Hostem Ranního klubu byl herec Saša Rašilov. S Milošem Pokorným probrali nejen jeho role – například v sérii Bohéma a legendárních Samotářích – ale otevřeli i téma slavného uměleckého rodu nebo koníčků.
Nedělám to standardně, ale u tebe musím udělat výjimku, protože někde se píše Saša Rašilov, někde zase Saša Rašilov nejmladší. Ty pocházíš z legendárního hereckého rodu, můžeš nám zhruba přiblížit tu hierarchii vaší rodiny?
Ta hierarchie v našem případě není zas tak komplikovaná. Je to prostě na třikrát. Děda Saša Rašilov byl herec, táta Saša Rašilov kameraman a já jsem Saša Rašilov nejmladší. Sice teď už 50+, ale stále označován jako nejmladší.
Je to možná trošku klišé. Ale bylo u tebe od začátku jasné, že půjdeš cestou svého otce a dědy?
Už jsem si to pro sebe pojmenoval: To povolání je prostě infekční. Jakmile totiž jednou vezmeš dítě s sebou do práce, ať se mrkne, jak to vypadá, v tom okamžiku to začíná být v háji, protože ten herecký a divadelní svět je strašně vtahující a okouzlující.
Takže u tebe to bylo jednoduché. Infekce proběhla a bylo jasné, kde skončíš.
No jasně. U mě to tak určitě bylo.
Tvoje role Oldřicha Nového v sérii Bohéma byla pro diváky zásadní. Jak jsi k tomu přistoupil, aby to nebylo karikující, ale zároveň aby všichni pochopili, že takhle opravdu Oldřich Nový žil – i s těmi všemi problémy?
Jako první jsem to řešil s Robertem Sedláčkem, který je otcem tohoto ztvárnění. Hned na začátku jsem věděl, že budu chtít hlavně kopírovat obraz a postavení Oldřicha Nového v hlavách, srdcích a myslích všech diváků, kteří ho milovali. To všechno samozřejmě v pokoře a úctě k jeho osobnímu životu, který zůstával vždy tak nějak stranou. Oldřich byl miláčkem národa a v podstatě i během protektorátu se mohl nechat nosit na rukách, ale ve chvíli, kdy došlo k tomu, že jeho žena s částečným židovským původem měla jít do transportu, tak řekl, že pokud půjde ona, on půjde taky. Díky tomu ji vlastně zachránil. Byl to nesmírně skromný a statečný člověk. Já jsem se pokusil naplnit ten jeho příběh a osud tak jako zevnitř.
Máš nějakou roli, která je pro tebe zásadní ve smyslu, že si tě třeba diváci díky ní nejvíc pamatují, nebo že to pro tebe byla role, o které bys řekl, že tě charakterizovala?
Je to možná trochu vtipná úvaha, když se bavíme o roli, která by mě charakterizovala, ale asi bych řekl ta ve hře Vychovatel. Byla to moje vlastně první taková velká premiéra na profesionálním jevišti. Hrál jsem tam úplného magora, což je vlastně taková pozice, která mi nikdy nepřestala být úplně vzdálená, a to už jen proto, že to je prostě můj úděl, když už jsem si vybral být umělcem. Já tomu ale prostě říkám být kašparem, takovým tím jokerem, jednoduše každý večer někým jiným.
Samotáři byli ve své době fenoménem, spoustě herců přinesli popularitu. Spadl jsi někdy do toho, že ti sláva stoupla do hlavy?
Moje vlastní profesionální pochybnosti, které byly tak nějak určeny zřejmě tím slavným dědečkem, a takový stud venkovského chlapce, mě celá ta léta uchránily od toho, aby mi ta sláva stoupla do hlavy.
Co je teď pro tebe nejaktuálnější věc, na které pracuješ?
Teď asi nejaktuálnější je inscenace Nebezpečné známosti v Národním divadle, která měla premiéru před prázdninami. Toto představení se nám všem skvěle hraje a máme vyprodáno, což je skvělý pocit.
A co vlastně děláš, když zrovna nepracuješ?
Učím se nic nedělat, což je potřeba. Život je teď pro nás všechny takový rychlý, je potřeba se naučit vypnout a na nic nemyslet. Já třeba teď chodím po zahradě, chvilku sbírám ořechy, který padají, nebo koukám takzvaně do blba. Vždycky aspoň chvilku. Myslím, že je důležité, naučit se nechat všechno chvilku být, volně dýchat a nic neřešit. Jinak taky hraju rád na kytaru a na piano.