Šedesátník Lukáš Vaculík: V životě jsem měl obrovskou kliku
Redakce
Lukáši, jak se ti ráno vstává?
Ještě to jde dobře. Sice přicházejí takové drobné bolesti, kterých už se nikdy v životě nezbavíš, ale zase se s tím naučíš žít. Je ale povzbudivé, že nejsem takový ten, co se v pět ráno probudí a říká si, že už nemůže spát, co bude dělat, jestli sekat zahradu nebo něco takového. Zatím spím rád, a když můžu tak spím dlouho, ale zase už to není jako dřív, že bych spal třeba do oběda.
Ve dvaceti mi všichni nad 30 připadali jako mrtvoly
Když jsme byli mnohem mladší a někdo mi řekl, že chlapovi bude šedesát, tak mi to přišlo jako finále. A když se tam člověk blíží, tak si říká, že se vlastně nic neděje. Rekapituloval sis v hlavě tenhle moment jako životní milník?
Ani ne. Ty jsi to řekl ještě hezky, že když se blíží šedesát, blíží se konec. Já bych spíš řekl, že nám to tenkrát přišlo, jako že někdo kecá, že takový věk neexistuje, že je to sci-fi. Já si pamatuji, že když jsem poprvé točil s Jirkou Bartoškou, mně bylo dvacet, dvaadvacet, jemu pětatřicet a já jsem si říkal "Dědek jeden, že už se na to hraní nevykašle". Přitom mu bylo pětatřicet, byl to mladý chlap. Ale prostě mi všichni nad 30 připadali jako mrtvoly.
Vnímáš to tak, že jsi měl kliku v životě, co se týče režisérů, rolí a nabídek?
Hroznou kliku. Už jenom tím, že mě v sedmnácti letech odstartoval režisér Karel Kachyňa filmem Lásky mezi kapkami deště. Já jsem předtím byl na nějakých konkurzech a kamerovkách ještě na škole v prváku, vybrali prakticky všechny a ti točili přes léto film o nějaké třídě. A jediného mě nevybrali, řekli, že to je něco tak strašného, že nesmím před kameru. A měli pravdu, když si zpětně představím, co jsem tam předváděl, tak se vůbec nedivím. Ale pak bylo štěstí, že na mě narazil Kachyňa a takhle mě odstartoval.
Tomáš Hanák: Jsem staromilec a moderní době nerozumím
Práce mě baví hlavně kvůli lidem
Když jde někdo na hereckou školu a chce se tím živit, tak se aspoň trochu musí chtít předvádět. S jakou motivací jsi šel ty? Jsi exhibicionista?
Přiznám se, že ani nevím. Představoval jsem si, že bych mohl něco točit, divadlo mě vůbec nenapadlo. V divadle jsem byl asi dvakrát, nebyl jsem zrovna divadelní fanda. Ale točit filmy nebo pro televizi, to by se mi líbilo. Pak jsem přišel na školu a samozřejmě bylo všechno úplně jinak, protože to není jen tak. Ale zase škola je dobrá v tom, že člověka otrká, přestane se stydět. Nevím, jestli je to exhibicionismus, spíš potlačený stud vylézt před ostatní, něco dělat a říkat. Máme výhodu, že se schováváme za roli. Vylezu na jeviště, jsem figura v té hře, nějaký charakter, který jedná v dané situaci.
Co tě na práci nejvíc baví po všech zkušenostech?
Hlavě lidi. A taky něco, co jsem ještě nezkusil, nezažil a říkám si, že by mě to mohlo bavit. Třeba teď točím v Bratislavě formát, který jsem nikdy netočil. Jenom dvě místnosti, chodba a kuchyňka. A je to 16 dílů. Nevím, jak to dopadne, ale přišlo mi, že by to mohlo být dobré takovou tou sevřeností. Je to jenom v herecké práci, v tom, co si tam vybuduji a zahraji. Není to v ničem akční. To co my uděláme, to tam bude. A buď to bude dobrý, nebo to nebude nikoho bavit.
