Performerka Kača Olivová: Nahota je pro mě jako kostým, přestala jsem se podceňovat a mít deprese ze svého těla

Při performance Dinner Párty v galerii Display, která byla součástí výstavy Nejen nukleární rodina, si Kača Olivová mimo jiné máčela ňadra v želé, házela ho po lidech a oděna jen do elfích uší křičela „Láska!“ Vedoucí pedagožka ateliéru Nových médií 2 na Akademii výtvarných umění v Praze, performerka a feministka Kača Olivová jako kostým užívá nahotu a doporučuje každý den hýčkat a objevovat krásu našich těl. 

Autorka rozhovoru se Kačou Olivovou dlouho přátelí a účastní se perfomancí, proto si v rozhovoru tykají.    

Kačo, co je v posledním období náplní tvých uměleckých aktivit?
Já toho dělám strašně moc, tak doufám, že na nic nezapomenu. Ateliér Nových médií 2 vedeme společně s Darinou Alster a nedávno jsme participovali na výstavě Karla Nováka, významného českého naturisty a fotografa, který předloni zemřel, takže to byla výstava na jeho počest, aby se lidé z Prostějova a jeho okolí mohli rozloučit a naposled se s ním setkat. Náš ateliér byl přizván proto, že tělesnost je naším velkým tématem, a tak jsme měli možnost prozkoumat, že Karel Novák vnímal naturismus v takové celkem současné podobě. Mně se to propojilo se sexekologií, kterou se zabýváme jak v ateliéru, tak i já osobně.

Co je to sexekologie?
Je to životní styl, filosofie, enviromentální strategie a sexuální identita v jednom. Za tímto pojmem stojí Annie Sprinkle a Beth Stephens, které se tomu věnují už roky. Je to takový pozitivní způsob, jak nastartovat ekologický aktivismus nebo jak zpracovat klimatický žal a všechny ty negativní pocity, které se objeví, když se člověk začne zabývat ekologií. Tento směr propojuje sexualitu s ekologií a dá se to dobře vysvětlit na jejich postoji, že bychom o planetě neměli uvažovat jako o matičce Zemi, která nás bude opečovávat a my si od ní budeme brát všechno, co potřebujeme, ale jako o milence, o kterou se musíme starat a chceme, aby jí s námi bylo dobře, takže náš vztah k planetě je pak aktivnější. Je to skvělé hnutí s mnoha rovinami.

Proč ti sexekologie učarovala?
Velmi se mi líbí už třeba přehledová tabulka sexekologie, kde je například napsáno, že už šťastné zírání do přírody lze vnímat jako projev začátku sexekologického (nebo také ekosexuálního) smýšlení, ale je tam celá řada dalších aktivit, třeba představování si sexu s mraky. Pro mě to byla cesta, jak nebýt pod tlakem deprese z poničené přírody, ale přistupovat k tomu aktivně a pozitivně, protože mě vždycky víc než deprese baví přijít na to, jak se k věcem stavět s nadšením a humorem. Annie Sprinkle v minulosti pracovala jako pornoherečka, získala doktorát na Institute for Advanced Study of Human Sexuality v San Franciscu a během svých show dělala takové věci, jako že nabízela lidem pohled na svůj děložní čípek, protože většina lidí ho nikdy v životě neviděla, nebo se lidé mohli fotit s jejími prsy na hlavě, a takový hravý zábavný přístup k sexualitě mi byl vždycky blízký. Podobně lze totiž komunikovat třeba i závažná témata nenásilně a zábavnou, příjemnou formou.  

A co z takových sexekologických aktivit je ta tvoje oblíbená?
Já sním o růženínovém dildu. Existují také krásná dřevěná mimochodem.

Tvoje aktivity sahají i do zahraničí. Kam jsi naposledy cestovala?
Byla jsem v Polsku, kde jsme měly rezidenci s Mothers Artlovers, což je umělecká skupina, která spojuje a podporuje matky umělkyně. S těmi teď máme docela dost výstupů, jedním z nich byla výstava v Displayi, kterou jsi zmiňovala, a měla své pokračování v New Yorku. S naší školou a několika studujícímu i z našeho ateliéru jsme byli nedávno také v Paříži na krásném setkání studujících ze 40 různých škol a mnoha evropských zemí.

Jak si můžeme představit, co se děje v ateliéru Nových médií 2 na AVU?
Například nyní se zabýváme Herstorií AVU, to znamená historií (nebo spíš herstorií) žen na naší škole, našich předchůdkyň. Právě totiž slavíme výročí sta let od doby, kdy první čtyři ženy absolvovaly AVU. Jejich odkaz chceme uctít a vůbec hovořit o tématu žen v umění. Jedna z těchto žen, Helena Bochořáková-Dittrichová, byla dokonce autorkou prvních dřevorytových komiksů, její díla jsou ve sbírkách v Paříži a New Yorku, u nás je ale téměř neznámá.

