Věková hranice zájemců se nezdravě snižuje, hlásí se nám i rodiče tříletých dětí, říká instruktor parkouru Michal Filipin

Parkour je tréninková metoda plná překážek, při které parkourista neboli traceur využívá nejrůznější prvky. Hlavní boom tohoto sportu v Česku proběhl už v roce 2014. Vše, co k němu člověk potřebuje je to, co najde venku: Od schodů po sloupky a zdi nebo hřiště.

Nesmí nám ale chybět odvaha a zápal pro věc. Instruktora parkouru Michala Filipina jsme se zeptali, k čemu je tato disciplína vlastně dobrá nebo od kdy s ní můžeme začít.

Mladí lidé začali v posledních letech hojně vyhledávat právě sportovní aktivity, které jsou pro ně, co se týče například času nebo výbavy, snadno dostupné. A dalo by se říci, že parkour takovým aktivitám kraluje. Vykonávat ho totiž můžeme venku bez jakýchkoliv pomůcek…
Parkour je filozofický tréninkový systém. Jde o pohyb přes překážky, kdy se člověk musí dostat z bodu A do bodu B co nejkratší trasou a co nejefektivnějším způsobem. Z hlediska filozofického se přibližuje myšlence kalokagathie „Ve zdravém těle, zdravý duch.“ Je to každodenní posilování, trénink síly, technik a mentality. A učí překonávat překážky i na psychologické úrovni.

Čím se tedy odlišuje například od gymnastiky?
Lidé si tyto dva sporty často pletou nebo spojují, rozdíl je ale značný. Parkour pochází z francouzského tělocvičného systému. Naopak systematiku gymnastiky dali dohromady Švýcar J. Pestalozzi a Němec J. G. Muths a byla ovlivněna jak Lingovou švédskou zdravotní gymnastikou, tak samotným G. Hébertem, který odmítal cviky umělé. Kdybychom v současnosti hledali sport podobný parkouru, nejblíže k němu má překážkový sport. V Česku jsou nejznámější asi Spartan Race nebo Gladiator Race. Podobnost bychom našli ale i u hasičského sportu.

Zmínil jste, že parkour pochází z Francie. Jaká je tedy jeho historie?
Systém Le parkour známý jako „přirozená metoda“ založil francouzský důstojník a pedagog Georges Hébert na začátku 20. století a zahrnoval běžná cvičení – chůzi, běh, skoky, hody, lezení po čtyřech, zápas a dechová cvičení. Z této metody vyvinul Hébert pohybový útočný systém volně přeložený jako “cesta bojovníka” pro francouzské vojáky. Za zakladatele parkouru v současné podobě, ale bez salt, označujeme Francouze Davida Bella. Salta do této moderní pohybové disciplíny doplnil až zastánce takzvaného freerunningu Sébastien Foucan. A tím to nekončilo, později totiž přibyly ještě prvky tzv. trickingu – kopy s rotací.

Co se historie v Česku týká, je poměrně krátká. V roce 2015 jsme založili Českou asociaci parkouru (ČAPK) a v roce 2018 pak za svůj přijala parkour – i přes nevoli velké části parkourové komunity – Světová gymnastická federace (FIG), čímž vznikla o rok později u České gymnastické federace Parkourová komise.

Jaké prvky se tedy při parkouru provádí nejčastěji?
V podstatě se neobejdete bez rollu, který vás má chránit při dopadu z výšky nebo nepředvídané situaci. Jedná se v podstatě o kotoul přes rameno známý také jako parakotoul. Dalšími častými prvky jsou speed step, speed vault, turn vault, reverse vault a kong vault. Jde o přeskoky přes překážky různými způsoby podle toho, kterým směrem se za překážkou vydáváte. A pokud bych měl jmenovat typický skok, je to precise jump, tedy skok na přesnou vzdálenost snožmo nebo mírně roznožmo.

Zní to tedy, jak kdyby i samotná cesta třeba do práce nebo do školy byla pro traceura vhodná k tréninku?!
Je to tak. Když jde traceur po ulici, vidí vhodné překážky všude. I moje manželka, která netrénuje, se už naučila překážky „číst“ a letos na dovolené mi říká: „Tady by to šlo, viď?“ a ukazovala na kostel a cestu, kudy bych se mohl dostat na jeho střechu. Vhodná překážka je tedy jakákoli, kterou dokážu zdolat nebo kterou chci zkusit zdolat, strom, sloup či zeď. Proto svým klientům říkám: „Vnímej zeď jako cestu, ne jako překážku. Cesta je všude. Nejtěžší překážkou je naše hlava, tedy myšlenky nebo únava a naše nepřipravené tělo. Nejlehčí překážka je ta, která je za mnou.“

Jestli tomu dobře rozumím, tento sport je vhodný jak pro fyzickou tak i mentální kondici…
Ano, parkour ovlivňuje nejen fyzickou, ale i psychickou stránku. Učí vás posilovat komplexně celé tělo a skrze rutinu každodenního tréninku se člověk učí odpovědnosti, posiluje své sebevědomí, vnímá zřetelněji realitu. Old school traceuři si budou pamatovat heslo parkouru vzniklé právě z hébertismu „être fort pour être utile“ čili „být silný, abych byl užitečný“. Nasbíranými zkušenostmi můžeme totiž pomáhat i svému okolí. Měl jsem už dva klienty, kteří uvažovali o ukončení života. Díky tréninku a překonávání i psychických překážek se dali opět dohromady a dnes normálně fungují.

Prvky a metody používané při parkouru dělají v podstatě i malé děti například na dětských hřištích. Je pro ně tedy tento trénink vhodný? A od kolika let ho mohou praktikovat?
Dříve jsem na školení z hlediska osifikace kostry uváděl dolní hranici 12 let. Všiml jsem si ale, že na základě požadavků veřejnosti se začala postupně dolní hranice až nezdravě snižovat. Dnes se mi běžně ozývají maminky s tříletými dětmi a maminky těch šestiletých mi hlásí, že už jejich ratolesti skáčou salto. Neskáčou, dělají nepovedený kotoul. Do kurzů osobně přijímám děti od 8 let, nicméně mají individuální plán a jasně nastavené normy toho, co mohou a nemohou dělat. Co se týče předpokladů, myšlenkou parkouru je, aby ho mohl dělat každý, tedy i dívky a ženy. Jako rodič bych měl ovšem předem zauvažovat, pokud jsem svou obézní ratolest odtáhl po 2 letech od počítače, zda ji dát rovnou do skupinové lekce a nevyužít spíše individuální plán spojený s redukcí hmotnosti.

Michal Filipin

Mgr. Michal Filipin alias Učitel Mike je absolventem Univerzity Karlovy v Praze, vystudovaným učitelem biologie a tělesné výchovy, instruktorem parkouru II. třídy, jedním ze zakladatelů České asociace parkouru (ČAPK), v níž byl od roku 2015 radním, v letech 2019-2020 místopředsedou a od roku 2020 je předsedou.  

Foto: Archiv Michala Filipina, Ondřej Kolesár