Je něco, čemu se v práci herce zásadně vyhýbáš ?
Zpěv a tanec. Když jsem šel do muzikálu, tak jsem byl prakticky nepoužitelný, protože jsem si vždycky vymínil, že nebudu zpívat a nebudu se ani hýbat. Přesto jsem pár těch muzikálů udělal. A bavilo mě to, protože to pro mě byla jen herecká práce. Bavilo mě hlavně prostředí a mladí lidé. Většinou jsem si ale připadal jako upír, že tam vysávám energii. Vždycky jsem přišel unavený a odcházel s pocitem "vždyť já jsem vlastně mladej kluk". To mi vydrželo tak dvě hodiny.
Celý rozhovor si můžete pustit ve videu
Z alkoholu mi začalo být fyzicky špatně
Když máš volno, u čeho si nejvíc odpočineš?
Asi před třinácti lety jsem přestal pít. Pak jsem si uvědomil, že mi nechybí pití, ale jednou za čas úplně vyčistit hlavu a začít úplně od nuly. A nevěděl jsem, jak to nahradit. Radili mi meditace, ale já meditoval pět minut a pak koukal okolo, jestli nejde někdo s kým bych hodil řeč. Pak jsem ale zjistil, že jsou různý činnosti, kdy opravdu nemyslím vůbec na nic. Třeba když lyžuji, tak vůbec nepřemýšlím, jestli jsem vypnul troubu. Když jedu na vodě a poslouchám opilecký řeči z kánoí, směju se tomu a fakt nepřemýšlím nad ničím jiným. Kolo mě taky strašně baví. Nebo jen sekat trávu. Těch věcí je víc, ale zase s někým. Nejsem žádný samotář.
Proč jsi vlastně přestal pít?
Bylo mi blbě. Fyzicky. Žádné deprese jsem neměl, tak moc jsem nepil, ale tělo už prostě nechtělo. Bylo mi strašně, hlava třeštila, zle mi bylo. Probudil jsem se po dvanácti hodinách a potřeboval bych dalších dvanáct spánku spát, ale ten čas jsem neměl. Takže jsem se dával dohromady dva, tři dny a bolelo to.
A jak řešíš, když mezi kamarády přicházíš a odcházíš střízlivý?
Mně to nevadí. Nechodím někam, kde mě lidi nebaví. Když mě baví a mám je rád, tak mi vůbec nevadí, že se postupně jejich tvář a srozumitelnost mění . Naopak jsem velmi oblíbený, protože vědí, že ve čtyři ráno je Váca rozveze. Já se umím bavit. Ani dřív jsem nepil, protože bych byl nesmělý, seděl v koutě a musel si dát dva panáky, abych se nahodil. Nevadí mi to, je mi dobře. Když některé kamarády vidím, říkám si "Jsem štastnej, že je mi dobře a ráno mi bude taky dobře".
V čem Lukáše Vaculíka uvidíme na podzim? A jak se vypořádal s Otázkou z helmy?
To si můžete poslechnout v našem podcastu.
Lukáš Vaculík
Český filmový herec, který vystudoval pražskou konzervatoř. Po studiích působil v Městských divadlech pražských. Zahrál si také v Divadle Rokoko a v Činoherním klubu. V 80. a na počátku 90. let byl Vaculík jedním z nejpopulárnějších českých herců, pro mnoho teenagerek platil za sex idol. Do paměti diváků se zapsal jako hodný chlapec, slušňák a intelektuál. Mezi jeho pozoruhodné filmové role patří zejména Kachyňovy psychologické filmy jako Lásky mezi kapkami deště či Oznamuje se láskám vašim. Popularitu mu zajistily osmdesátkové hity Kamarád do deště, Láska z pasáže a Vítr v kapse.
Kam dál? Denisa Barešová: Mluvme se starými lidmi, dokud můžeme
Foto: Expres FM / Barbara Hacsi