Tvým kostýmem při performance je tvé nahé tělo, Kačino roucho. Říkáváš, že miluješ být nahá a kdyby ti to teplotní podmínky dovolovaly a nebylo to pro spoustu lidí nekomfortní, chodila bys nahá pořád. Byla jsi taková odmala, nebo jsi musela dospět k takhle svobodnému vztahu k vlastnímu tělu?
Spíš jsem k tomu musela dospět, a to tak, že mě už přestalo bavit podceňovat se a mít deprese ze vzhledu svého těla. To byla strategie, kterou jsem zaujala už v pubertě, ale od té doby ji prohlubuji. Nahé mi bylo dobře vždycky, ale dlouho mě nenapadlo, že bych nahotu použila ve své tvorbě, až asi v polovině svého studia na FaVu (Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně). Nahota není v umění zas tak ojedinělá, malby a kresby aktů potkáš v každé galerii, ale většinou jsou jejich autoři muži a jde o dávno mrtvé anonymní ženy. Taky proto mě napadlo nahotu integrovat do své tvorby a chtěla jsem se jí začít zabývat důsledně.

Kdy jsi k použití nahoty ve svém umění přikročila poprvé?
Poprvé jsem v roce 2011 natočila video Everlasting Love, ve kterém tancuju nahá. Myslela si, že to video dělám proto, protože naživo bych to nedokázala. Při výstavě, kde se toto video promítalo, mi ale došlo, jaká je to výzva, a v temné místnosti jsem tancovala nahá sama se sebou na plátně. Jelikož ve vedlejším sále se konala party, tak jsem se později přemístila tam. Dnes mi do performance nahota sama o sobě většinou nepřináší nic nového, vnímám ji jako výrazový prostředek a vlastně jako kostým. Tradičně se v performance nosí černé oblečení, to je pro mě nemyslitelné, to mě nenapadá si vzít ani normálně na ulici, protože už moje normální oblečení pro hodně lidí působí jako kostým.

Svět performance je často laické veřejnosti velmi vzdálený, ozývají se kritiky ve smyslu „Svlékat se umí každý!“ Nepřipadá mi, že by to bylo téma v tvém osobním životě, jak na tebe nahlížejí lidé, kteří se diví tomu, jak divně se oblékáš, nebo jak se svlékáš.
S negativními reakcemi se většinou nesetkávám, když pominu hejty v online prostředí. Poslední dobou performuji v nějakém předpřipraveném prostoru, v galeriích a na festivalech, navštěvovaném lidmi, kteří už tak trochu vědí, na co jdou. Za studií jsem častěji performovala ve veřejném prostoru, kde se pohybovali lidé netušící, co se tam odehrává. Pak se mě buď snaží ignorovat, což je musí stát dost sil, anebo mají potřebu se nějak vymezit. Někdy funguje nakažlivost nadšeného davu jako na performance na vernisáži diplomových prací v centru Brna, kdy jsem skákala nahá na trampolíně a rozhazovala glitry a lidé se ke mně přidávali a brali to jako nějakou hodně zajímavou party. Davem dvou set rozjařených lidí se nenápadně šinul dopravní policista, radši jako by nic neviděl.

Jak je to s obnažováním se na veřejnosti, nepostihla tě někdy ruka zákona?
Nikdy, ani když jsem byla kurátorka Umakartu, což je galerie ve výloze, a mnoho umělců v rámci vernisáže performovalo přímo na ulici. Hrozila by zřejmě nějaká mírná pokuta, nicméně co se týče umění v pojetí zákona, mnohem horší je užití hluku nebo ohně.

Co bys lidem poradila, kdyby chtěli dosáhnout takového stupně sebepřijetí a sebelásky jako ty?
Hlavně nečekat a hodně se hýčkat, každý den si najít čas na to, věnovat se svému tělu, objevování toho, jak vypadá a co umí, a teď nemyslím, kolik dokáže uběhnout, ale pro mě takovým úžasným dobrodružstvím bylo sledovat své tělo v mateřství, ale objevuji to neustále.

Co například máš na mysli?
Naučila jsem se se svými prsy, když jsou bez podprsenky, točit. Trošku to bolí, ale stojí to za to, protože je to strašná prča.

Je nějaké místo, kde se performance nedaří, třeba v totalitních státech?
Naopak, čím je v nějaké zemi hůř, co se týče svobod, tím se tam performance daří líp, protože je to kolikrát jediný nástroj, kterým se dá vyjádřit. A navíc velmi rychle. V Československu se performance velmi rozvinula za socialismu, protože mnozí umělci nemohli nikde vystavovat. Je to skvělý nástroj protestu a vyjádření politického názoru.

Kde tě lidé mohou vidět v nejbližší době?
Od ledna do března budu mít rezidenci v INI prostoru v Praze, kde se chci věnovat definování a zkoumání radikální body positivity.

Foto: Alois Stratil, AVU / Radek Dětinský, Zbyněk Maděrič, Iva Růžičková a archiv Kači Olivové