Rey Koranteng: Jsem stydlín, který se spíš drží v ústraní, s rasismem jsem se nesetkal, Česko bylo vždycky v pohodě

Televize Nova letos slaví 30. narozeniny. Jedním z mála lidí, kteří za tu dobu z obrazovek naší nejstarší soukromé televize nikdy nezmizeli, je moderátor Rey Koranteng, host dalšího vydání pořadu Expres Star.

Reynolds Koranteng letos taky slaví kulatiny, v srpnu mu bude 50. Po střední škole se věnoval meteorologii, od roku 1994 působí na Nově. Nejprve zúročoval svou lásku k meteorologii jako moderátor počasí, v srpnu 1999 se po rozchodu Vladimíra Železného se servisní organizací CME stal moderátorem hlavního zpravodajského pořadu, Televizních novin. Jeho dlouholetou pracovní partnerkou je Lucie Borhyová. Absolvent oboru Politologie a mezinárodní vztahy na vysoké škole CEVRO Institut je také moderátorem magazínu Víkend, vedl i politické předvolební debaty. 

Snil jste od dětství, že budete pracovat v televizi?
Ne, já jsem stydlín. Nikdy nikoho nenapadlo, že bych pracoval v televizi, jsem spíš člověk, který se drží v ústraní.

Jak se to stalo? 
Úplně náhodou. Potkal jsem doktora Kračmera a začal jsem u něj pracovat ve společnosti Meteopress – to je společnost, která zpracovává meteorologické informace – a připravovali jsme projekt pro tehdy ještě neexistující televizi Nova. To bylo v roce 1993, tam jsem přišel do kontaktu s tehdejším ředitelem zpravodajství panem Vávrou a šéfproducentem Jirkou Bendlem. Přišlo jim zajímavé, že jsem tmavý a mluvím pražskou češtinou, tak mi nabídli, jestli bych pro ně nechtěl pracovat. Přesně jsem nevěděl, co myslí, pak se ukázalo, že to je počasí, což mi bylo blízké,  tak jsem na to kývnul, ale vlastně nevím proč. Asi jsem původně nepochopil, že budu na obrazovce. Kdybych to věděl, to bych se asi styděl. Jenomže pak už to šlo rychle, najednou bylo u 4. února, začalo se vysílat a 7. února jsem šel na obraz. Když Nova začínala, byl to průlom – nebo spíš průstřel – do televizní tvorby tady. Počasí bylo v 3D grafice, to bylo do té doby nevídané,  pohybovali jsme se v klíčovací ploše. Byla to hodně intenzivní léta, strašně rád na to vzpomínám.

Když jste před těmi 30 lety začínal jako devatenáctiletý jinoch pracovat na Nově, pomyslel jste si, že byste to mohl vydržet tak dlouho? 
Absolutně ne. A doktor Kračmer mě vždycky držel nohama na zemi. Říkal „Sláva je pomíjivá. Dneska jsi hrdina, zítra padouch, nespoléhej na to!“ Člověk má v devatenácti pocit, že mu patří svět, takže kdykoliv  jsem se začal vznášet, tak mě usadil na zem. A taky mi na rovinu na rovinu říkal „Lidi na to nejsou zvyklí, že by se v médiích objevovali lidi jiné barvy pleti, tak se může stát, že ti to neprojde, že se prostě diváci vzepřou proti tobě a pak půjdeš z obrazu!“ Z dnešního pohledu je to hodně drsné, s dnešní mladou generací se musí jednat opatrněji, ale tehdy se s námi nemazali. Myslím, že to bylo docela dobře, že jsme byli připraveni na kritické situace.

Dokážete si představit, že byste dělal něco jiného po těch 30 letech?
Dokážu si představit ledacos. Otázkou je, jestli bych to chtěl, jestli si to přeju. Ale dokážu si představit, že bych asi mohl dělat i něco jiného. Nevím, jestli by mě to naplňovalo radostí, ale člověk pracovat musí.

Bezmála 25 let už moderujete televizní noviny ve dvojici s Lucií Borhyovou, jen s krátkými přestávkami na její mateřské povinnosti. Jste stabilní a velmi populární dvojice. Myslíte, že zvládnete ještě dalších 25 let?
Já ani nevím, jestli zvládneme 25 dnů. Co se týče nás dvou, jsme naprosto v pohodě. Tam problém není. Ale pořád mám v hlavě slova mého mentora, pana Kračmera, který vždycky říkal „Nikdy nevíš, co se stane dneska večer“. Pokud by to bylo dalších X let, bylo by to super, ale nikdo z nás neví, co se stane.

