Olda Říha: Každý myslí jen na sebe a na prachy

Olda Říha, ústřední postava legendární kapely Katapult přijal pozvání do podcastu Boomer Talk Miloše Pokorného. V těchto dnech slaví významné životní jubileum a s Katapultem vydává novinku Nostalgia, kterou představí na koncertní sérii. Během rozhovoru prozradil, proč hraje, co mu při koncertech přináší radost a s Milošem si připil na svého bývalého spoluhráče Dědka a prozradil, jak to v kapele měli s alkoholem nebo drogami.

Část dětství jsi strávil v Mozartově ulici. Napadlo tě někdy, když jsi chodil tou ulicí, že bys ses mohl živit tím, čím Mozart? 
Zajímavé je, že když jsem začal hrát, tak jsem samozřejmě vnímal nejenom Beethovena a Mozarta, ale kupodivu i jazz, dixieland, swing, big beat nebo vážnou muziku. Poslouchal jsem takové ty různé varhanní etudy od slavných muzikantů a pak mi došlo, že jsem možná okultista, protože když jsem v mládí chodil tou Mozartkou, pak nahoru na Bertramku a ještě výše na Cihlářku, že něco musí existovat, nějaký osud. Kde bych jinde vzal ten talent. Jsem odkojený Smíchovem, mě dokonce v šesti letech nalévali desítku pivo, legendární Smíchov, babička mi dávala skleničku po svíčkové. 

Katapult letos slaví 60 let na scéně a ty v květnu 75. narozeniny. Stále hrajete, máte plno, ale bylo někdy období, kdy jsi vážně přemýšlel o tom, že kapelu rozpustíš?
Co se týká muziky a mých celoživotních parťáků, nikdy, nikdy. Nikdy by nikdo nedokázal zavinit, abych přestal hrát, nikdy. Mám to říct ještě jednou? Ale ty vnější vlivy, tehdejší politické vztahy, systém, strana. Dnes už jsme všichni svobodní, jsme volní, ale ty lidské vztahy se strašně pokazily. Každý myslí jenom na sebe. A na prachy. Nemůžu vám nic slibovat, ale vnitřně vím, že čas ukázal, že stojí na mojí straně a dokázal, že moje hudba je správná. Když si zahraješ ty staré bluesové fláky, to je takové potěšení, jenomže to už nikdo z těch nových generací neumí hrát, protože tím neprošly.

Vyšlo vám nové album Nostalgia. Je to, podle názvu, ohlédnutí za muzikou, kterou jsi měl a máš rád, anebo se ti líbilo to slovo?
Ty syčáku, já tady nemusím být, ty jsi odpověděl. Přesně jsem věděl, že to nebude nostalgie, jako že je mi smutno, ale že se zpětně ohlédnu za muzikou, kterou jsem od osmačtyřicátého poslouchal. Muziku, kterou jsem začal vnímat a potom i hrát, a kterou jsem poslouchal na rádiu Luxembourg. To jsem chtěl. Chtěl jsem se vrátit úplně na začátek a začít prostě znova, tady a teď. Ten název souvisí přesně s tím, co jsi řekl na začátku, čerpal jsem z mého mládí.

Desku představíte na červnových koncertech, které navštíví mix lidí, starších i mladších fanoušků. Jaký je to pocit, když se to generačně míchá?
To je prostě pocit radosti a k zbláznění, protože já s nimi mluvím, zároveň vidím ty generace a já čím starší, tím jsem mladší, na koncerty chodí i dámy, které jsou babičky. A všechny ty generace zpívají skladby Katapultu a najednou se mnou prožívají svůj život. Je to strašlivá nadstavba, jsou to příběhy ze života lidí. Věříš jim, zažil si je, zažíváš. Potřeboval bych, aby byla vidět ta řeč obličeje. Dalo by se říct, že si za to nic nekoupíš. To teda nekoupíš, ale zažíváš blaho v srdci a blaho v duši. Hraju, protože si chci udělat radost a pak to hodit do těch lidí a to se mi vrací.  Proto hraji, pro ten úspěch, energii, empatii. Teprve pak přijdu do kanceláře a mrknu, kolik jsem vydělal.

Asi není silnější moment, než když s tebou publikum zpívá skladby slovo od slova?
No, to určitě. Zrovna když jsme hráli ve vyprodaném pražském Furturu  a já jsem prostě skoro vůbec nezpíval, já jsem prostě hrál a publikum dirigoval, byla to atmosféra jako kráva a já to publiku nechal, ať si to užijí, protože můžu zpívat vždycky. A jeden fanoušek napsal, že to bylo špatně, že přišel na můj hlas a poslouchal dvě hodiny celý sál. Měl pravdu, tak jsem ubral plyn.  

