Pavla Beretová: Na každém projektu hledám něco zajímavého, někdy jsou to jen peníze 

Miloš Pokorný přivítal v Ranním klubu rádia Expres FM herečku Pavlu Beretovou, která se rozpovídala o projektu Amerikánka, působení v Národním divadle, přátelství mezi herečkami i o tom, jaké filmy se jí líbí a kde ji v blízké budoucnosti diváci uvidí.

Amerikánka je zážitek na celý život

Začneme projektem Amerikánka. Režisér Viktor Tauš mi říkal, že patříš mezi pilíře tohoto projektu. Co tě vedlo k tomu, že jsi šla do poměrně nejistého projektu, o kterém se rozhodně nedá říct, že je komerční? 
Myslím, že jsem vlastně vůbec nevěděla, do čeho přesně jdu a že to bude takhle dlouhodobý projekt, ale jsem za to strašně ráda, protože to je pro mě životní zážitek.

Jak říkal Viktor, ten film bude taková třešnička na dortu plánovaná na jaro 2024. Ale vy vlastně díky představení Snowflakes už ten film propagujete… 
Snowflakes napadly Viktora během natáčení. Když jsme asi rok a půl už pracovali se skupinou dětí, která se na natáčení podílela, tak jsme se do nich postupně zamilovávali a nějak jsme je přijímali, a řekli jsme si, že nechceme, aby to filmem celé skončilo. A Viktor dostal nápad, že místo trailerů na film udělá živý trailer, že to bude divadelní představení a že tím s těmi dětmi zůstaneme a budeme mít možnost s nimi ještě pracovat a strávíme tak delší čas pohromadě. Po premiéře Snowflakes jsou reakce skvělé, až jsme z toho takoví trošku vyděšení, jak je možné, že se něco takového povedlo, protože lidem se to opravdu líbí, určitým způsobem je to zasahuje a zároveň to v nich vzbuzuje jakousi naději a radost.

Role mě musí zaujmout 

Poprvé jsem tě zaregistroval v televizi v Okresním přeboru. Mám takový pocit, že ty máš buď štěstí na role, nebo si je dokážeš dobře vybrat, jsem si nikdy neřekl, že by ti role nesedla.
Snažím se si role vybírat a dělám to hlavně podle intuice, a jsem ráda, že to takhle funguje. Mám určitě štěstí na nabídky, protože kdybych ty nabídky nedostávala, tak bych je nemohla přijímat.

Když se člověk živí herectvím v malé zemi jako Česká republika, tak si přece jen úplně nemůže vybírat z nabízených rolí, aby ho to opravdu uživilo. Kde máš hranici, kdy si řekneš, že by pro tebe třeba nějaká nabídka byla finančně zajímavé, ale nevezmeš to, protože to tak necítíš a nechceš to hrát?
Já vždycky na tom projektu, o který se zajímám, musím najít něco, co je pro mě zajímavé. Někdy tou motivací jsou peníze, i to k tomu patří, ale zároveň bych nechtěla jít pod nějakou úroveň. Naštěstí jsem se zatím nedostala do situace, že bych musela nutně něco vzít, takže je to v pohodě. I když jsem dostala nějaké nabídky, třeba na dlouhodobý seriál, a věděla jsem, že by mě to finančně zajistilo, když jsem si představila ten strávený čas, tak jsem do toho prostě nešla. Pro mě je zajímavější mít více menších věcí než jednu velkou a dlouhodobou.

Stalo se ti někdy, že jsi měla velké dilema, ale pak jsi s odstupem času přišla na to, že jsi udělala dobře, když jsi do toho nešla? 
Ve většině případů, když jsem dospěla k rozhodnutí, že to teda nevezmu, jsem si pak vždycky zpětně řekla, že mě asi v tu chvíli chránili všichni svatí a že bylo dobře, že jsem se tak rozhodla.

Ostravačka v Praze

Jaké to pro tebe bylo, když si přišla z Ostravy do Prahy a do Národního divadla?
Když jsem přišla do Prahy, měla jsem trošku problém s tím, že jsem byla zvyklá říkat věci na rovinu, protože Ostraváci se s tím prostě moc nepářou. Už jsem se ale určitým způsobem adaptovala. Co se týče přijetí do Národního divadla, to byl fakt takový šok, pro mě to totiž bylo první jeviště, na kterém jsem v životě stála. Přišla jsem k tomu úplně jak slepý k houslím, ale bylo to pro mě jedno z nejhezčích období, na které hrozně ráda vzpomínám.

Řekla bys o sobě, že jsi ctižádostivá herečka?
Myslím že ano, strašně ráda posouvám svoje hranice, jdu dál, objevuji nové věci, učím se. A chci, aby to, co dělám, bylo co nejlepší.

I herečky mohou být přítelkyně

Věříš na přátelství mezi herečkami, nebo je to podle tebe jen určitá forma přetvářky?
Víc a víc pozoruji, že v naší branži to funguje tak, že ty přátelství jsou vlastně nějakým způsobem plytký. Musím ale říct, že mám štěstí na přátelství s několika herečkami, který se táhne už od školy, a je pravda, že si často říkáme, že to je výjimečné a že jsme měly štěstí, že jsme na sebe narazily. Mezi námi není žádná soutěživost nebo žárlivost. Naopak si fandíme, přejeme si a pomáháme si, když je potřeba.

Já jsem se díval a musím říct, že jsem nenašel moc rozhovorů s tebou. Mám pocit, že tě to moc nebaví a že to není úplně tvoje parketa se nějakým způsobem medializovat, je to tak?

Abych byla úplně upřímná, je to tak, ale teď mám období, kdy jsem si řekla, že budu dávat rozhovory, a to hlavně kvůli Snowflakes, protože chci ten projekt propagovat.

Tvůrce filmů obdivuji

Jaké jsou aktuálně top projekty, kde hraješ, nebo kde tě v blízké budoucnosti budeme moct vidět?

Teď nejdůležitější je premiéra filmu Amerikánka v květnu 2024 a do toho se podílím na dalším filmu, který natáčíme s dokumentaristkou Veronikou Liškovou a který už připravujeme asi pět let. Teď jsme se konečně dostali s celým týmem k realizaci a moc nás to baví. Je to film o smíření se smrtí a s odchodem blízkého člověka, vlastně takový intimní lidský scénář.

Stalo se ti někdy, že jsi měla něco rozdělaného, těšila ses na to, nebo jsi tím dokonce nějakou dobu žila, a pak se třeba i po několika letech stalo, že to celé ztroskotalo? Třeba kvůli tomu, že se na realizaci nesehnal dostatek peněz?

Mně se to nestalo, ale znám podobné případy. Zafinancovat natáčení filmu je opravdu strašně těžké a já všechny ty tvůrce, režiséry a producenty, obdivuji, když to celé ustojí a ty prostředky seženou, nebo do toho dají svoje peníze.

Kdybys měla říct jeden český nebo slovenský film za poslední dva roky, který se ti nejvíc líbil, který by to byl? 

Strašně nadšená jsem byla z filmu Světlonoc, který natočila Tereza Nvotová. Mně se ten film moc líbil a Tereze hrozně fandím, protože já vždy oceňuji to, když se tvůrce vydá jiným směrem, nebo se pustí do trochu jiného žánru než všichni ostatní.