Petr Jákl starší: Jednou za mnou přišli, co bych řekl, kdyby mě zapálili

Miloš Pokorný si do svého podcastu Boomer Talk pozval tentokrát legendu českého judistického sportu, herce a kaskadéra Petra Jákla staršího. Judo bylo jedním z témat, probrali i českou kaskadérskou školu nebo Petra juniora, režiséra a producenta, který se nebojí i velkých projektů plných hvězd. 

Jsi judista, jak sis zapamatoval to názvosloví, ten slovník?
V tom není žádný problém, protože jakmile se člověk tím sportem začne zabývat, je to součást výuky, tréninku. A jak postupuje výkonnost, tak závodník musí dělat zkoušky, podle toho máme barvy pásků a tak dále.  

Jaký je v judu nejvyšší stupeň?
Strop je desátý dan, který měl jenom zakladatel juda. V podstatě ve světě je nejvyšším stupněm osmý dan.  

Kdy už můžeme říct o judistovi, že je fakt dobrý, že něco dokázal?
Abych to jenom upřesnil: Ty pásky samozřejmě o něčem vypovídají, ale od třetího, čtvrtého danu, což je výkonnost, jsou víceméně udělované za zásluhy.  Nedá říct, že ten, který dosáhl osmého danu, je lepší než ten, který má druhý, ale je olympijský vítěz.  

A ty jsi skončil s jakým danem?
Teď mám osmý dan, proto říkám, že od určitého stupně je to za zásluhy a člověk vlastně pro to nic nemusí udělat. Když jsem byl prezidentem Českého svazu juda, tak jsem dostal vyšší dan, ale od pátého danu je uděluje světová federace.

Jak Asiati vnímají Evropana? Když je dobý, mají respekt?
V Japonsku skoro všichni dělali judo, učilo se na škole. Když jsem tam prvně přijel jako judista, později jako trenér, už jsem tady byl v judu známý, čili mě tam brali jako Senseie, což je něco víc, než normální závodník. Protože jsem byl Evropan a reprezentant nějaké země, tak ke mně, když jsem šel na trénink, přiběhli  vysokoškoláci, judisti, přinesli mi kimono, které předtím zahřívali, aby se mě dobře nasazovalo a před příchodem na tatami mi připravili přezůvky. A vrchol byl, když jsem se chtěl osprchovat, tak jeden z těch judistů za mnou přišel s takovým bílým ručníčkem a chtěl mě omývat, což jsem nepřipustil. To byly mé začátky v Japonsku. Lukáš Krpálek, když tam přijede, už je osobnost. Všichni si ho velmi váží.

Jak se z aktivního sportovce, který dokázal víceméně všechno, stane kaskadér a posléze scenárista, producent, popřípadě člověk, který radí při natáčení filmů?
Celkem jednoduše, za všechno může judo. Na soustředění reprezentantů juda před mistrovstvím Evropy přišli východoněmečtí filmaři, že si chtějí vybrat judistu. A ta filmová role že je gestapák, který bude zastřelený na nějakém velikánském schodišti a spadne dolů. Za judisty přišli, protože umí padat. Vzhledem k mému ksichtu jsem se jim jako gestapák jevil ideální a vybrali mě. Nejdříve jsem odmítl, že to dělat nebudu, ale nakonec mě ukecali a s trenéry se domluvili, že počkají až po Mistrovství Evropy. Řekl jsem si, že to bude zajímavá zkušenost, navíc zábava a šel do toho. Představoval jsem si, že z toho schodiště skočím v podstatě po hlavě a těmi judo kotouly se dokutálím dolů. Řekli akce, někdo vystřelil samopalem, ozvala se rána, tak jsem skočil, dopadl až dolů, a když jsem se celý pomlácený dokutálel, cítil jsem se skoro mrtvý. Domníval jsem se, že to mám hotové, kdežto ten režisér přišel a řekl, že to bylo hrozné, že to vypadalo, jako když to skočí nějaký gymnasta a že se to nedá pro film použít. A teď mě začal poučovat, jak mám při zásahu do břicha spadnout přirozeně. Asi třikrát jsem to musel opakovat. Dodnes nevím, jestli s tím byl spokojený a jestli se to vůbec v nějakém tom filmu použilo. Pak mi řekli, ať se támhle postavím do fronty, že mě za to něco zaplatí. A to byla fronta komparzistů, kteří byli vyplácení za celý natáčecí den a dostali stejné peníze, jako já za ty dvě hodiny. 

