Režisér Braňo Holiček: Čím víc má herec zkušeností, tím je skromnější a pokornější

Hostem druhého vydání pořadu Expres Star, který si vytknul za cíl představit hvězdy zpoza kamer i před nimi, byl režisér a někdejší dětský – nebo spíš teenagerský – herec Braňo Holiček. 

Osmatřicetiletý Braňo Holiček se v šoubyznysu pohybuje od dětství, začínal v muzikálu a hudební branži, krátce na to přidal herectví, objevil se třeba v pohádce Král sokolů, historickém snímku Všichni moji blízcí nebo seriálech Vyprávěj a Zdivočelá země. Později se ale ze světel ramp přesunul za kameru, ve své režijní filmografii má zatím nekonečný seriál Ordinace v růžové zahradě, komediální sérii Pan profesor a dobovou Zlatou labuť.

Začínal jste jako 12letý v muzikálu v rodných Košicích, vydal jste dokonce cédéčko, sám jste napsal pár písní. Jakto že se tu dnes bavím s režisérem a ne hudebníkem?
To se tak stalo, že jsem chytnul období – nutno říct, že to bylo na Slovensku. A to byla doba Petera Nagyho a dětí, Míši Paštekové, co měla Sprejera frajera, a MC Erik & Barbara. MC Erik, tedy Erik Aresta, mi napsal písničky na desku. Vydavatelství, se kterým jsem měl smlouvu, měl pocit, že se dá do toho vlaku ještě rychle naskočit, takže jsme podepsali smlouvu asi na šest desek, z toho vyšla jedna. Myslím, že to nebyl velký úspěch, že vydavatelství do toho vlaku naskakovalo trochu později. Hudbu mám pořád moc rád, je velkou součástí práce, kterou dělám. Ale postupně se to přelilo k herectví a pak z herectví do režie.

Vy jste pak začínal v českých seriálech a filmech. Jak jste to měl s jazykem?
To byl postupný proces. Král sokolů je ve slovenštině, ve filmu Všichni můj blízcí jsem mluvil česky, aby seděl ten lipsync, ale byl jsem předabovaný. Pak, když jsem se ve 14 rozhodl, že bych chtěl z Košic jet studovat herectví do Prahy, dostal jsem podmínku, že musím složit zkoušky v češtině. Ty přijímačky jsem udělal, ale dostal jsem podmínku, že po roce musí říct, jestli, jestli teda můžu studovat dál, jestli jsem tu češtinu zvládnul. Takže jsem měl rok, abych se naučil pořádně česky. Jsem jediný Slovák, který vystudoval herectví na pražské konzervatoři, ještě přede mnou byla Dara Rolins. 

Vidět jsme vás mohli ve filmu Všichni moji blízcí, pohádce Král sokolů nebo v seriálech Místo v životě, Vyprávěj a Zdivočelá země, postupně jste ale přešel za kameru. Přišel jste na to, že je lepší pokyny udílet než poslouchat?
Trochu jo. Ale byl tam ještě důležitý mezistupeň, šel jsem studovat divadelní režii, než jsem se sta filmovým a televizním režisérem, tak jsem dělal hodně dlouho divadlo a byl jsem asi 10 let v angažmá v Ypsilonce, kam si mě vzal můj profesor Honza Schmidt už v druhém ročníku. Po celou dobu studia už jsem zároveň fungoval jako režisér v divadle. Navíc jsem byl herec, kterého bavilo mít nějaký vliv na ten výsledek, když jsem mohl tvořit společně s tím režisérem.  Z toho vznikla touha mít vliv na výsledný tvar, ale to samozřejmě narazí na jistou hranici, tak jsem pochopil, že jediná možnost, jak mít ještě větší vliv na ten výsledek, je zkusit režírovat.

Hrál jste pod vedením velikánů Václava Vorlíčka, Hynka Bočana nebo Dušana Kleina. I když jste byl teenager, vnímal jaře už tehdy jak pracují? Vzal jste si něco z jejich přístupu?
Byl jsem vždycky poměrně zvídavý, už jako dětského herce mě strašně bavilo sledovat ty technické věci, kameru nebo jak se dělají kaskadérské scény, takže jsem spoustu věcí okoukal. A nějakou výhodu jsem v tomhle měl, že jsem věděl, jak to vypadá, když jsem něco takového dělá. Když jsem byl starší, tak jsem to asi vnímal víc, ale určitě jsem se od nich učil. 

Nemáte trému před herci jako jsou Zlata Adamovská, Dana Kolářová, Petr Štěpánek nebo Petr Kostka?
Existuje takové téměř zlaté pravidlo, že čím víc má herec zkušeností, čím víc prokázal tou svojí prací, že je skvělý,  tím je skromnější a pokornější. Takže jsem se nesetkal s tím, že by někdo z velkých hereckých jmen mi dával sežrat, že jsem třeba mladší. Zkušenost praví, že není čeho se bát, pokud člověk ví, co chce.

Když mají ti zkušenější, starší, hvězdnější herci pokoru, máte tedy problémy spíš s těmi, kteří jsou i mladší než vy, ale takzvaně přišli změnit svět?
Někdy se to stane. Režie je z mého pohledu šedesát až osmdesát procent diplomacie a dvacet procent  nějaká technická zdatnost. Podle toho odhalíte, že režisér dobře funguje, když je prostě schopen vyjít téměř s každým, respektive dostat téměř z každého to, co potřebuje. Je to vlastně šikovná komunikace, až někdy manipulace, protože na place máte 80 nebo 120 lidí a potřebujete, aby všichni dělali to, co chcete vy, ideálně ještě tak, aby si mysleli, že na to přišli oni.  Pokud člověk chce dělat režii, tak musí umět komunikovat. A k tomu patří i to, že každý herec je jiný, někdo se rád předvádí, někdo do toho rád kecá, někdo naopak potřebuje jenom slyšet, co má dělat a nechce slyšet nic jiného. Úkolem režiséra je tohle vycítit, nějak to vychytat.

Jaký režisérský sen Braňo Holiček má? Vrátí se ještě někdy před kameru, nebo je pro něj herectví uzavřená kapitola? A trápí se špatnými recenzemi a uživatelskými komentáři?
To se dozvíte, pokud si poslechnete celý rozhovor v přehrávači v úvodu článku.