Zpravodajství televize Nova bylo – hlavně mezi odbornou veřejností – vnímané jako bulvární a neseriózní. Nutno podotknout, že si za to trochu mohlo samo, ať už kvůli zvířátkům na konci, údivu nad zmrzlou vodou v zimě, nemluvě o tom, že ve vašich řadách začínal Láďa Hruška se svými kuřecími kůžemi. Na druhou stranu samozřejmě musíme zmínit obří sledovanost, kterou si Televizní noviny dlouhodobě drží. Stávalo se vám, že při sledování některé z reportáží jste si pomyslel „Co to sakra je?“
Všechny ty reportáže, které tam byly vysílané, byly pravdivé. Můžeme se nad tím někdy pousmívat, ale tohle je život kolem nás. Když běží v televizi, nevidím je poprvé, vidím je několikrát během dne a vidím taky tu genezi, takže nějaké překvapení se tam asi neděje. Hodně zmiňovaná je Bába pod kořenem, to už je takové rituální video, ale ta reportáž byla dobře natočená, ta paní to skutečně prožila, bylo to ověřené. Můžeme se pousmívat nad tím příběhem.

Co byste vzkázal kritikům vaší práce?
Nepotřebuju nikomu nic vzkazovat. Když ta kritika má hlavu a patu, rád si ji vyslechnu. Mám to mnohem radši než nějaké pochlebování, plácání po ramenou a pomlouvání za zády. Když někdo na rovinu řekne, že něco neděláme dobře, vyslechnu si to. Jsem otevřený diskutovat s kýmkoliv. Ale těch zapřisáhlých kritiků, kteří jsou v permanentní negaci vůči čemukoliv, mi je vlastně trochu líto. Nemám potřebu jim něco vzkazovat, ať si to užívají, jestli jim to pomáhá jako nějaká mentální očista a seberealizace, že někoho neustále kritizují, všechno je špatně a lidi, který v životě nepotkali, nějak nálepkují. 

Váš tatínek pochází z Ghany, což je samozřejmě vidět i na vašem vzhledu. Čelil jste jako dítě, ale vlastně i jako dospělý, rasismu? 
Jako dítě mezi blízkými určitě ne. Vyrůstal jsem na Bulovce, v Praze 8 – Libni, u Heydrichovy zatáčky jsem chodil do školy. Praha byla vždycky jiná, lidi tady byli zvyklí se setkávat s cizinci. Občas nějaké dítě něco řekne, ale že by to byly násilné útoky, to ne. Člověk si musí tu svoji pozici vybojovat a obhájit. A jako dospělý taky ne, protože pak přišla revoluce a začalo se to hodně měnit. V tomhle ohledu, myslím, bylo Česko vždycky docela v pohodě. Trošku mě překvapuje, že jsme se někdy zbytečně bičovali stereotypy o tom, že máme předsudky. Asi máme jako společnost předsudky navázané na nějaké cizince, protože s nimi nepřicházíme do kontaktu. Ale když s nimi přijdou lidi do kontaktu, tak je to v 99 % případů bezproblémové.

Ptát se, jestli po tom, co jste se stal slavným moderátorem, se to změnilo k lepšímu, tedy nemá cenu…
Vždycky jsem byl středem pozornosti. Logicky, když jsem někam přišel, vždycky se všichni podívali. Když máte záplavu bílých tváří a najednou je tam jedna černá, tak to upoutá pozornost. Když někdo rozbil v jídelně tác a já byl poblíž, všichni se podívali na mě. Ale že by mě někdy někdo něco zakazoval, že by mě někdy někdo někam nepustil, nebo že by mě někdy někdo napadal, to se nestalo.

Může Rey Koranteng v klidu zajít na pivo, aniž by ho někdo otravoval třeba o podpis nebo fotku? 
To se děje pořád, že někdo chce fotky, ale já to neberu, jako že mě otravují, beru to tak, že mi projevují náklonnost. Jsem jim za to vděčný, protože to je určité ohodnocení mé pozice a mé práce. Naopak ve spoustě případů to otevírá brány. Dám se do rozhovoru s lidmi, se kterými bychom se za jiných okolností minuli, a když mi převyprávěli své příběhy nebo názory, tak mi to zase rozšíří obzor. Mám to docela rád, říkám tomu soukromé průzkumy veřejného mínění. Všichni žijeme ve svém mikrosvětě a máme pocit, že právě tak, jak to vidíme my, to přece musí vidět všichni. A ono to tak není, stačí vyjet 100 km za Prahu nebo v Praze do jiné čtvrti a ten život je úplně jiný. Rád se setkávám s našimi diváky, jsem rád, že mě oslovují, jsem rád, že se mi svěřují. Někdy jim v tom pomoct nemůžu, když jsou to soukromé starosti, to je jen vyslechnu. Ale někdy, když je to něco podnětného, tak se dozvím spoustu věcí pro moji profesi.

Jak se změnil Reyův názor na politiky, když je osobně poznal? Změnily se nějak jeho voličské preference? Nelákalo ho někdy utéct od zpravodajství? A jak se za těch 30 let podle něj změnil televizní byznys? 
To zjistíte, když si poslechnete celý rozhovor v úvodu článku!

Archiv rozhovorů Expres Star najdete v sekci Podcasty, v aplikaci Expres FM, na webu Podcasty.cz a v aplikacích Spotify a Apple Podcasts.