Jak se stavuješ seznam skladeb, které na koncertě zahrajete, jak mícháš nové věci s hitovkami?
Lze cítit, že jsem senzibilní, empatický člověk. Program není žádná sranda, stovky kapel seřadí patnáct skladeb jen tak. Jenže já si to skládám v hlavě, představuji si, jak půjdou skladby po sobě, po pomalé skladbě zase přitlačím. Takže každá písnička podporuje tu předchozí i tu následující a já si to ani nepíšu, já to hlavě slyším. Možná, že na prvních čtyřech koncertech vyměním jednu, dvě skladby. Ale tu základní kostru nikdy neměním. Posledních deset let, když jsem napsal novou písničku, tak jsem ji vždycky zahrál na premiéře jako poslední. To bys viděl ten rachot. Jsme jediná kapela, která začala kariéru živou deskou, to ještě nikdo nikdy neudělal. A jsem jediná kapela na světě, která vždycky končí písničkou, kterou nikdo nezná. A já jí věřím. 

My jsme si tady symbolicky připili na Dědka a mě zajímá, jak ses v kapele popasoval s alkoholem?
Od klasické sestavy, když jsme byli hladoví, chudí, vyrůstali spolu, žili jsme spolu na chatách a v různých kvartýrech, tak vždy, když jsme hráli, tak jsme nikdy nepili. Když jsme měli před sebou koncert, tak jsme taky nikdy nepili, ale uměli jsme zajít na diskotéku, a když frčel rum s kolou, tak jsme si dali rum s kolou. Ale nikdy, nikdy jsme se neopili. Užili jsme si to, vykecali se a pak koukali, kterou holku bychom sejmuli. Drogy se nás netýkaly, my jsme chtěli jenom hrát. Chtěli jsme mít styk, ale ty holky nechtěly, oni potom nakonec na baru řekly, že se musí jít učit a že maminka říkala, že musí být do jedenácti doma. My jsme žili samostatné životy, osamělé. A občas se zadařilo. Ta odpovědnost prostě v té kapele, v tom týmu, to je taková nadstavba. Nebo jsme šli na nějaký myslivecký bál a tam jsme si taky dali pivo, samozřejmě. Ale nikdy jsme se neodpotáceli opilí a bylo štěstí, že nebyly drogy, taky nás holky zvaly, ať si šlehneme, tak to ne, to ne.

Jak se Olda Říha vyrovnával se ztrátou spoluhráčů? Jak to má s moderními technologiemi? Jak tráví volné chvíle? A jak prožíval rivalitu mezi Olympicem a Katapultem?
Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku. Archiv pořadu Boomer Talk najdete na webu podcasty.cz nebo ve své oblíbené podcastové službě.

Oldřich Říha

Narodil se 18. května 1948 v Praze, kde také vyrůstal. V mládí se věnoval sportu, do té doby než se u něj projevil intenzivní zájem o hudbu. Svoji hudební kariéru započal již v roce 1963, kdy postupně hrál ve skupinách Meteor, Shadows, Memphis, Black Stars, Flemings, Lylis, Sinners, Cathedral a Mahagon. V roce 1975 se Říha vrátil do skupiny Mahagon, ve které hrál se svým dlouholetým kamarádem Jiřím „Dědkem“ Šindelářem. Po přejmenování skupiny na Katapult se frontman Říha stal autorem takřka veškerého hudebního materiálu skupiny a měl tak výrazný podíl na úspěších skupiny, za které se rozhodně dají považovat dvě vítězství v anketě Zlatý slavík (1979, 1980), prodej přes 1.000.000 nosičů hudby či koncerty s legendárními kapelami Deep Purple, Sweet, Slade, Status Quo. 

Katapult

Rocková skupina, která vznikla v roce 1975 v Plzni. Skupina se řadí mezi nejúspěšnější české hudební skupiny, v prodejnosti desek obsazovala 2. místo za Olympic, dvakrát zvítězila v posluchačské anketě Zlatý slavík, roku 2007 byla uvedena do Beatové síně slávy. Olda Říha a jeho legendární Katapult vydávají studiovou novinku. Pod titulem Nostalgia vychází bezmála sedm let od posledního alba Kladivo na život.  Nový studiový počin vychází v roce, kdy Olda Říha – mozek, srdce a duše Katapultu – oslaví 75. narozeniny a 60 let na scéně. Drtivou většinu písní zkomponoval sám, na textech se kromě něj podíleli Filip Hrbek a Michal Tříska.  Na album zařadil i coververzi „klasiky“ od Suchého a Šlitra Mister Rock a mister Roll.