to musím několikrát konzultovat, protože ten hit se takhle rychle nepozná. Nikdy nemáte jistotu, že je to hit, ale pracujete s potenciálem. Když tu látku vezmete do ruky, říkáte si, jestli je v něčem výlučná, jestli je to něco, co v Česku nebylo, nebo nebylo dlouho, čímž vám spousta odpadne, protože mnoho těch věcí je viděných, jsou napodobeninou něčeho, jsou průměrné. Když potom přijde něco, co prostě vás porazí, řeknete si „Sakryš, tohle je dobrý a český, dlouho to nebylo,“ zkoumáte, jakým způsobem je to napsané, jestli to dosahuje parametrů budoucí události. A pak to ještě konzultujeme, když se shodneme tři, čtyři lidi, z nichž každý z toho světa vidí jinou část, když se shodneme, že všem nám to připadá dobré, je pak naděje, že to během té realizace nepoztrácíme. Na konci to má masivní diváckou odezvu, čemuž se říká hit.

Možná jsem trochu předbíhal. Jak vlastně vznikají projekty pro televizi? Dostávají se k vám hotové scénáře, nebo řešíte synopse, náměty, případně naopak hledáte náměty, knihy, vymýšlíte s kolegy témata, o kterých by se dalo točit a zadáváte potom kreativním producentům, aby na tom pracovali? 
Všechno, co jste vyjmenoval, se děje. Na příkladu Studny a Krále Šumavy: Ty cesty byly rozdílné. U Studny se na mém stole setkal stejný nápad. Jeden byl kolegy Michala Prokeše, který bydlí ve Vonoklasech a fascinuje ho, jak ta kauza, která nás všechny kdysi traumatizovala, je pořád živá. A pak z druhé strany přišla nabídka od producentů a velmi zkušeného scenáristy Miro Šifry, že by to taky chtěli zpracovat. Když se řekne Studna, za prvé ve velké části z nás hrkne, protože si vybavíme, co jsme kdysi viděli, ale za druhé přijde zvědavost, jak to vlastně bylo.
Čili to je ten případ, kdy slyšíte název, záměr a řeknete „To bych si rád přečetl.“

U Krále Šumavy je na začátku ta legenda. Tušíme, kdo je Král Šumavy, ale každý máme o tom, jaký člověk se zatím skrývá, jinou představu. Předchází tomu vynikající knížka od Davida Jana Žáka, kterou jsem kdysi četl a je to strhující dobrodružný příběh. Cesta Krále Šumavy na obrazovky začala tak, že jsem se k té knížce dostal, ozval se mi David Jan Žák, zároveň jsem věděl, že chtěl dělat s Davidem Ondříčkem. Byla knížka, probrali jsme to, David Ondříček toužil dělat Krále Šumavy. Takže už máte nějaké věno na začátku.

Pak se může stát, že vám rovnou přijde scénář, vy si ho přečtete a chcete vidět víc.

Voyo aktuálně uvádí Studnu, na obrazovky Novy se pak právě z Voyo přesunul jiný příběh s reálným základem, Král Šumavy. Jsou tyhlety případy a příběhy založené na skutečných osudech pro diváky zajímavější, než totální fikce?
To bych neřekl. Je to jiný druh zábavy, kdy jste k tomu přitahovaný právě zvědavostí, jestli se náhodou dozvíte víc, než co jste o tom věděl, a to je, myslím, elektrizující. Když řeknete „Studna“, minimum lidí zůstane bez nějaké emoční odezvy, to už je nějaký benefit, s kterým můžete pracovat. Když řeknete král Šumavy, děje se totéž. Je to značně rozporuplná postava, značně rozporuplná legenda a v té rozporuplnosti je nakonec ten divácký potenciál. Být si vědom toho, jak je na Krále Šumavy pohlíženo, kolik bylo Králů Šumavy. 

Ten skutečný příběh, skutečný zločin má v sobě tu velkou výhodu, že v sobě kombinuje vysokou emocionalitu s informací. A ve chvíli, kdy uděláte true story nebo true crime důvěryhodně a jste důvěryhodný zdroj toho, jak to vyprávíte, pro ty diváky vzniká dvojí zážitek. Jednak se něco dozví a jednak ten příběh prožijí velmi emočně.

