Modelka Martina Šmuková: Krásný svět plný nádherných žen, do kterého jsem kdysi vstupovala, je pryč

Posledním hostem podcastu Boomer Talk v roce 2022 byla Martina Šmuková, modelka a zakladatelka Nadačního fondu Pink Bubble. S Milošem Pokorným probrala své začátky v modelingové branži, setkání se známými osobnostmi, ale i vážnější témata týkající se pomoci onkologickým pacientům. 

Mám pocit, že se řada věcí kolem modelingu přesunula na sociální sítě. Nebere to práci tradičním modelkám?
To, že se modeling přesunul na sociální sítě, je neoddiskutovatelný fakt. Celý svět modelingu, který já znám, je trochu pryč. Dnes už to ale modelkám práci nebere, protože s tím počítají a žijí s tím. Holky, které jsou v mém věku a pochopily to včas, se přesunuly na sociální sítě, nadále fotí a dělají krásné kampaně. Stalo se párkrát, že mě v castingu nevybrali a ptali se mě především na počet sledujících na Instagramu. Osobně se za influencera nepovažuji, protože jsem introvertní. Ten krásný modelingový svět, do které jsem kdysi vstupovala, plný nádherných rozličných žen, je pryč. Dnes chtějí být všechny dokonalé, ale nejsou jedinečné. Svět modelingu je stejně trochu pozlátko, býval autentičtější, dnes je to jinak než doopravdy.

Je pro práci modelky sebekritika důležitá?
Není, speciálně dnes. Musíš se umět prodat, pokud to neumíš, vezmou někoho jiného. Ta sebepropagace je nezbytná.

Během své kariéry jsi potkala celou řadu známých osobností. Na které vzpomínáš ráda?
Většina z těch setkání bylo moc hezkých, potřásla jsem si třeba rukou s Madeleine Albright, u některých osobností mi stačilo být v jejich přítomnosti, třeba vedle Dalajlámy nebo Václava Havla. Bruceovi Willisovi jsem polila kalhoty tequillou.

V jednom rozhovoru jsem se dočetl, že ti své telefonní číslo dal Robbie Williams… 
Byl milý, zdvořilý, nicméně jsem mu poděkovala za pozvání a s díky odmítla. Byli jsme na jeho koncertě, pak jsme se potkali a on se mě ptal, jak se mi to líbilo. Je to vtipný a milý chlap, na ženitbu to ale nebylo.

A mimo všechny tyhle příjemné zážitky, dal ti modeling ještě něco jiného do života?
Měla jsem v plánu studovat medicínu a říkala si, že modeling je úkrok stranou. Navíc jsem si myslela, že ho budu dělat jen chviličku, ale nakonec jsem u něj vydržela docela dlouho. Vlastně jsem tehdy modelingem pohrdala a styděla si přiznat, že jsem modelka, vždycky jsem říkala, že jsem OSVČ. Ne, že bych se vysloveně styděla, že jsem modelka, mně to spíš přišlo, že to není práce v pravém slova smyslu a že ta pravá ještě přijde. Modeling mi dal zkušenosti, samostatnost a nezávislost. Ta práce mi potvrdila, že k tomu, abych se cítila plná, nepotřebuji na někom viset a zároveň jsem se uvnitř cítila strašně svobodná. Potkala jsem se s moc zajímavými lidmi, s lidmi, kteří mají peníze, díky tomu jsem se mohla věnovat charitě. Měla jsem spoustu času a prostředky žít, fungovat a ten čas věnovat třeba onkologicky nemocným dětem, pro které ta moje malá pomoc může být zcela zásadní.

Inspirovala ses v zahraničí?
Původním impulsem byla moje návštěva Jižní Afriky, kde ta situace nebyla jednoduchá, snažili jsme se pomoci chudým dětem. Zároveň to byla dobrá škola v tom, že když o danou pomoc dotyčný nestojí, je dobré ustoupit zpět. Když jsem vstupovala do neziskového sektoru v mém rodném Brně, předpokládala jsem, že se lidi úplně automaticky dělí o to, co mají. Neříkám, že se musí rozdávat statisíce. Viděla jsem to ve světě, u nás jsem měla hodně přátel mezi expaty, kteří tu žijí a byli prvními, kteří peníze darovali. A to byl pro mě obrovský impuls a motor. Pak jsme začali s českými firmami a dárci, u kterých to nebylo tak samozřejmé, ale Praha byla v tomto směru skvělá už od začátku. Bylo to období kolem roku 2000, které bylo na peníze velkorysé. Dnes je to jinak, charity i neziskové společnosti počítají s dárcovstvím, spíš řeší, komu dají peníze, než jestli. A za to jsem jim nesmírně vděčná. Ten pokrok je znát, za těch třiadvacet let, co s v tomhle odvětví pohybuji, se to strašně zlepšilo, ale začátky pro mě nebyly úplně příjemné, protože lidé se ptali, co z toho mám nebo kdo si tam u nás pere peníze. Na to, jak to začalo a jakou měly neziskové organizace pověst, jsou ty spolky a fondy plné profíků a srdcařů zároveň. To není jednouché, protože veřejnost si myslí, že v neziskovém odvětví by lidé měli dělat zadarmo. A neberou v potaz, že to člověk to dělá na plný úvazek nebo že má děti. A také jim nedochází, že člověk by v neziskových organizacích měl pracovat, protože chce, ne kvůli výši odměn.

