Oto Klempíř: Nebyli jsme horší než dnešní rappeři, mainstreamu jsme chtěli ukázat, že stojí za h***o

Zakládající člen oblíbené skupiny J.A.R., textař, marketingový guru a scenárista Oto Klempíř přijal pozvání do podcastu Boomer Talk. S Milošem Pokorným probrali Otovy hudební začátky, generační rozdíly a samozřejmě i marketing nebo velké korporace. 

Jak ses potkal s Michaelem Viktoříkem? 
Myslím, že mi o něm řekl můj hudební guru osmdesátých let Marek Gregor. Že Viktořík hraje na diskotéce U Holubů a rapuje tam do toho. Říkal jsem si, jak se tam dostanu, když je tam vstup 50 korun. Tak jsem mu po někom poslal vzkaz a jednou za ním šel. Stál tam na schodech takový blonďatý, hubený, vysportovaný polobůh a jak jsem se k němu blížil, tak pokynul hlavou a řekl mi: „Čau, to seš ty…“  A takhle jsme se potkali. 

Kdy tě napadlo, že byste mohli dělat hudbu?
Já si tam pro to šel. Dlouho předtím, v hloubi osmdesátých let, jsem na vídeňské televizi, kterou jsme na Moravě chytali, každou neděli koukal na rakouskou popovou show. A viděl jsem tam poprvé klip ke skladbě Da Da Da od kapely Trio. Nebo Rock Steady Crew, byli oblečení v teplákovkách, na nohou adidasky a byli uvolnění, mělo to úplně jiné tempo, dikci, rapovali. A z toho jsem se takzvaně zvencnul. Pamatoval jsem si nápěv jejich písničky a začal to deklamovat na nejrůznějších večírcích a mejdanech. Lidi to neznali a reagovali na mě, jako bych já byl Rock Steady Crew. Říkal jsem si, jak to to trochu více rozjet. Takže jsem sehnal Michaela, ten sehnal Romana Holého, sehnali muzikanty. Neměli jsme bubeníka, tak jsme hráli předtočené beaty z datky. Nebyli jsme horší než dnešní rappeři, akorát tempa byla pomalá, bylo tam víc not, ale ten nápřah byl stejný, zkrátka jsme chtěli ukázat mainstreamu, že stojí za h***o. A kupodivu jeden z našich největších zastánců byl Jiří Korn, který nás bral do nejrůznějších pořadů a takovým opatrným způsobem nám otevřel dveře. V té době vládnul Láďa Křížek, Aleš Brichta, Kabát, Oceán a nám se jejich hudba, jako rapperům a funkerům, zdála naprosto nesnesitelná. Těžko jsme kousali, že národ není takový, aby přijmul americkou a ještě navíc černou hudbu s velkou orchestrací. Češi na to nejsou připravení do dneška, jsou na to připravené určité malé vrstvy lidí ve velkých městech, zbytek národa to nechává chladným.  Vidíš to i v dnešních televizních soutěžích. Měl jsem období, kdy jsem se ze všech sil a s pozitivismem sobě vlastním snažil sobecky hledat v české kultuře něco, co by mě zajímalo. S velkou radostí jsem začal a po poměrně dlouhé době zase s velkou radostí přestal, protože jsem nenašel nic, co by mě zaujalo. Nemám velké nároky, chci jen prožitek, umění a chci, aby mě to zasáhlo v duši nebo alespoň pobavilo. A já to nenašel ani v televizní tvorbě, hudbě, filmu nebo literatuře, tak jsem tu českou kulturu zavřel a orientuji se na něco jiného. Českou kulturu devastuje srovnání se zahraničím. 

Vystupujete už nějakou dobu, jak to máte s koncertními podmínkami, třeba co se týká vybavení šaten, jaký je v tomto směru rozdíl oproti minulosti?
V současnosti je to na vysoké úrovni, je tam studený i teplý bufet, červená a bílá vína, vodka, protože Michael pije vodku, tequilla, protože dechaři pijí tequillu, je tam sálat, polévka, jsou tam taková a maková piva. To je v pořádku. Daleko složitější jsou podia, která jsou v českých klubech kolikrát za trest. Jsou malá, v klubech je vedro, nízké stropy. J.A.R. vystupují v deseti lidech, někde hrát, i kdybychom chtěli, prostě nemůžeme, protože se tam nevejdeme. Ale celkově se úroveň zvedla o tisíc pater.

V minulém díle jsme se s Janem P. Muchowem bavili o faktu, že se v nejrůznějších domácích anketách oblíbenosti umísťují roky pořád ti stejní lidé. Proč myslíš, že to tak je?
Historickou zkušeností národa, který nikdy nebyl v dynamickém pojetí dějinným ani geografickým. Ty změny sem chodily velmi klopotně a velmi pomalu. Jeden hospodářsko-politický analytik mi říkal, že je překvapený z výsledků výzkumů volebních preferencí. Naše pětikoaliční vláda má po devastačním úvodu zaviněným ruskou agresí, měnovou situací, drahými energiemi, inflací a tak dále v podstatě stejné preference, místo toho, aby tu hořely ohně a byla plná náměstí. A také, že je překvapený, co ten národ všechno vydrží. Nic se tu neděje. A to co se děje, je zveličováno médii. A ani se nic dít nebude. To jsou Češi. A to samé je v té muzice nebo ve filmu. 