Studna i Král Šumavy mají zpracování z minulého režimu, pokřivená tou dobou. U obou se dá říct, že jsou svým způsobem kultovní. Je výhoda, nebo nevýhoda mít takový základ, když točíte nové zpracování stejného příběhu?
Je to výhoda i nevýhoda. V rámci producentské práce si na začátku musíte rozvážit, co jsou slabiny té věci. Například, jestli vás zajímají politické okolnosti toho příběhu, jestli jsou důležité pro tu novou verzi. U Krále Šumavy respektujeme, že tu vznikl nějaký audiovizuální počin, ale není pro nás důležitý.

Nás zajímá kluk, kterému bylo 22 a prostě chtěl někomu pomoct přes hranice, protože se mu zdálo zbytečný ho zastavovat, když chce, ať jde. Přihodilo se to ve chvíli, kdy za to byl lágr. Nás zajímalo, jaké to je, když je vám 22, hoří vám za patami, máte spoustu energie a ocitnete se na hranicích, na frontové linii před třetí světovou válku, protože tehdy to tak svět vnímal. Když odložíte ten předobraz a pracujete od začátku, myslím, že se to spíš stává výhodou, protože otevřete ten příběh dvěma skupinám, které se na něčem neshodnou na základě toho předchozího příběhu.

U Studny je to trochu jinak. Potřebovali jsme definovat, proč jdeme Studnu vyprávět a začalo nás zajímat, v čem je to současné, tedy jakým způsobem můžete nakládat se svým duševním zdravím, jestli umí někdo včas odejít ze vztahu, od člověka, který je potenciálně nebezpečný, jak se ta situace zhorší, když mezi vámi je dítě, které prošlo nějakým postižením. Postupnými kroky, jak jdete rešerší hlouběji a hlouběji k tomu příběhu, tak se nakonec vzdalujete od té epizody Majora Zemana. Kdo studnu viděl, ví, jak s ní pracujeme, kdo ji neviděl, tomu to nechci prozrazovat. 

Král Šumavy, jak už jsme říkali, právě vstoupil na televizní obrazovky jako dárek k narozeninám televize Nova. Předpokládám, že stejně jako v případě Ivety nás krátce po tomhle televizním uvedení čeká vyvrcholení celé ságy na Voyo…
My to divákům dlužíme. Ti, co viděli Krále Šumavy, opravdu čekají dlouho. Jsem si toho vědom, občas mě lidi zastavují, mám kamaráda v sousedství, který se mě ptá už třičtvrtě roku nebo rok, kdy už bude pokračování. Už se blíží, bude to v dohledné vzdálenosti po uvedení Krále Šumavy na Nově. Zároveň ale mám dobrou zprávu: Původní plán byl, že to budou tři sezóny po třech dílech a nám přišlo škoda nechat diváky tak dlouho čekat, takže jsme se rozhodli, že natočíme vrcholnou část příběhu zároveň, že to bude šest dílů. Tím pádem je to o něco později, ale na druhou stranu pro naše předplatitele to bude šest týdnů s Oscarem Hesem a jeho přáteli, prostě rozbalíme příběh toho, jaká je cena, když chcete žít a konat svobodně?

Čeká nás v těch posledních šesti dílech Krále Šumavy i pohled do současného světa, dočkáme se zestárnutí Josefa Hasila a jeho porevolučního osudu? 
Ne. Rozhodli jsem se jeho příběh rámovat tím krátkým obdobím, v kterém se to všechno stalo, kde se rozhodovalo jednak o třetí světové válce, jednak o tom, že hranice mezi světy poběží mezi Československem a západními zeměmi, v tomto případě Šumavou. Nás zajímalo, co se všechno odehrálo, jak se pomalu zavírala opona. Dál jít nechceme, navíc už to všichni znají. Je nejzajímavější, když si vyberete spíš kratší období.

