Podmínka za znásilnění lahví? O sexualizovaném i domácím násilí, absurdních rozsudcích i šancích na změnu s advokátkou Lucií Hrdou

Domácí a sexualizované násilí je v České republice na denním pořádku. Dlouhou dobu se odehrává za zavřenými dveřmi domácností, a když se konečně dostane na povrch, ukáže se, že jeho mechanismu soudy nerozumí. Pachatelé vyváznou ve většině případů s pouhou podmínkou. Jaké pro to mají vysvětlení? 

S absurdními rozsudky soudů se advokátka Lucie Hrdá setkává v rámci svého povolání často. Spolu s iniciativou Bez trestu je nejen zprostředkovává veřejnosti, ale především se snaží o změnu. Jde to vůbec? A co je v dnešní době považováno za polehčující okolnost?

Vaší specializací je rodinné a trestní právo. Jaké případy nejčastěji řešíte? 
Do rodinného práva spadá vše, co souvisí s rodinou. Takže rozvody, majetková vypořádání, péče o děti a podobně. V trestním právu se řeší obhajoby v rámci celého spektra trestné činnosti, které se často prolínají do oblasti sexualizovaného násilí. Právě na to se u nás v kanceláři specializujeme a zastupujeme poškozené i pachatele. 

Vzrostl po pandemii počet obětí sexualizovaného násilí? 
Sexualizované násilí se odehrává ze 70 % mezi partnery v rámci domácího násilí a domácí násilí vzrostlo zhruba o polovinu. Je třeba si ale uvědomit, že pandemie začala před více než dvěma roky a co se týče těchto případů, vždycky velmi dlouho trvá, než se do trestního práva promítnou. Domácí násilí nejdříve oběti nějakou dobu zažívají a než se rozhodnou agresora nahlásit, uplyne mnoho času. Následně velmi dlouho trvá, než se zahájí trestní stíhání případného pachatele, a potom se zase dlouho čeká, než je třeba odsouzen. Zároveň ale roste oznamovanost sexualizovaného násilí, což je dobře. Víc se o něm mluví a lidé to chtějí řešit. 

Už to není takové tabu. Přesto se ale veřejnost často, například v internetových diskuzích, staví na stranu agresora. Čím to je? 
Bohužel v lidské přirozenosti je zpochybňovat hrůzy, které se dějí. Říká se tomu iluze dokonalého světa. Žijeme v ní odmalička. Všechny pohádky nám říkají, že zlo bude spravedlivě potrestáno a že zlé věci se stávají pouze špatným lidem, dobré věci naopak těm hodným. V okamžiku, kdy slyšíte, že se někdo stal obětí znásilnění nebo ho partner či partnerka doma bije, se váš smysl pro iluzi dokonalého světa najednou zcela vychýlí. Nejjednodušší způsob, jak jej vrátit zpátky, je říct, že si za to oběť mohla sama. Kdyby tomu nešla naproti, nebo se doma chovala lépe, tak by se to přece stát nemohlo. 

Myslíte si, že obětem mohou uškodit i některé ostře sledované kauzy, jako byla například ta nedávná s Johnny Deppem a Amber Rose? A tím nechci zpochybnit výsledek soudu, ptám se spíš proto, že vítězem sporu byl muž, kterého žena obvinila z domácího násilí… 
Tento spor jsem vědomě nesledovala, ale nemyslím si, že by se díky němu mohla situace v tomto ohledu nějak zhoršit. Statistiky jsou jasné. Každá třetí žena byla obětí (ať už pokusu či dokonaného činu) trestného činu znásilnění, sexualizovaného násilí nebo domácího násilí. Je to každá šestá holčička, každý desátý chlapec. Každé čtvrté dítě vyrůstá v rodině, kde se odehrává domácí násilí. To všechno jsou věci, které nemůže spor nějakých dvou herců ze zahraničí ovlivnit. 

Cituji váš příspěvek z Twitteru: Přišlo takové jedno nepěkné rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým požaduje po soudu z první instance, aby zjistil, jestli klientka fakt neuklízela, blbě vařila a nesouložila. Za to ji totiž manžel týral. Opravdu se tohle děje?
Zdaleka to není jediné takové rozhodnutí. Tento případ nakonec skončil odložením na přestupek s odůvodněním, že kdyby oběť nebyla tak psychicky slabá, nemohlo by jí hrubé chování manžela ublížit.