Patříš k zakladatelům pověstné české kaskadérské školy. Jak vlastně vznikla?
Pro mě to vlastně tou rolí padajícího esesáka skončilo, nějakou zkušenost jsem měl, ale víc jsem se tím nezabýval. A za nějakou dobu mi volali z filmového studia Barrandov, jestli bych se za nějakého herce v nějakém filmu nepopral, což mi přišlo, že není problém a že to je přesně pro mě. Šel jsem tam a udělal, co po mně chtěli. Pak zase přišli, abych někde spadnul na kole nebo jestli umím s auťákem, že bych s ním naboural. Jednou zas přišli s tím, co bych řekl tomu, kdyby mě zapálili. Takhle postupně to šlo, až mi najednou začali říkat kaskadér a já jsem se tím bavil, protože jsem všechny ty kousky musel vymýšlet. Abych byl úplně přesný, tohle byla moje cesta. Aniž bychom o sobě věděli, něco podobného začal dělat Jarda Tomsa, kterého pro změnu vyzval jeden pomocný režisér, aby dodal lidi na nějakou rvačku do filmu. On šel zase touto cestou, u něj byl třeba Zdeněk Srstka. My jsme o sobě nevěděli a sešli se na natáčení filmu Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky, do kterého potřebovali víc bláznů, jako jsme byli my. Pozvali nás oba dva, my tam na sebe koukali, on přišel se svou partou, já zase se svou partou judistů. A tak jsme se tam dali dohromady. Jarda byl skvělý chlap a vynikající kamarád. Aniž bychom si ho zvolili, dělal šéfa, všichni jsme ho uznávali a já byl hrozně rád, protože jsem studoval vysokou školu, dělal judo jako reprezentant a byl vytížený. 

Máš hodně pozitivní energie, stejně jako tvůj syn Petr. Tah na bránu a entuziasmus má tedy po tobě?
On je také blázen, jako jsem byl já, ale on to dotáhl do úplně jiných výšin, že tomu už nerozumím. Hodně jsem točil s Američany, začalo to filmy Most u Remagenu a Na západní frontě klid, takže jsem se v tomhle tom celkem dokázal orientovat, ale to, co nastalo u něj, to už jsem přestal chápat.

A když jste spolu probírali filmy, zrazoval nebo varoval jsi ho?
Samozřejmě. Často jsem ho varoval, protože sám jsem si prošel řadou problémů. A když v případě Žižky bylo všechno v běhu, už se pomalu vybíraly kostýmy, bylo utraceno hodně peněz, ale neměl pořád hlavního představitele. Prostě to nevypadalo dobře, protože už bylo utraceno hodně peněz. A byli jsme na chatě a on najednou seshora volá: „Nalej panáka!“. Tak jsem si říkal, že asi přišla nějaká dobrá zpráva. Petr přišel dolů, že mu volal Michael Caine, že četl scénář a hrozně do toho chtěl jít. A to byl ten zlom, protože když taková osobnost projeví zájem, pak už se herci jenom hrnou. 

Jaké trable zažívali se synem při přípravách natáčení filmu Kajínek? Jak prožíval jako reprezentant kontroverzní olympiádu v Mnichově? Jak si ve svém věku udržuje pozitivní náladu? A jak se stal součástí ochranky Václava Havla? Poslechněte si v našem podcastu, který najdete v úvodu článku. Archiv podcastu Boomer Talk najdete na webu Seznam Zprávy a ve všech dobrých podcastových aplikacích.