Král Šumavy i Studna jsou z poměrně vzdálené minulosti, ale příběhy zpracované v sérii Metanol, v Případech prvního oddělení, Devadesátkách, Ochránci nebo Ivetě jsou v paměti lidí ještě hodně živé. Musíte být opatrnější, když ještě žijí přímí účastníci a lidi si to hodně dobře pamatují?
Ze všech věcí, které jste jmenoval, je extrémním případem Iveta, protože jsme se rozhodli zachovat reálná jména. To máte tu nejvyšší odpovědnost vůči lidem, když příběh jdete vyprávět s jejich jmény, s jejich pohnutkami. Nějak to musíte obsadit, nějak je musíte líčit, zároveň vyprávíte věci intimní a bolavé, ta opatrnost je v tomhle případě na maximálním stupni. Je to zcela jistě srovnatelné s tím, když jdete dělat skutečný případ, podobně obezřetně se musíte chovat vůči obětem, v případě skutečných případů těmi oběťmi nejsou jen ti zavraždění, ale i rodinní příslušníci nebo přátelé, takže u těchto příběhů si vždycky na začátku musíte setsakramentsky dobře rozmyslet, jestli máte dobrý důvod, proč to vyprávět.

Když vyprávíte o skutečných lidech, stává se, že někdo tu vaši natočenou verzi rozporuje, protože nepochopí, že se nejedná o dokumentární rekonstrukci, ale příběh, který má vlastně jistou literární licenci.
Myslíte od těch, jejichž příběh vyprávíme? 

Je to tak. Můžete změnit jména, tím pádem vlastně nemusíte asi žádat o svolení, ale oni se v tom třeba vidí a mohou rozporovat, jak jste jejich příběh pojali.
To bych považoval za naše selhání, kdyby se nám to stalo. Vy jdete stavět nějakou emocionalitu a atraktivitu toho příběhu na zádech někoho jiného, a když to s ním nezkonzultujete, tak ho nemůžete pro ten příběh zneužít. Takhle jsme dělali Matematiku zločinu, když jsme vyloženě jako potřebovali souhlas pana Tomana, jehož je to příběh. On měl špatnou zkušenost s médii, čili to bylo velmi složité se s ním domluvit. Vy tím přebíráte odpovědnost a ve chvíli, kdy se dohodneme, že toto je příběh, který můžeme vyprávět, je to velká satisfakce. Rodině pana Markoviče jsme seriál Metoda Markovič: Hojer poté, kdy byl hotový, pustili. A to je zatěžkávací zkouška, kdy jen doufáte, že to bude v pořádku…

Ale víme, že paní Markovičová byla spokojená…
I děti… To jsou předobrazy, které by se mohly cítit nejdotčeněji tím výstupem, takže vy u nich musíte začít i skončit. Když jsme šli dělat Most!, věděli jsme, že první, komu to musíme ukázat, jsou Mosťáci, když jsme dělali Duklu 61, museli jsme to nejdřív ukázat horníkům, když jsme dělali Ochránce, ukázali jsme ho učitelům. Tuhle metodu si držíme stále, nejdřív musíme získat zpětnou vazbu od těch, jejichž příběh vyprávíme.

Vaše televizní filmy a seriály sbírají ceny, už jsem zmínil vašich sedm Českých lvů a samozřejmě další ceny sbírají projekty, na které dohlížíte právě z pozice ředitele vývoje. Je pro vás takové ocenění důležité? Nebo raději úspěch poměřujete čísly sledovanosti?
Obojí má svou váhu, to totiž není buď, anebo. Jsem milovník Spielberga a Formana, režisérů, kteří dokázali dostat do souladu divácký úspěch s tím odborným. Když máte jenom ten odborný, je to samozřejmě velká hodnota, když máte jenom divácký, tak je to hodnota, ale spojit to je moje vrcholná ambice. Ve chvíli, kdy jste schopni strhnout diváky příběhem a zároveň vás ocení ti nejlepší v oboru, to má prostě velikánskou hodnotu,  opravdu velikánskou.