Myslíš, že je to i tím, že ty nové generace, které by měly být odvážnější a drzejší, jsou nakonec mírné v protestech i vyjádřeních?
Co myslíme tím „nové generace“? To jsou odlišné pojmy. Nová generace, která studuje střední školu na venkově nebo na státních školách v Praze? Nebo ti na elitních cizích základních, posléze středních školách a nakonec na univerzitách? Ti posledně jmenovaní chtějí po maturitě pryč, protože zjistili, že tady pro ně není místo, neuplatní se a všechno tu ovládá devadesátková klika. A ti ostatní, kteří tady zbydou, a nastoupí na nějaká místa, protože musí držet dynamiku státu, tak pojedou v těch nastavených kolejích. A zbytek, co se stane krom toho, co jsem tady řekl, jsou malé zázraky.

Děláš v marketingové a reklamní branži, co tě na ní ještě po letech baví?
Na to bych mohl odpovídat celý den. Jako příměr si představ armádu: Jdeš na vojnu, podepíšeš jim to na dvacet let, žiješ v kasárnách, střílíš na střelnici, seš otrávený a čekáš, až to přejde, protože je to rutina. Anebo jdeš na vojnu a za rok tě povolají do Iráku, pak si odpočineš, jdeš do Somálska, do Bosny a žiješ několik let vojenským životem natvrdo, jsi ve válce. A v reklamě tuhle válku, tohle nasazení, supluje korporát. Jsou firmy jako Ogilvy nebo WPP, v těchto tvrďáckých reklamkách se musíš proboxovat k zakázkám, které tě zajímají, prostě dřeš hubou podlahu. A po nějakých deseti letech, když nejsi korporátní typ, který zakotví v nejvyšších patrech, chceš vypadnout. Chceš vypadnout, ale máš za sebou to totální nasazení, tuhle vojnu a z té žiješ potom celý život. Vybereš si obor a máš zkušenosti, které do tebe ta společnost narvala. 

Ty jsi tímto výcvikem prošel, co tě tedy v tomto oboru drží?
Získal jsem nejenom nadhled, ale i určitý šestý smysl a cit pro věc. Mimo jiné dělám i politický marketing, vedl jsem několik úspěšných kampaní a myslím si, že jsem našel klíč k tomu, aby moji klienti uspěli. Rád bych to popsal, ale je to nesdělitelné, každý si musí najít svojí cestu, svůj klíč, ale někdo ho nenajde nikdy. Těm, kterým se to podaří, vědí, o čem mluvím. Je to soubor nějakých znalostí, který tě dovede k správnému cíli. Ale ty to musíš trefit, protože ten správný cíl může být falešný. Ale stejně, nic není taková cesta k úspěchu, jako tvůj vnitřní radar, který ti řekne, jak to má být. 

Kdybys měl uvést jednu reklamu, kterou bereš jako trefu do černého… 
Neřeknu žádnou novinku, z těch domácích je to reklama s kancem a vánočním stromečkem z dílny naprosto geniální copywrighterky Báry Novotné. Těch nesmrtelných českých je hodně, třeba celá série reklam na operátora Oskar, kterou vymyslel Dan Růžička. 

Jaká byla jeho první cesta na Západ? Z jakého důvodu přestal pít? Nebo co ho nejvíc baví na koncertování s J.A.R.? Poslechněte si v našem podcastu. 

Oto Klempíř se narodil v roce 1963 v Kyjově. Po ukončení gymnázia přesídlil v roce 1982 do Prahy, kde krátce na to získal své první hudební angažmá v kapele Garáž. 17. 11. 1989 spoluzaložil oblíbenou českou funkově-rockovou skupinu J.A.R., se kterou vydal devět řadových alb. Je autorem většiny textů. Krom psaní textů pro hvězdy české pop music má na svém kontě i sólové album Špička, spolupracoval na něm s Oskarem Rózsou, vyšlo v roce 2012. Mimo jiné je podepsán i pod soundtracky k filmům Snowboadďáci a Rafťáci. Zároveň je i autorem scénářů k filmům Czech Made Man a Hranaři. Napsal tři básnické sbírky a v roce 2014 zasedl do poroty česko-slovenské verze celosvětově známé televizní pěvecké soutěže X Factor. Více jak čtvrtstoletí pracuje v marketingu, patří mezi špičku politických marketérů v ČR. Podílel se na kampaních pro Piráty, ODS i Spolu. Je otcem dvou synů. 

Boomer Talk
Oblíbený moderátor Miloš Pokorný se představuje v podcastu s názvem Boomer Talk, který na Podcasty.cz, Seznam Zprávách a Expres FM vychází dvakrát měsíčně. Termín boomer slouží jako urážlivé označení zahořklých, starých internetových uživatelů, kteří mají potřebu kritizovat mladší uživatele za jejich věk a zájmy. Princip podcastu Boomer Talk je srovnávání věcí nových a starých. Miloš Pokorný na toto téma vyzpovídá zajímavé hosty nejrůznějších profesí.

Foto: Expres FM / Vašek Mašinda