Já jsem v šoku, ale vy jste na podobná vyjádření soudů už zvyklá. Dokáže vás vůbec ještě něco překvapit? 
Znovu a neustále mě překvapuje, že jsou soudy v 21. století stále ještě ochotné věřit typickým mýtům o domácím násilí. Mám za to, že dnes už každý člověk od devadesátých let, kdy jsme se domácím násilím začali zabývat v ČR, ví, že oběti domácího násilí se k pachateli vracejí. A to z mnoha různých důvodů, z ekonomických, ze sociálních, atd. U soudu je to ale stále bráno jako polehčující okolnost. 

Co dalšího uznávají soudy za polehčující okolnost? 
Například když pachatel týral manželku i děti, ale platil na ně. Pokud by šel do vězení, manželka by nedostávala výživné, takže by to pro ni vlastně nebylo výhodné. Podobné věci jsou v naprostém rozporu s tím, jak svět týrání a sexualizovaného násilí funguje. V trestních a opatrovnických řízeních se však stávají velmi často, jsou považovány za pravdu a promítají se do rozsudků a jejich odůvodnění. Na webu iniciativy Bez trestu máme spousty podobných rozsudků vyvěšených, a ty bagatelizace si můžete opravdu přečíst. 

Mohla byste uvést nějaký příklad? 
Pachatel třeba znásilnil ženu tak, že jí narval do vagíny nejprve nějakou zeleninu a pak flašku od Fernetu, kterou rozbil a těmi střepy ji pořezal. Jako polehčující okolnost a důvod, proč šel na podmínku, bylo to, že se mu předtím nepostavil a byl z toho frustrovaný. Nebo máme rozsudek, kdy pachatel dostal podmínku a za polehčující okolnost u znásilnění bylo považováno to, že nemasturboval a po oběti nepožadoval felaci. 

Dobře, v šoku jsem až teď. Jak by se to mohlo změnit? 
My v Bez trestu si myslíme, že by se to mělo změnit dvěma základními způsoby. Ten první je nařízení povinného vzdělávání ve věcech viktimologie pro soudce, kteří rozhodují v těchto kauzách. U nás se soudci totiž vzdělávat nemusí a mohou tedy rozhodovat, aniž by s viktimologií přišli do styku. Z toho bohužel pak vycházejí ty bagatelizace a stereotypy. 

A ten druhý? 
Jsme přesvědčení, že by se povinně měly zveřejňovat rozsudky soudů v databázi, a to tak, aby se v ní dalo dobře vyhledávat. Aby existovala kontrola nad takovými rozhodnutími, protože my je získáváme složitými způsoby, pak je analyzujeme, následně zveřejňujeme a veřejnost je z nich šokována, jelikož se k nim jinak nemá šanci dostat. V okamžiku, kdy zde bude kontrola veřejnosti, tak se budou muset soudy opravdu snažit, aby se stereotypizacím vyhnuly a aby dokázaly odůvodnit výši trestů nějakým normálním způsobem. Pak je tu ještě třetí věc – upravit skutkové podstaty sexualizovaného násilí jako takového a zavést další instituty na ochranu obětí, ale to už je běh na delší trať. 

Co nakonec dovede oběť k tomu, aby se odhodlala trestný čin nahlásit? 
Každá oběť má hranice jinde. Ale domácí násilí bohužel způsobuje tak závažné změny ve struktuře osobnosti, že dokáže vymazat pud sebezáchovy i instinktivní rodičovský pud k ochraně vlastního potomka. Jedná se o nejsilnější pudy, které máme, a domácí násilí je dokáže zcela potlačit. Pak je zapotřebí, aby nastoupil zachránce zvnějška. On to také zákonodárce moc dobře věděl, když konstruoval trestný čin týrání osoby ve společném obydlí. Proto se vynechala možnost, aby oběť musela s trestním stíháním pachatele souhlasit. Například u znásilnění nebo ublížení na zdraví ze strany manžela/manželky je zapotřebí k trestnímu stíhání pachatele souhlas oběti. Domácí násilí se dá stíhat i bez něj, protože se počítalo s tím, že oběti svolení nedají, ať už vlivem strachu nebo závislosti. 