Pomůže Český lev zpětně sledovanosti?  Třeba naposledy oceněné Matematiky zločinu?
Český lev nasvítil Matematiku zločinu znovu, diváci k ní přišli. Půvab Matematiky zločinu je relativně nenápadný, to je třídílný sychravý a poměrně křehký příběh. Český lev pomohl a já z toho z toho mám dvojnásobnou radost, nejen tu komerční, že přišli noví diváci, ale i tu tematickou, protože je to příběh kluka se špatnou pověstí, který se dokázal postavit chybujícímu systému. A zároveň když máte v roli novináře, který něco vyřeší, většinou je v Česku cesta k divákům složitější. Je to fajn, čím víc lidí to vidí, tím líp.

Mohou pak ceny otevírat dveře k tvůrcům a hercům, kteří nad seriály – a nad seriály Novy speciálně – donedávna ohrnovali nos?
Změní to klima, čili ti plašší tvůrci už se třeba nebojí vstoupit do spolupráce s komerčním subjektem. Ale zase bych to úplně nepřeceňoval, protože nakonec u většiny profíků zvítězí látka a téma, které dostanou, a samozřejmě taky poměr nějaké odměny vůči rozsahu práce. Ale lesk cen je nějaká přidaná hodnota. 

S Novou teď spolupracují tvůrci, které by tam možná ještě nedávno málokdo čekal. Namátkou mě napadá Alice Nellis nebo David Ondříček. Je to tím, že Nova se rozhodla více, lidově řečeno, šlapat do tvorby a taky točit projekty quality TV, takže spolupráce s komerční televizí už je teď v pohodě?
Povedlo se, že se majitel rozhodl k odvážnému kroku budovat SVOD platformu na kvalitním hraném českém obsahu. A kvalitní hraný český, znamená, že potřebujete kvalitní české tvůrce, kteří umí hranou tvorbu. Musíte vytvořit podmínky, aby se do toho nebáli vstoupit. Z tohoto hlediska si nejvíc cením těch, kteří byli první. Když jsem odcházel z České televize, tak se spousta lidí divila, proč jdu z ČT a proč jdu na Novu. A málokdo si uměl představit, že vzniknou projekty, jaké později vznikly. Ať už je to Iveta, nebo Jitřní záře, která vyloženě překvapila lidi svojí intimitou a pravdivostí až sociálního dramatu. Borci a borkyně, který byli první, podle mě riskovali nejvíc, což byl zrovna David Ondříček, Petrr Bebjak s Matematikou zločinu nebo Alice Nellis se seriálem Mozaika. Uvěřili vizi, neměli možnost nevěřícího Tomáše sáhnout si do rány, prostě uvěřili, šli do toho a dopadlo to dobře. A příklady táhnou.

Myslím, že pro spoustu z nich také mohlo být zárukou, že to nebude špatná volba, vaše jméno, protože měli zkušenost právě z České televize…
Možná ano. Já jsem si to připouštěl, čili jsem měl strašlivé nervy. Ale celá Nova si si to uvědomovala, to nebyla jenom moje mise, bylo to komplexní rozhodnutí, že tímhle směrem chceme jít a chceme se obklopit lidmi, co dělají dobře svoji práci. Je potřeba vědět, že takhle dobří lidé v oboru mají vždycky na výběr,. Zároveň jsou většinou nejplašší, takže někdo přišel dřív, někdo později. Teď třeba považuji za velikánský úspěch, že poprvé od Mostu jsme se dali dohromady s Honzou Prušinovským a Petrem Kolečkem a za pár měsíců jdeme točit seriál.

Co vlastně obnáší funkce ředitele vývoje obsahu? Umí Michal Reitler zvolit ze svých projektů ten nejoblíbenější? Povedlo se Nově vrátit se do čela sledovanosti, což si vytknul za cíl? Proč považuje Ulici za nejvlivnější seriál současnosti? A jaký je podle něj rozdíl mezi prací ve veřejnoprávní České televizi a komerční Nově? 
To se dozvíte, když si pustíte celý 55minutový rozhovor v úvodu článku. 

Archiv rozhovorů Expres Star najdete v sekci Podcasty, v aplikaci Expres FM, na webu Podcasty.cz a v aplikacích Spotify a Apple Podcasts.