Jak těžké je přesvědčit lidi, aby vám přispěli?
Báli jsme se, že tu fundraising nepůjde, ale zjistili jsme, že pochopení mezi určitou skupinou lidí je obrovské a solidarita velká. Máme dobrou zkušenost právě s tím, že nám na splněná přání pacientů lidé peníze posílají. Máme na webu příběh toho konkrétního člověka, jaké je jeho přání a kolik potřebuje. Sto procent příspěvku putuje danému žadateli, když se vybere víc, může si třeba vybrat nějaké doplňkové věci. Je to vše pečlivě hlídané z úřadů. Jednotlivec má možnost poslat třeba i 200 korun, k tomu i osobní vzkaz s přáním brzkého uzdravení. A je skvělé, že lidé na tato splněná přání hezky reagují a peníze posílají. Co se týká ostatních věcí, je to o osobních kontaktech, málokdy chodíme žádat někam, kde nás vůbec neznají. Jakmile máte člověka, který má hodně peněz a ví se to o něm, dostává těch žádostí stovky. Naše dárce jsme nikdy nemuseli nutit, pomáhají nám opakovaně a mám pocit, že vidí smysl v tom, co děláme. A doufám, že se řady nových dárců rozšíří po celé zemi. Letos slavíme desáté výročí Pink Bubble. Peníze, které dostáváme, neutrácíme za žádné produkční věci, rovnou je směřujeme na naše projekty. Veškeré informace jsou na webu Pinkbubble.cz a tam si zájemci mohou vybrat, jak nás podpořit. Důležitá je ale informace, že pokud má někdo ve svém okolí nějakého onkologického pacienta do třiceti let, který by mohl potřebovat naší pomoc, nebo by mu dělalo radost nějaké splněné přání, tak se na nás může obrátit. 

Myslíš si, že tu tvojí aktivitu lze ještě někam posunout, vidíš někde ještě nějaké další cesty, jak pacientům pomoci, máte i jiné nápady, jak jim zpříjemnit život?
Krom usnadnění návratu do života po léčbě, je důležité i podat pomocnou ruku a nastartovat je v normálním životě, přestože mají nějaké následky nemoci. Zbavit je strachu z návratu nemoci, té nejistoty. Rádi bychom se více chtěli zabývat psychologickou podporou, protože se na nás obracejí lidé, kteří se před pár lety léčili a teď to na ně doléhá. Chtěli bychom také pacientům pomoci se po léčbě vrátit do práce, aby byli samostatní, žili normální život.

Pocházíš z Brna, máš ráda vtipy na Brňáky a na Pražáky?
Mám ráda dobré fóry o čemkoliv. I o blondýnách. Je to úplně v pořádku a klidně si ten fór poslechnu desetkrát, protože si je nepamatuji, v tomto jsem taková akvarijní rybka, ale neumím je vyprávět. 

Jaký byl její nejhorší zážitek v modelingu? Jak ráda tráví Vánoce? A cítí se boomerem?
Poslechněte si v našem podcastu.

Martina Šmuková
Přestože od chvíle, kdy v roce 1992 jako první Češka vyhrála prestižní modelingovou soutěž Elite Model Look, uplynula už tři desetiletí, čas Martině Šmukové na kráse neubral. I v současné době se občas objeví na přehlídkových molech a módních fotografiích, i když se tomuto povolání věnuje již jen okrajově. Charismatická žena s okouzlujícím úsměvem totiž nyní rozdává radost hlavně lidem s onkologickým onemocněním. Prostřednictvím své nadace Pink Bubble již deset let pomáhá náctiletým a mladým dospělým postavit se na vlastní nohy a žít šťastně i v období, kdy jim život zkomplikovala rakovina.  

Foto: Expres FM / Petr Novák