Co máme dělat, pokud budeme mít podezření, že někdo z našeho okolí v domácím násilí žije? 
Nejdůležitější je si s ním promluvit a nabídnout pomoc. Pomoc je ale třeba nabízet opakovaně, protože oběť se rozhoduje třeba dvacetkrát, než pachatele opravdu opustí. Není pro ni jednoduché odejít, na agresorovi je často ekonomicky i sociálně závislá a má z něj strach. Oznamovací povinnost máte u spousty trestných činů, například u týrání či znásilnění dítěte. Když víte, že se něco takového děje, musíte to nahlásit na policii. Pokud si však dospělá osoba a oběť domácího násilí v jednom nepřeje situaci řešit, oznamovací povinnost v tomto případě nemáte. Můžete ji podporovat, posilňovat v tom, že se dá odejít, že se to dá řešit a vlastně ji motivovat, aby odešla. A pokud vidíte někoho v ohrožení života či zdraví, tak samozřejmě volat policii. 

Stává se, že lidé o násilí na dětech vědí, přesto pachatele nenahlásí? 
V rámci výkonu svého povolání se setkávám s osobami, které byly v dětství týrané. Říkají mi, že vůbec nechápou, proč jim nikdo nepomohl. Často to věděli všichni z jejich okolí, ale nikomu nestály za to, aby týrání ohlásil. Myslím, že ta selektivní slepota je hrozně nebezpečná. Lidé případy nenahlašují, protože nechtějí být za práskače, jít na policii nebo se bojí, že se vina u pachatele neprokáže. Ale jako svědek nemáte důkazní břemeno, to dokazování provádí policie, státní zástupce a soud. Je třeba si uvědomit, že k policii se dostane jen 3 až 5 % případů týraní a zneužívání dětí, o tom zbytku se nikdy nikdo nedozví. Děti ale nemají možnosti, sílu ani prostředky k tomu, aby se pachateli dokázaly postavit a zkrátka to za ně musí udělat někdo jiný. To se tedy týká i seniorů, handicapovaných lidí a všech, kteří mají extrémně slabou a zranitelnou pozici. Pomoc může přijít pouze ze strany třetí osoby, a pokud na to lidí rezignují, nemůžeme se divit, že tu domácí násilí je a že je ho tolik. Protože když v něm vyrůstáte, je velmi pravděpodobné, že se v dospělosti stanete buď pachatelem, nebo obětí. 

Máte nějaké statistiky na to, kolik pachatelů vyvázne s podmínkou? 
Je to 75 % pachatelů domácího násilí, 86 % pachatelů pohlavního zneužití na dítěti a 50 % pachatelů znásilnění.  

Na druhou stranu určitě padají i tvrdé tresty. Jaké nejvyšší jste ve své praxi viděla? 
Pokud se budeme bavit pouze o mé praxi, tak nejvyšší trest, který padl v rámci toho nejbrutálnějšího domácího násilí, jaký jsem viděla, byl čtyři roky natvrdo. Pachatel bouchal oběti kladivem do nádorů, které se jí objevovaly, protože měla rakovinu. Za znásilnění jsem viděla nejvíce devět let natvrdo, tam se jednalo o znásilnění tří žen. 

Je pro vás těžké slýchat podobné příběhy? 
Není to pro mě nic nového, vím, že se to děje. Jako obhájce vás může deprimovat, že neprobíhá spravedlivé řízení, jako zmocněnce oběti vás zas může naštvat to, jak se chová policie. Že nedodržuje základní práva a že je bagatelizuje. Já osobně se nad kauzami nedojímám, protože je to moje práce, ale dokážu se k smrti rozzuřit v soudní síni, když slyším, jak se soudce ptá oběti: Proč jste tam šla? A to jste to jako netušila? Kdyby to přece tušila, tak tam nejde, a i kdyby, tak pachatele to přece nikterak neomlouvá. Ale to se opět vracíme k té vzdělanosti. V okamžiku, kdy o tom bude rozhodovat někdo, kdo bude této problematice rozumět, se už v rozsudku nebudou objevovat hlouposti typu: Má vysokou školu, tudíž to mohla jít klidně nahlásit, protože ví, kde je policie. 

Já ani nevím, co na to říct… 
Už jsem zvyklá, že po rozhovoru se mnou chtějí lidé skákat z okna. Ale věřím tomu, že se daná problematika změní. Nemyslím si, že to změním já nebo Bez trestu v příštích dvou letech, společnost je však v současné době nastavená tak, že to změnit chce. Asi by to byla i dobrá politická zakázka. Nedokážu si představit, kdo by byl proti tomu, aby se víc trestalo zneužívání a znásilňování dětí. V Česku se mnohem důsledněji trestá hospodářská kriminalita, neodvedení DPH a podvody s evropskými dotacemi. Ta disproporce je tam hrozná a je vidět, že lidem se to nelíbí.

Zdroj úvodní fotografie: Profimedia